Týden velkých novinek

Občas se to táhne, nic zajímavého se neděje, a pak najednou bum prásk.

Tento týden byl ale jiný. Hodně jiný.

Zasnoubila se nám turecká maminka. Po tří měsíční známosti. Jupí. Prý asi do třetice všeho dobrého.

Turecký premiér navštívil Bursu a měl tu nějaký projev. Polovina trasy metra byla uzavřena a vůbec, bezpečnostní opatření na maximum. A celkem oprávněně. V Turecku se za posledního tři čtvrtě roku razantně zvýšil počet lidí jdoucí mu po krku. Premiér totiž rozhoduje o všem možném. Třeba o tom, že na potlačení protivládních demonstrací policisté-těžkooděnci používají slzný plyn a chemikálie, což vede k několika úmrtím a mnoha tisícům zraněných. Že se zatýkají tisíce lidí. Že se dá internet daleko snáze cenzurovat. Že vláda odposlouchává tisíce lidí. A nově: že se zablokuje Twitter, protože sociální média jsou zhoubná. Možná to má něco společného s šířením možná zfalšovaných nahrávek telefonátů premiéra, kde instruuje svého syna, aby ukryl asi 30 miliónů Eur.

A tak nám nezbylo nic jiného, než změnit DNS adresu nebo udělat modrému ptáčkovi pá pá. Je ale zajímavé, že Twitteru neudělal pá pá více premiér Turecka a předseda vládnoucí strany v Burse, a několik hodin po blokaci postoval o sto šest. Turci si z něj vzali příklad a 300 tisíc z nich si stáhlo HotspotShields, jeden z mnoha programů na změnu DNS adresy. A to za méně než 24 hodin.

Pro zajímavost mrkněte na hashtag #TwitterisblockedinTurkey na Facebook, Instagram, Twitter... Internetová petice je zde.

Tak mě jen napadá, co bude dál?

Aizanoi, druhý Efez

Moc ráda výletím. Turci ze mě šílí, protože by radši seděli doma, nebo tak maximálně šli k příbuzným na návštěvu, ale ta potrhlá Evropanka pořád něco vymýšlí a pořád by někam chodila nebo jezdila. 

Čas od času mě začne Bursa štvát a potřebuju vypadnout. Za kulturou (tu v Burse nehledejte), do přírody, k moři, nebo - jako v tomto případě - za památkami.

Někde jsem se dočetla, že v Turecku je více památek starověkého Řecka, než v samotném Řecku. Co je na tom pravdy nevím, ale jedním si jsem jistá - těch památek jsou tu mraky. 

Nejspíš jste už slyšeli o Efezu (Efes, Efesos), což je pozůstatek ionského města (athénské kolonie) nedaleko Izmiru. Stále tu stojí například nádherná Celsova knihovna a kousek dál jsou leží velmi sporé pozůstatky Artemidina chrámu, což byl jeden ze sedmi divů světa. Efez je krásný, což o to, ale také plný turistů a ti všudy přítomní Japonci se slunečníky a foťáky vám tak nějak nedovolí si to celé užít, zapojit fantazii a představit si, jak se tady žilo, chodilo do knihovny nebo amfiteátru, jak černošští otroci svými pozadím zahřívali kamenné toalety, aby to pány nestudilo, apod.

Pokud vás ale antické památky zajímají a chcete si je užít naplno, bez plotů a turistů, zajeďte si do Çavdarhisar (necelých 60 km od Kütahye). Tam najdete pozůstatky antického města Aizanoi, prolínající se s typickou tureckou vesničkou. Ani samotní Turci o tom moc neví a v češtině si o Aizanoi na internetu nepočtete (nenašla jsem nic). A právě tohle mě lákalo nejvíc - něco neokoukaného, neturistického.

Aizonoi jakožto ekonomické, politické a kulturní centrum Římské říše bylo natolik důležité, že se jí (Aizanoi jsem počeštila jako ženu, dle mého je to TA Aizanoi ;)) dnes říká druhý Efez. Najdete tu nejzachovalejší Diův chrám na světě, nejstarší komplex stadiónu a divadla na světě a nejstarší burzu na na světě. 

My jsme prvně začali u Diova chrámu. 

Po té jsme se vydali ke stadiónu a amfiteátru.

Vstup do stadiónu

Amfiteátr

Amfiteátr

Zachovalejší část

Protože nám vyhládlo, udělali jsme si piknik. Přímo v amfiteátru. A byli jsme tam úplně sami.

Piknikujeme...

... a moc nám chutná!

Uprostčed vesničky Cavdarhasir pak stojí pozůstatky burzy, lázní, mostů atd. Mosty jsou zrekonstruované tak, že není poznat, že po nich chodili už Římané. Bohužel. Lázně jsou za jen kupou kamenů. Ale co rozhodně stojí za to, je bursa. Tam jste si toho času mohli koupit třeba silného otroka za dva oslíky.

Burza datovaná do druhého století po Kristu

Burza

Antické stavby a samotná turecká vesnička se prolínají.

Kameny. pozůstatky antických staveb rozesety po obou březích místní řeky.

Recyklace historie v praxi: zeď vesnického domku.

Ráda bych se s vámi podělila i o pár fotek z cesty. Doporučuji po cestě koukat z okýnka, krajina je nádherná a rychle se mění. Kolem Kütahye to občas trochu připomíná Kapadokyi, dál je to zase jako poušť, pak míjíte přehrady, přejíždíte různé kopečky, na loukách se pasou ovce a stáda koz vyšplhají i po těch nejstrmějších skalách.

Nedaleko Kütahye je Derbent, rodná vesnička našeho strýce, po němž pojmenovali ulici.

Ulice Doktora Recepa Aydogdu

Domek strýcových předků. Z jedné strany...

... a z druhé strany...

Když jsme projížděli okolo Kütahye, nezapomněli jsme nakoupit zásoby leblebi, což je osmažená/upečená cizrna. Se solí, s paprikou, máčená v jogurtu, bílé/mléčné/hořké čokoládě , prostě cizrna ve všelijakých polevách. Cizrnu miluju (vařím ji aspoň jednou týdně), ale leblebi si klidně nechám ujít. Naštěstí v těch stejných obchůdcích prodávají i solené kešu (moje závislost) nebo třeba pistácie v hořké čokoládě, mňaaaam!

Leblebi. Říkám jim prostě lebleble.

Turecký venkov je nepopsatelný.

Ovečky

Přejížděli jsme nějaké kopečky a na horizontu jsme spatřili ráj...

A v ráji jsme se nechali zvěčnit...

100 šťastných dní

Než začnete číst, doporučuji kliknout sem pro poslech tématického songu;)

Narazila jsem na zajímavou výzvu. Jedná se o 100happydays, takové předsevzetí, že si po celých sto dní budete všímat, fotit/popisovat a zveřejňovat věci, které vás činí šťastnými. Na stránce 100happydays dávají různé příklady: káva s přáteli, pohoda doma po těžkém dnu nebo třeba laskavost neznámému člověku.
Lehce mi to evokuje 1000 Awesome Things, což je blog, kde autor od roku 2008 popisuje krásné věci, zážitky apod. a snaží se tak šířit pozitivní náladu v tomto negativistickém světě. Mimochodem, pokud angličtina není vaše silná stránka, nebo prostě milujete sarkasmus a dobrý humor, zkuste 1000 věcí co mě serou. Jedná se o blog, kde se tak trochu inspirovali výše zmíněným 1000 Awesome Things a předělali si to po svém. Teď už ale k věci:

Jednoduše se na http://www.100happydays.com/cz/ zaregistrujete a pak přes vaše oblíbené sociální médium sdílíte, co vás ten den potěšilo. Označíte posty veřejným tagem #100HappyDays nebo si vytvoříte svůj vlastní tag, aby vaše posty měly menší publikum. 

Ať už do toho půjdete nebo ne, chtěla bych se s vámi podělit o jednu myšlenku, vlastně dvě myšlenky. 

Na webu uvádějí, že 71 % lidí, kteří se snažili dokončit tuhle challenge, selhalo. To by nebylo nic neobvyklého, na telefonu mám milión aplikací, které mě přestaly po pár dnech bavit. Třeba "water reminder", kde si zaznamenáváte množství vypité vody, a (jak už z názvu vyplývá) tato aplikace vás v pravidelných intervalech upozorňuje zvukem tekoucí vody, abyste dodržovali pitný režim. Pár dnů jsem pečlivě zaznamenávala každou sklenici vody. Pak mě to přestalo bavit. Což ale neznamená, že jsem přestala pít vodu. 

Tím chci říct, že chápu, že 71 % u 100happydays nevydrželo. Co mě ale zarazilo je, že majoritní důvod, byl nedostatek času! Jedna fotka/post denně, které zaberou asi tak dvě minuty? 

Oněch 71 % vymlouvačů na čas mě pošťouchlo k rozhodnutí, že já těch sto dní splním.

Druhou myšlenkou je to, že fotky/posty nemají být vychloubačné, nemají vzbuzovat závist. Mají inspirovat, těšit a zahřát u srdce. Pokud prý zveřejníte takový vychloubačný post, prohrajete sami se sebou. Jednoduché & krásné.

Já jsem si pro tuto výzvu vybrala můj blogový instagram. Už teď je mi jasné, že to bude sto dní plných našeho kocoura, jídla, kávy & čaje, jara, zabydlování, měkkého světla, knih, procházek a objevování dalších koutů Turecka. A začít hodlám dnes!

A co vy?

Moni v kuchyni: Pastýřský koláč / Shepherds pie

V repertoáru mi už dlouho chybělo dobré zimní jídlo. Znáte to, přijdete vymrzlí/zmoklí domů a těšíte na něco horkého, hutného, krémového…

Ne že bychom tu mrzli, to teda v žádném případě, ale občas, když je venku šedivo, chladno a prší, vytasím se s tímto „koláčem“, provoním celý byt a navodím domácí pohodu. Tureckým strávníkům chutná tak, že jsem nestihla vyfotit „řez“.

Jedná se o anglický (uznejte, že Angličané jsou experti na škaredé počasí) Shepherds Pie, který jsem si upravila tak, aby bylo možné jej tady ukuchtit. A musím se s vámi o něj podělit:

½ kg jehněčího/hovězího mletého masa, dva střední pórky, jedna větší mrkev, dvě cibule, necelé kilo brambor, lžíce rajčatové pasty/protlaku/salči, asi 300 ml vývaru, lžíce hladké mouky, lžíce oleje, rozmarýn čerstvý/sušený, kostička másla/půl hrknu mléka, aspoň 150 g měkkého kozího/ovčího sýru

Na oleji smažím na kostičky nakrájené cibule, po pár minutách přidám na droboulinko nakrájenou mrkev a na centimetrové plátky nakrájené pórky. Všechno nechávám v pánvi maximálně deset minut, pak zeleninu sesypu vedle do mísy a na stejné pánvi opeču mleté maso. Když zhnědne (nevidíte už žádné růžové kousky), přidám zeleninu, rajčatovou pastu, mouku, tymián a vývar. Přiklopím a dusím asi půl hodiny (dokud neuvařím brambory). 

Bramborová část je triviální, jedná se o bramborovou kaši, do které vyšlehám kozí sýr. Ten pojídáme každý den, takže nám nepřijde nijak extra aromatický, takže na jedno kilo brambor dám klidně i ¼ kg sýru. Pak už jen vyliju směs z pánve do hlubší zapékací mísy a nahoru navrstvím sýrovo-bramborovou kaši. Vše posypu kolečky pórku a tymiánu a peču asi půl hodiny na 180°C.

U nás se tento koláč osvědčil servírovat se směsí zelených salátů a rajčat.

Dorou chuť a afıyet olsun!

Blog v novém kabátku

Jsem člověk velmi konzervativní. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší. Tak například: v roce 2007 jsem si koupila telefon a až do mého odjezdu do Turecka natrvalo (2012) jsem jej nevyměnila a teď ho už tuplem měnit nebudu. V Turecku jsem používala mraky starých telefonů, nechtěla jsem přejít k novým technologiím – internet v telefonu, dotykový displej apod. Až nedávno jsem byla dokopána pořídit si nový telefon. A něco vám povím: pevně doufám, že mám na aspoň na pět let vystaráno. Vybírat, porovnávat a zvykat si na něco, co používáte x-krát denně, je pro mě absolutní noční můra. Kdyby mi dnes někdo nabídl sebelepší telefon, odmítla bych. Jen z té myšlenky mi běhá mráz po zádech. Vždyť já se už rok a půl vzpamatovávám z nového notebooku!

Ale k věci. Z výše uvedeného asi chápete, že změny nemám ráda. Důkazem nechť je moje neustupující nenávist vůči tchýnině domácnosti, kde se vybavení a nábytek točí asi tak jednou týdně. Tchýně ale říká, že beze změn a zkoušení nemůžeme najít to nejlepší řešení. Ano, má pravdu. To uznal i ten malý Rainman/Sheldon ve mně. Změny jsou občas dobré, prospěšné. Zvlášť když jde o to, změnit design blogu, který jsem vytvářela sama. Abyste tomu rozuměli, já jsem na web/blog/… opravdová blondýna. Nechci teď urazit blonďatou část populace, ale co se výše uvedeného týče, jsem prostě jako ta blondýna, co chtěla vypálit internet na CD.

Aby teda změna na blogu nedopadla hrůzostrašně, poprosila jsem o pomoc kolegyni blog(g)erku a absolventku stejného maličkého gymplu (všichni se jsme se tam znali/známe) Lucinku Pokornou z myblondworld.com. Nápadů jsem měla spoustu a Luc taky. Já dělala návrhy v malování a posílala je Luc, ta je přepracovala tak, že z nich vzniklo přesně to co jsem chtěla, ale třeba jsem ani nevěděla, jak to pořádně popsat/nakreslit. 

Bursa panorama. Jeden z prvních návrhů. Vytvořeno v Malování.

Istanbul panorama. Vysvětluji (v Malování), co chci na obrázku nechat/neoříznout. Topkapı palác (černě zakroužkovaný) a v nejhorším případě jej obětovat a ponechat jen červeně zakroužkovaný chrám Hagia Sofia.

Vymýšlím barvy - v Malování.

Vytvořily jsme takto na blogu menu, takže přibylo pár informací o mně a blogu, a konečně jsou články roztříděné podle témat. Velkou novinkou je i přidání blogu na portál blogerky.cz, a i instagram speciálně pro blog (můžete odteď sledovat můj každodenní život v Turecku). Ale tou největší bombou je design. Každou chvíli se musím podívat na blog, protože je tak krásný (a funkční)! Díky Luci. Máš to u mě!

Znovu se tedy potvrdilo, že změna může být dobrá a někdy dokonce i skvělá. Nechám se celou touto změnou blogu inspirovat i v životě a pak o tom třeba napíšu;)

Luc má hotovo! 

Plním si dětské sny

Děti mají různé sny. Od povolání jako je princezna, kaskadér, hokejista, popelář nebo instalatérka; k životním postojům jako zrušit růžičkovou kapustu a nikdy se nevdát/neženit. A že některým to zůstalo... Haha. Jenže někdy životem spěcháme tak moc, že se nestačíme ohlédnout zpátky a zjistit, kolik jsme si toho vlastně splnili.

Když jsem já byla malá, chtěla být instalatérkou po otci, pak dětskou doktorkou a nakonec asi fotografkou a spisovatelkou. Chtěla jsem se vdát nejdřív za svého bratra (je starší o devět let), když mi vysvětlili, že to nejde, rozhodla jsem se vdát za cizince. Moc jsem si přála rozumět, o čem zpívá Michael Jackson, kterým nám bráška polepil celý pokoj. Musím podotknout, že mě už v útlém věku (cca pět let) Michael nadchnul tak, že pokaždé, když na MTV byla jeho písnička, nalepila jsem se na televizi a můj náctiletý bráška na mě byl hrdý, že jeho malá ségra kouká na MTV. A navíc měl ode mě na chvíli pokoj... Michael Jackson - Earth Song (1995) pro poslech KLIK 

Ze všeho nejvíc jsem chtěla být velká (jakože dospělá), chodit do školy a vidět moře v zimě. 

Nedávno jsme si udělali výlet podél pobřeží u Bursy. To si takhle jedete po silničce, z jedné strany olivovníky, z druhé strany olivovníky, najednou na vás vykoukne hora Uludag se svou bílou čepicí sněhu a za chvíli už vidíte modro-šedé moře. Taková nádhera!

Na cestě na pobřeží

Když jsme se vyhřívali na mole na sluníčku, trklo mě to. Vždyť jsem moře v zimě viděla nespočetně krát! Rozumím, o čem zpívá Michael Jackson, jsem velká, chodila jsem do školy celých sedmnáct let a toho cizince si taky vezmu. Vždyť já si svoje dětské sny plním!

Mudanya, Marmaské moře, leden 2013

Kurşunlu, Marmaské moře, únor 2014

Můj budoucí manžel a já

A co vy? Plníte si své sny z dětství?

Moni v kuchyni & brokolice

Zkuste to jinak! Už to nemusí být jen zapečená brokolice se sýrem, ale svěží příloha k plátku kuřecího, grilované rybě nebo steaku. U nás tepelně upravená zelenina jede, ale po tomhle se jen zapráší! V létě s tímto "salátem" dělám parádu na pikniku, grilování nebo na iftar večeři. V zimě je brokolicová sezóna, takže kupuji brokolici snad každý týden. Z půlky připravuju tuhle lahůdku, druhá půlka jde do polévky (někdy příště). Tahle brokolice se stala naší stálicí v neděli večer, kdy máme ryby. Jde to tak nějak skvěle dohromady. Navíc, než se ryba/maso upeče/ugriluje, máte brokolici hotovou a se sklenkou v ruce čekáte, až se vaši strávníci dostaví ke stolu, kde jim zanedlouho naskáčí boule za ušima, jak říkávala moje maminka. Zástěry nachystat, jde se na to!

Půl velké brokolice (na tři porce, u nás na dvě - opět!), dvě mrkve, pomeranč, citron, olivový olej, sůl.

Do hrnce s osolenou horkou vodou přijde na silnější kolečka nakrájená mrkev a na růžičky naporcovaná brokolice. Zeleninu dávám do opradu horké vody, prý nepřijde o tolik vitamínů. Brzy hodlám přejít na vaření v páře. Vody také použivám pouze tolik, aby zelenina byla tak tak ponořená ve vodě. Brokolice může klidně i trochu čouhat. Pár minut povařím. Když je brokolice měkká (měkká, ne rozblemcaná), vyndám ji, nechám okapat. Mrkev vařím ještě chvilku. Mezi tím si připravím zálivku. Vymačkám půl pomeranče. Když je hodně sladký, přidám citronovou šťávu (asi čtvrt citronu); někdy dělám i variantu s mandarinkou, to pak citron musí být. Pak vyndám z hrnce i mrkvičku, také nechám zchladit. Vodu nevylívám, používám ji dál v jiných receptech. V servírovací misce smíchám brokolici s mrkví, zaleji citrusovou šťávou a zakápnu olivovým olejem. Jednoduché jako facka!

Dobrou chuť & afıyet olsun