Moni v Turecku: Aizanoi, druhý Efez

Moc ráda výletím. Turci ze mě šílí, protože by radši seděli doma, nebo tak maximálně šli k příbuzným na návštěvu, ale ta potrhlá Evropanka pořád něco vymýšlí a pořád by někam chodila nebo jezdila.

Čas od času mě začne Bursa štvát a potřebuju vypadnout. Za kulturou (tu v Burse nehledejte), do přírody, k moři, nebo - jako v tomto případě - za památkami.

Někde jsem se dočetla, že v Turecku je více památek starověkého Řecka, než v samotném Řecku. Co je na tom pravdy nevím, ale jedním si jsem jistá - těch památek jsou tu mraky.

Nejspíš jste už slyšeli o Efezu (Efes, Efesos), což je pozůstatek ionského města (athénské kolonie) nedaleko Izmiru. Stále tu stojí například nádherná Celsova knihovna a kousek dál jsou leží velmi sporé pozůstatky Artemidina chrámu, což byl jeden ze sedmi divů světa. Efez je krásný, což o to, ale také plný turistů a ti všudy přítomní Japonci se slunečníky a foťáky vám tak nějak nedovolí si to celé užít, zapojit fantazii a představit si, jak se tady žilo, chodilo do knihovny nebo amfiteátru, jak černošští otroci svými pozadím zahřívali kamenné toalety, aby to pány nestudilo, apod.

Pokud vás ale antické památky zajímají a chcete si je užít naplno, bez plotů a turistů, zajeďte si do Çavdarhisar (necelých 60 km od Kütahye). Tam najdete pozůstatky antického města Aizanoi, prolínající se s typickou tureckou vesničkou. Ani samotní Turci o tom moc neví a v češtině si o Aizanoi na internetu nepočtete (nenašla jsem nic). A právě tohle mě lákalo nejvíc - něco neokoukaného, neturistického.

Aizonoi jakožto ekonomické, politické a kulturní centrum Římské říše bylo natolik důležité, že se jí (Aizanoi jsem počeštila jako ženu, dle mého je to TA Aizanoi ;)) dnes říká druhý Efez. Najdete tu nejzachovalejší Diův chrám na světě, nejstarší komplex stadiónu a divadla na světě a nejstarší burzu na na světě.

My jsme prvně začali u Diova chrámu.

Po té jsme se vydali ke stadiónu a amfiteátru.

Vstup do stadiónu

Amfiteátr

Zachovalejší část

Protože nám vyhládlo, udělali jsme si piknik. Přímo v amfiteátru. A byli jsme tam úplně sami.

Piknikujeme...

... a moc nám chutná!

Uprostčed vesničky Cavdarhasir pak stojí pozůstatky burzy, lázní, mostů atd. Mosty jsou zrekonstruované tak, že není poznat, že po nich chodili už Římané. Bohužel. Lázně jsou za jen kupou kamenů. Ale co rozhodně stojí za to, je bursa. Tam jste si toho času mohli koupit třeba silného otroka za dva oslíky.

Burza datovaná do druhého století po Kristu

Burza

Antické stavby a samotná turecká vesnička se prolínají.

Kameny. pozůstatky antických staveb rozesety po obou březích místní řeky.

Recyklace historie v praxi: zeď vesnického domku.

Ráda bych se s vámi podělila i o pár fotek z cesty. Doporučuji po cestě koukat z okýnka, krajina je nádherná a rychle se mění. Kolem Kütahye to občas trochu připomíná Kapadokyi, dál je to zase jako poušť, pak míjíte přehrady, přejíždíte různé kopečky, na loukách se pasou ovce a stáda koz vyšplhají i po těch nejstrmějších skalách.

Nedaleko Kütahye je Derbent, rodná vesnička našeho strýce, po němž pojmenovali ulici.

Ulice Doktora Recepa Aydogdu

Domek strýcových předků. Z jedné strany...

... a z druhé strany...

Když jsme projížděli okolo Kütahye, nezapomněli jsme nakoupit zásoby leblebi, což je osmažená/upečená cizrna. Se solí, s paprikou, máčená v jogurtu, bílé/mléčné/hořké čokoládě , prostě cizrna ve všelijakých polevách. Cizrnu miluju (vařím ji aspoň jednou týdně), ale leblebi si klidně nechám ujít. Naštěstí v těch stejných obchůdcích prodávají i solené kešu (moje závislost) nebo třeba pistácie v hořké čokoládě, mňaaaam!