neděle 22. prosince 2013

Moje předvánoční Turecko

Vánoce v Turecku nejsou. Jak již Míša zmiňovala na svém blogu (http://madebymishi.blogspot.com), Turci zaměňují Vánoce se Silvestrem, Novým rokem. 
Pro nás expaty je tudíž advent o to těžší. Nejenže se nám stýská po našich blízkých, ale ještě k tomu jsme ochuzeni o vánoční trhy, rozsvěcování stromu na náměstí, svařák nebo grog na každém rohu, výzdobu (ikdyž tu brněnskou, silně připomínající falus, bych opravdu raději oželela), koledy a vánoční párty/besídky. Letos jsem se tedy rozhodla vytvořit tu Vánoce, tak jak je znám já, vonící po vanilce, skořici a jehličí, s plným žaludkem, strávené s rodinou, blízkými a milovanými.
Abych se dostala do té pravé adventní nálady, zařadila jsem do playlistu vánoční písně... Klik: Queen - Thank God It's Christmas

Oškubala jsem sousedům tůje a vyrobila adventní věnec. Velmi minimalistický...



Po té následovaly veliké nákupy v Ikei...

A když jsem měla byt plný krabic s dekoracemi, přišlo na řadu pečení cukroví. Nejdříve jsem posháněla recepty na cukroví, které je vyrobitelné z tureckých surovin. Tady byla velmi nápomocná jedna z nás, Monika Tutucu, Češka vdaná za Turka, žijící v Istanbulu. Prozradila mi osvědčené recepty a následně trpělivě zodpověděla všechny mé přihlouplé dotazy. 
Kuchyni mám malou a tak posloužilo vše okolo. Ještěže mám kočku, kterou kromě granulí, ryb a syrového kuřete nic nezajímá.

Pusinky z třtinového cukru
Během adventu se nám ochladilo a dokonce i nasněžilo. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Zledovatělé chodníky, poletující vločky a bílé střechy... Moc mi to připomnělo Česko.

Zasněžená Bursa
Zasněžená Bursa

Venku bylo nasněženo, z kuchyně to vonělo po vanilce a rumu (rumové aroma z Kipy + Talgarova zásoba tuzemáku), tak jsem vnesla trochu vánoční atmosféry do celého bytu.




Perníčky v procesu




Můj první stomeček, inspirovaný šikmou věží v Pize

Silver, zmožený všemi těmi přípravami
Dnes zapaluji poslední svíčku na adventním věnci a večer trávím se širší rodinou. Štědrý večer jsme odložili na 25., protože turecká máma jde 24. na operaci. Už se moc těším až celé turecké rodince představím Vánoce v celé jejich kráse. Donutila jsem všechny, aby nakoupili a zabalili dárky, hezky se oblékli a 25. večer dorazili. Je mi jasné, že Vánoce je moc nezajímají. O to víc mě těší, že se tolik snaží kvůli mně.
Nemůžu se dočkat až ochutnají moje cukroví, uvidí výzdobu, poslechnou si koledy, rozbalí si dárky... O tom, jak to celé proběhlo, poreferuji po Vánocích.

A vám všem milým čtenářům přeji krásné svátky prožité v klidu a ve zdraví s vašimi milovanými.

čtvrtek 5. prosince 2013

Domácí a pouliční mazlíčci


Jako malá jsem si myslela, že psi a kočky žijí v domě, v bytě, nebo na dvoře/zahradě v boudě (kromě koček, ale i ty mají jisté výjimky. V Turecku jsem vyrostla a poznala, že psi a kočky žijí na ulici. Tedy aspoň jejich značná část. Poprvé jsem si toho všimla v Istanbulu, když jsme první večer jeli taxíkem a všude okolo byly početné smečky psů. Dost mě to zarazilo. Méně početné smečky se však opakovaly i v Burse, v samotném Görükle, v Izmiru, Ankaře, atd. Zaujaly mě také kočky u stánku s rybami a u popelnic. Takový ranní skoro-infarkt, když ráno vyhazujete smetí do popelnice a z ní doslova vyletí kočka… nebo pět koček… 



Ptáte se, z čeho ta zvířata na ulici žijí? 

Z odpadků a z toho, co jim lidé dají. V létě například belediye (obec) nabádá pomocí billboardů, plakátů apod. lidi, aby dávali na ulici nádoby s vodou. A tak skutečně můžete vidět kelímky od jogurtů (jsou to stále ještě kelímky, když se do nich vejdou dvě nebo i pět kilo jogurtu?) nebo spodní poloviny plastových barelů plné vody na každém rohu. 



U nás v Görükle je jeden přímo legendární pes. Říká se mu Paša a je v psím důchodě. Krmí jej zaměstnanci kebap restaurací všemožnými zbytky, takže je skoro tak široký jako dlouhý.



Paša a jeho druhá nejoblíbenější činnost

 Pouliční psi jsou přítulní. Jakmile je jednou pohladíte, hrozí, že s vámi půjdou až domů/do práce/obchodu/na autobus. Kočky na druhou stranu jsou velmi plaché, až na výjimky se nenechají pohladit a před lidmi utíkají. Asi špatné zkušenosti… Tím se dostáváme k postoji Turků ke zvířatům. Existuje tu spousta majitelů a milovníku psů a koček, spousta lidí pouliční zvířata krmí a napájí. 

Na procházce po Tiriliyi se k nám připojil a zůstal s námi celý den

Kočičí dvorek v Tiriliyi

O tohohle krasavce se starají v bulharské kavárně v Burse

 Bohužel tu ale existují i lidé, a není jich málo, kteří před psem nebo kočkou (ať už jde o pouliční zvíře nebo domácí) uhýbají takovým stylem, jakoby dotyčné chlupaté stvoření mělo přinejmenším lepru. Chápu, že se někteří lidé zvířat bojí, nebo jim není příjemné na ně sahat (či naopak). Ale nechápu, proč někdo vypouští z pusy všechny citoslovce zhnusení, které zná, jenom proto, že kamarádce venčím psa. Každodenní rutina. Zažila jsem dokonce i místní děvče, které hodilo kamenem po psovi, který šel za ní. Moje holandská kamarádka tady má malého pejska a zažívá si s ním svoje. Když se zrovna pohybují v nějaké konzervativnější čtvrti, je to problém. Nedávno se ale přestěhovala do Görükle, studentského městečka, kde (jak pravila nějaká teta) každý drží v ruce vodítko nebo něčí ruku. Ve studentských čtvrtích a nekonzervativních residenčních oblastech to tedy není problém. Ale úšklebkům a různým citoslovcím se nevyhnete snad nikde. 



Vzít s sebou pejska, když jdete s přáteli na čaj/kávu/pivo/whatever? Nelze. Cestovat se psem? Pouze jedna společnost (z mnoha desítek) vám dovolí mít psa v kleci v zavazadlovém prostoru. Ale běda jestli zaštěká. Řidic vás pak oba může vyrazit z autobusu někde na dálnici uprostřed ničeho. Pokud jste majitelem křečka, donutí vás rovněž, abyste jej přepravovali v zavazadlovém prostoru. Argument, že křeček nevydává žádné zvuky ani pachy, tudíž nikoho neruší, nezabírá.



Další věcí, kterou nechápu, je mýtus, že zvířecí chlupy jsou zdraví škodlivé. Ptala jsem se několika veterinářů, všichni mi to vyvrátili. Jenže Turci si myslí svoje. I kdyby to bylo škodlivé, radši se vzdám cigaret, než zvířat. Turci se ale budou držet cigaret a nepustí si k tělu zvíře. Jejich škoda…



Na závěr, abych neskončila negativně, musím říct, že majitelé domácích zvířat, které znám, se o ně starají skvěle (někdy možná až přepečlivě). 
Kamarádka krmí svoji fenku Heru nejlepšími granulemi a myje ji šamponem, který je dražší než její vlastní. 
Gözde a její fenka Hera

Pamuk, kocour mojí turecké mámy, má zase k dispozici dva až tři druhy granulí, svůj vlastní záchod (myšleno místnost), denně čerstvou trávu a obrovskou nádobu s vodou v každé místnosti. 

Pamukovo království

Tři druhy granulí


Kamarád zase svému pejskovi nikdy nedává vodu z vodovodu, ale pouze vodu balenou. Tak mě napadá, že když už se Turci starají, starají se pořádně.

 
Hera

Siesta se Silverem

čtvrtek 21. listopadu 2013

Jedna turecká škola

Dostala jsem příležitost nakouknout jedné malé turecké škole pod pokličku. Zkušenost k nezaplacení. Zkušenost, se kterou se ráda podělím.

Jedná se o malou státní (nikoli soukromou) školu s asi dvaceti třídami. Celé tomu velí oslizlý ředitel, se kterým bohužel musím být neustále v kontaktu. V jedné třídě je dvacet pět až třicet dětí, což je na tureckou státní školu hodně málo. Známý učí ve škole se čtyřiceti dětmi ve třídě a kamarád mi vyprávěl, že měl jako dítě šedesát spolužáků. Můj milý zase nedávno vzpomínal, že v první třídě (když byl ještě ve státní škole) seděly v jedné lavici tři děti.

V Česku jsem základku neviděla ani nepamatuji (OK, okrajově na gymplu, když jsme tam chodili na obědy), takže srovnání ode mě nečekejte. Jedno ale můžu říct - tahle škola je tak hlučná, že neslyšíte vlastní myšlenky. Jakmile začne zvonit, máte pocit, že jste se ocitli v mraveništi. Děti nejrůznějších velikosti běhají sem a tam a vy máte strach udělat byť jeden krok, abyste je nezašlápli. Nejklidnější chvilka dne v takovéto škole následuje hned po vašem vstupu do třídy. Užijte si to, trvá to totiž asi jen deset vteřin. Kouká na vás nejméně pětadvacet párů očí. Co vás ze začátku překvapí je množství modrookých a blonďatých dětí. Tady se stereotyp o drobných tmavých Turcích rozplývá jako pára nad hrncem. Tady vašich deset vteřin v klidu končí, vřava začíná. Uklidnit je, usadit a utišit vás stojí tolik energie a nervů, že máte chuť s tím praštit. No nic, jdeme je něco naučit. Jenže jakékoli snahy o vzdělávání zkrachují po pěti minutách, protože neslyšíte vlastního slova. Uklidnit, usadit, utišit. Vzdělávat. Uklidnit, usadit, utišit... 
V jednotlivých třídách si všímám podobností - prvňáčci mají až na výjimky zkažené mléčné zoubky a všichni bez výjimky se rádi tulí. Na druhou stranu jsou tu i děti, které bych nazvala "jiné". V jedné třídě je chlapeček, co potřebuje psychologa (nebo bič) jako koza drbání. Mluví, když má být zticha, všude leze jako opička, ačkoli ostatní děti poslušně sedí. Ptala jsem se jeho učitele, co má za problém, protože tohle není jen hyperaktivita. Pan učitel mi řekl, že od září se snaží, aby s ním rodiče zašli k psychologovi, ale ti si nechtějí žádný problém připustit. Ignoranti.
V dalších třídách mám dětičky s nízkým IQ, ale mám i jednoho génia. Je to autista. Zřídka kdy dělá to, co po něm chcete. Místo psaní do sešitu nebo koukání na tabuli vyrábí maketu iPadu. Když se jej ale zpětně zeptáte, všechno si pamatuje. Nikdy se vám nedívá do očí. Když přečte stránku v knížce a knížku zavře, dokáže ocitovat tuto stránku bez jediné chybičky. 

Ve třech třídách mám tři speciální dětičky.  Jsou trošku tmavší, koukají na vás těmi jejich velkými tmavě-hnědými kukadly a snaží se pochytit každé vaše slovo. Muhamed, Padiha a Nadim. Po té, co mi jejich spolužáci prozradili, že jsou to malí uprchlíci ze Sýrie, chtělo se mi brečet. Když jsem se Muhameda anglicky zeptala, jaké je jeho oblíbené zvíře, odpověděl turecky "silah, silah" a oběma rukama naznačil pistole. Silah je v překladu zbraň, pistol. To už jsem musela vydýchat na chodbě, aby mě děti neviděly. 
Neumím si představit co všechno těmi svými velkými kukadly viděli. Ani si to představovat nechci. A to jsou ještě ti šťastlivci, kterým se podařilo utéct a najít azyl. Co teprv ti ostatní?

sobota 9. listopadu 2013

Přírůstek do rodiny

Život je o štěstí, štěstí je věcí náhody, náhoda je formou osudu, osud je životní otázka. 
Platil Olda

Nedávno jsme se rozhodli strávit víkend v Istanbulu u bratrance a jeho manželky. V pátek jsme tedy vyrazili do Mudanye na trajekt. Vůbec mě nepřekvapilo, když mi můj milý oznámil, že sedíme ve špatném dolmuši. Trajekt nám jel až za víc než hodinu, tak jsme se aspoň chtěli projít po pobřeží. 
Jenže co se nestalo. Hned na prvním rohu jsem uviděla krásného kocoura. Hladili jsme ho, krmili. Nebyl plachý jako ostatní pouliční kočky. Naopak: mazlil se a společnost lidí si užíval. Vůbec se mi od něj nechtělo pryč. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu domů. Ale až po našem výletu do Istanbulu. Pokud ho tedy najdu...

Víkend utekl jako voda a v pondělí jsme byli zpět v Burse. Druhý den se mi podařilo přemluvit tureckou mámu, abychom jely do znovu do Mudanye, zkusit najít toho kocoura. Byly jsme vybavené: kapsičky, granule, přenosná klec... Prochodily jsme snad celou Mudanyi, viděly asi sto padesát koček, ale můj kocour nikde. Cestou jsme potkaly nějaké bývalé sousedky a ty podle popisu mého kocoura znaly a doporučily nám kam se podívat. Jenže kocour nikde. Vzdaly jsme to a vracely se k autu. Na pobřeží, kde je poslední restaurace, pak už jen kolonáda a parkoviště, už nebyla žádná naděje, a já si slíbila, že se vrátím a zkusím ho najít jindy. V tu ránu máma kocoura objevila, přímo u oné poslední restaurace. Kocour tam škemral ryby. Zavolala jsem na něj, hned přiběhl, nechal se pohladit, vzít do náruče a odnést až do auta. V přepravce se mu nelíbilo, ale na klíně byl už klidný choval se vzorně. 

Krasavce jsem pojmenovala Silver. Je asi očividné, proč. Poslouchá, v bytě se chová výborně, vyhledává lidskou společnost. Miluje ryby, tak mu každý týden na trhu kupuju takové malé rybky, hamsi (sardinky, grundle?) Ačkoli je trochu hubený, je zdravý. Z veteriny máme také potvrzeno, že se jedná o křížence ruské modré kočky. Jediné, v čem se Silver liší od těch čistokrevných, je bílá náprsenka a bílý podbřišek. 
Silver se velmi rychle zabydlel a svou přítulností a krásou se stal miláčkem celé rodiny. Nevím, čemu/komu vděčím za to štěstí, že jsem našla takové úžasné stvoření. Náhodě, osudu?


Mudanya, cestou do Istanbulu

 Mudanya, cestou do Istanbulu


Silver si v Mudanyi zvykl na čerstvé ryby (stánek s rybami v pozadí) 

 Silver se zabydluje...

 ...nechává si hladit bříško...


...a rád si čte...

pondělí 14. října 2013

Jak bydlím sama

Okolnosti tomu chtěly, abych si vyzkoušela, jaké to je bydlet úplně sama. Ačkoli jsem se za posledních sedm let stěhovala osm krát, nikdy se mi „nepovedlo“ bydlet sama. Až teď.

Nový byt, holobyt
Bydlím ve studentské vesničce, jež svojí velikostí a množstvím obyvatel předčí kdejaké středně velké město v Česku. Ale o Görükle vám víc povím až příště… Najít si tu byt není žádný problém, ale mě tenkrát ukrutně tlačil čas, tak jsem se nastěhovala do bytu našeho známého, kterému se nepodařilo jej prodat nebo pronajmout.
Když jsem svůj budoucí domov viděla poprvé, okna byla téměř neprůsvitná a nedokázala jsem si nevšimnout plovoucí podlahy šedé barvy. Vybavení bylo prosté: kuchyňská linka s dřezem, bez sporáku, trouby a ledničky. V koupelně byl pouze záchod a umyvadlo. Čekalo mě tedy dost práce.
Pár týdnů trvalo, než mi zapojili elektřinu a vodu, abych mohla začít se zvelebováním. Jaké to bylo překvapení zjistit, že po umytí oken mám docela pěkný výhled! A šedé podlahy? To byl bohužel omyl. Šedá byla jen ta pěti centimetrová vrstva prachu. Pod ní se objevila tuctová „dřevěná“ palubka. Ach jo :(


Zmetci, čekání na Godota a krajkové kalhotky
Od podání žádosti k zapojení plynu do momentu, kdy mi poprvé tekla teplá voda, uběhly tři týdny. Tady se na nic nespěchá, prodávají a montují se tu zmetky, na plynaře doma čekáte celý den, bojíte se zajít třeba jen pro chleba, abyste je neprošvihli, a oni přijdou v lepším případě v deset večer, v tom horším druhý den dopoledne, takže den a půl v pr… Servisní technici kombi plynových ohřívačů vás na sebe ale nechají čekat minimálně tři dny. Nikoho nezajímá, že venku je teplo (takže sprcha je nutnost), ale ne zas takové, abych se denně sprchovala v ledové vodě, nemluvě o mytí vlasů… Nicméně poté, co na zapomenutém sušáku viděli (mimo další oblečení) moje krajkové kalhotky, začali přicházet ve slíbeném termínu. Nakonec jsem se dočkala teplé vody. Té příležitosti jsem hned využila a dala si báječnou sprchu. Cítila jsem se zase jako člověk, čistá a ne za cenu husí kůže a drkotajících zubů. Radost mi ale nevydržela dlouho. Vykoukla jsem ze sprchy, a co nevidím: moje papuče plavou kolem plovoucího koberečku – celá koupelna vyplavená! Prodávají a montují se tu zmetky.

Fajn sousedi
Mám moc fajn sousedy. Ze začátku jsem je chtěla vystřelit na Mars i s tím jejich přenosným vařičem, na kterém na chodbě smažili ryby nebo vařili květák a podobné voňavé speciality. Pak jsem zjistila, že jejich dcera je těhotná a špatně ty pachy snáší. Ale jak je už napsáno výše, jsou moc fajn. Když jsem jednou zapomněla klíče zvenku v zámku, zazvonili na mě. Když se mi to stalo podruhé, zazvonili zase. A když jsem je tam nechala celou noc (považte – zevnitř jsem byla zamčená takovým tím kolečkem nahoře natřikrát!), zase na mě zazvonili. Prostě moc fajn sousedi.


pátek 4. října 2013

A přišel podzim

Po krásných, slunečných a horkých dnech jakoby se slehla zem. Když se podívá z okna, nic nenasvědčuje tomu, že před pár dny to bylo bez slunečních brýlí na bolest hlavy a v dlouhých kalhotách na uvaření. Podzim v Burse přichází rychle, náhle. Večer se lehce ochladí, zaprší a ráno je o patnáct stupňů míň než den před tím. Babí léto tu není. Nebo vypadá jinak. Možná, že ty horké dny plné slunce a chladnější večery jsou zdejší babí léto. O kolik je babí léto mírnější než to české, o tolik je pak skok do podzimu horší. Ze dne na den vyměníte sandále za teplé, nejlépe nepromokavé a omyvatelné boty. Pro jistotu ještě vsadíte na vlněné ponožky. Na letní oblečení můžete ze dne na den zapomenout. Nevadí, že včera jste si to štrádovali v kraťáskách nebo šatičkách. Dnes vytahujete z nejvzdálenějších koutů vaší skříně bundy, kabátky, trenčkoty – a opět nejlépe nepromokavé. Vaším nejlepším přítelem se stane deštník, ze kterého setřete vysloveně čtyř až pěti měsíční nános prachu. Záleží na tom, jestli naposled pršelo v květnu nebo v červnu.
Do Bursy přišlo české počasí. A nejen to. Mám tři skvělé zážitky...


Jednou takhle jedu dolmušem, prší, je vlezlé chladno, těším se domů. Ne do tepla, doma teplo nemám, neteče mi ani teplá voda, natož tak doufat v topení, že? Nicméně… Přede mnou se v dolmuši baví kluk a holka. Typické turecké otázky. O škole, o počasí, o nějakém společném kamarádovi, o přítelkyni. A teď to přijde!

Holčina: „Jak se má tvoje přítelkyně?“
Kluk: „Dobře“
Holčina: „A jak dlouho jste spolu?“
Kluk: „Co je ti po tom?“ (Moje oblíbené „sana ne“)
Holčina: „Tak to řekni“
Předchozí dva řádky si představte jako refrén z nějaké popové písničky. Asi tak milionkrát se opakuje. Načež navazuje?
Holčina: „No tak jak dlouho teda?“
Kluk: „Šest měsíců, dvacet tři dní“ říká úplně klidně, tak jako my řekneme půl roku...

Teda pamatovat si výročí a narozeniny dá některým jedincům mužského pohlaví zabrat. A ted nevím, jestli je to náhoda nebo ne, ale tenhle kluk přesně pasuje mezi ostatních pár Turků, kteří si dokáží vypálit počet měsíců a dní ve vztahu třeba i o půlnoci nebo těch, kteří si pamatují datum výročí lépe, než jejich protějšky (např. můj Turek).


Druhým zážitkem pro mě bylo, když jsem potkala živoucí důkaz toho, k čemu jsem dřív byla velmi skeptická a ťukala si na čelo. Seznámila jsem se s párem Holanďanka – Turek, kteří se seznámili v turistickém resortu, kde Turek bez vzdělání na pláži fotil turisty za peníze a kam Holanďanka léta a léta jezdila na dovolenou. Jsou spolu už tři roky, před rokem a půl se vzali. A ačkoli on se k ní chová na moje gusto až moc ochranářsky, vypadají šťastně.


Poslední zážitek je ze včerejška. Sedím na posteli, zahloubaná do nějakého článku na netu, když vejde turecká máma (zrovna se vrátila od sousedky) a ptá se mě, jestli jsem před půl hodinou něco necítila. Říkám, že ne. Máma na mě udiveně hledí, že prý bylo zemětřesení. Koukám na ni, a říkám jí, že to bylo moje první zemětřesení, a zním podobně jako dítě, které dostane první jedničku a chlubí se doma. Turecká máma na mě hledí jako na exota a odchází do kuchyně, mumlajíc něco o tom, že tu českou holku nikdy nepochopí.



pátek 20. září 2013

Podivná fakta o Turcích, Turkyních a Turecku všeobecně

V Ikei si Turci rádi dávají švédské kuličky, ale ještě jsem neviděla Turka, který by si na ně nechal dát omáčku a brusinky.

V turecké autoškole se může stát, že vás na první jízdu vytáhnou do nějakého šíleného provozu, instruktorka se nepřipoutá a celou dobu je na telefonu.

Stevard vás může vyrazit z autobusu, máte-li s sebou v přepravce dva křečky.

Velmi málo Turků čte, velmi často se ptám proč. Prý je literatura manipulativní.

Turci kouří, hodně. Kouří tak moc, že to vydá na samostatný článek. Ale hlavně: odhazují nedopalky. Vedle koše, vedle popelníku, vedle popelnice, do řeky, za strom, do květináčů, do písku na pláži...

Turecké smoothie je prachobyčejný mléčný koktejl. Pokud se v kavárně pídíte po nějakém obdobném nápoji, ale bez mléka, nestydí se vám nabídnout MILKshake.

Turci (stejně jako ostatní muslimové) nejí vepřové. Mají to zakázané. Navíc při jakékoli zmínce o vepřovém se začnou tvářit, že budou brzy zvracet. Podle nich totiž prase žere svoje vlastní výkaly.

Turkyně v TV, zpěvačky a jiné celebrity se zřejmě řídí heslem "čím víc make-up, tím víc celebrita".
Slečny z TV pořadu Adnana Oktara. Adnan Oktar v tomto pořadu mluví o náboženských tématech. Tyto slečny jsou povětšinou jeho studentky náboženství. Více o tomto nesmyslu zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Adnan_Oktar
Turci nesmrkají na veřejnosti. Je to prý neslušné a nechutné. Zato několika hodinové posmrkávání s frekvencí 10 posmrků za minutu je naprosto v pořádku.

Hledáte-li ubytko, Turci vám nabídnou dvě vybavené ložnice v bytě za 550 TL, po prohlídce zjistíte, že nájem je 600 TL a po nábytku ani stopy.

Turecké tiramisu neobsahuje žádný alkohol.

Panuje tu všeobecná přezaměstnanost: jeden číšník otvírá dveře, druhý usazuje, třetí přináší jídelní lístek atd. Jedná se tedy o skvělý servis... Až do chvíle, kdy vám odnesou nedopitý nápoj, což bytostně nesnáším :(

Na trhu s ovocem a zeleninou (a dalším zbožím) můžete všechno nejdřív ochutnat.

Spousta studentů lektorství angličtiny neumí pořádně anglicky. Ve dvou větách udělají čtyři chyby, ale často vlastně ani nemluví, neb neví jak. Slyší-li pak české erasmáky mluvit anglicky, myslí si, že je to náš mateřský jazyk. (Čestný pionýrský, už jsem tuhle domněnku slyšela několikrát!)

Některé věci jsou tu tak levné, že nechápete.

V kavárně si můžete objednat čaj za 1 TL (asi 11 nebo 12 Kč), sedět tam půl dne, a nikdo z obsluhy vás nebude probodávat očima.

Kadeřnictví pro ženy a holičství pro muže je striktně odděleno, byť v dámském kadeřnictví často pracují muži.
Pánské kadeřnictví/holičství


Dámské kadeřnictví "Irem"

úterý 17. září 2013

Přiznání po dvou letech

Včera to byly dva roky, co jsem vstoupila na tureckou půdu, respektive co se mnou přistálo letadlo v asijské části Istanbulu. Myslím, že po těch dvou letech by (úvodem) mělo proběhnout malé desetibodové přiznání.


1. Přistávali jsme pozdě odpoledne, chvíli před západem slunce. Výhled, který se mi naskytl byl jak z bollywoodského filmu. Domky, fotbalová hřiště, mešity. Vše zalité měkkým oranžovým světlem. Hrkly mi slzy. Asi únavou a stresem.

2. Netušila jsem, kolik je hodin. V Turecku je časový posun +1 hodina. Byla jsem pěkně zmatená. Asi únavou a stresem.

3. Netušila jsem, že jsem přistála na asijském letišti. Dva měsíce před tím, za neustálého dlachnění letenky, jsem měla za to, ze přiletím na Atatürk letiště - to evropské. To už se na únavu a stres nedá svádět.

4. Po hodině jsem se dala dohromady a zjistila, kde jsem, kolik je hodin a že jsem blbá blondýna s dvaceti kilovým kufrem sama v Turecku.

5. V jednu chvíli jsem se už připravovala na to, že kamarádčin turecký kamarád, který se o mě měl o víkendu postarat, za to bude chtít něco víc než jen dárečky z Čech nebo pivo.

6. Druhý den jsem v Istanbulu poprvé sama vyšla na ulici. Při každém kroku jsem se ohlížela, vystrašená všemi těmi pohádkami od lidí, kteří v Turecku v životě nebyli, které jsem si musela vyposlechnout. 

7. Celý den, při běhání po památkách, jsem odmítala dát Turkovi do ruky můj foťák, aby mi s ním náhodou neutekl. 

8. Když jsem se ten den pozdě večer vracela do kamarádova bytu, nemohla jsem najít, ve kterém domě že bydlí. Baterka v telefonu vybitá. Vytáhla jsem foťák a našla fotku z rána, (kterou jsem udělala jen proto, abych pak doma mohla ukázat, že jsem z ložnice viděla moře) a začla podle ní hledat kamarádův dům. Jsem chytrá holka.


9. Byla jsem absolutně neschopná se dle té fotky zorientovat. Na pokraji zhroucení jsem dala foťák do ruky kolem jdoucím Turkům, kteří se o mě na ulici začali zajímat, a posunky se jim snažila naznačit, že hledám ten dům. Dům našli, kamarád ale nebyl doma, tak mu zavolali, mě vzali na čaj a starali se o mě, dokud si mě u nich kamarád nevyzvedl.

10. Po prvním dnu stráveném v Turecku jsem usínala s neuvěřitelnou hanbou za předsudky mého okolí i za moje vlastní.

Za odkládání slíbeného auditu se omlouvám. Je to trošku komplexnější téma, nechám si to ještě trošku rozležet;)

úterý 10. září 2013

FAKE

Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt). 
Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na  přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry. 

Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.
Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)

A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd. 
Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.
Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já. 

Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.