čtvrtek 30. ledna 2014

Můj boj o ikamet

Jak zpívá Iné kafe, "život není růžová zahrada" a já dostala za poslední tři měsíce dost zabrat.

Pro neznalé: pokud chcete v Turecku studovat (třeba Erasmus) nebo pracovat (Erasmus stáž, AISEC, klasické zaměstnání, atd.) déle pobývat nebo žít, musíte mít povolení k pobytu.

Povolení k pobytu je taková malá modrá knížečka, které říkáme ikamet. Čeští občané mají právo ikamet dostat.

A jak na to? Pas, čtyři fotky, vyplněná žádost, tuším asi 200 TL (každý rok se to mění). A podle toho, ve kterém městě žijete, prokážete se dostatečnou sumou na vašem tureckém bankovním účtě (v Istanbulu 300 USD/měsíc, Erzurum 2000 TL/rok, Bodrum 300 Euro/měsíc, Alanya 500 USD/měsíc -> chápete tu nesynchonizovanost?), nebo váš milý Turek sepíše, že uhradí vaše případné pokuty, poplatky, atp.

Co se studia týče, jen doložíte dopis o přijetí na tureckou univerzitu.

Do Turecka jsem přijela někdy v srpnu a na podzim jsme se měli stěhovat za prací do Dubaje, takže devadesát dní na pas mi mělo stačit. Jenže s Dubají jsme si to rozmysleli a mně zbyl poslední měsíc legálního pobytu. Vyrazili jsme tedy na cizineckou zažádat o povolení k pobytu, čímž by se celý problém vyřešil. V Burse ale máme vždycky něco extra, v tomto případě příslušného úředníka. Sedí si ve svém kanclu jako paša a v minutě rozhoduje o budoucnosti spousty lidí. Nás arogantně vypoklonkoval s tím, že ikamet dostanu jedině pokud prokážu, že studuji/pracuji/jsem vdaná za Turka. No tak to pěkně děkuji. Poprosila jsem jej tedy o povolení zůstat ještě aspoň měsíc nebo dva, abych měla možnost si najít práci. To prý v žádném případě, když si nenajdu práci do měsíce, nebudu schopná najít práci vůbec.

Jak si chcete najít práci v Turecku za méně než měsíc? V zemi, kde všechno trvá neskutečně dlouho a na termíny se nehraje? Navíc pokud jste cizinka v Burse, kde nechápou benefity, které jim můžete do firmy přinést.

Honila se mi hlavou spousta věcí a měla jsem sto chutí se vším seknout. Moc možností jsem neměla: najít si práci, vdát se, nebo se vrátit zpátky do ČR, zažádat o vstupní víza a až teprve po tom vyjet do Turecka. Parádní vyhlídky.

Na cizinecké v Burse jsme to pak zkusili ještě jednou, tentokrát s tureckou mamkou (univerzitní profesorkou), ale dopadly jsme úplně stejně.

Jak jsem už výše zmínila, do měsíce jsem práci sehnat nemohla a o sňatku sice řeč byla, ale k němu jsou třeba různé dokumenty z ČR, které jsem neměla. Na ambasádě se sice snažili pomoct, ale na tvrdohlavé úředníky byli krátcí. Objednali jsme mě tedy online na schůzku na cizinecké v Istanbulu, čekací lhůta byla tři měsíce, ale protože jsme se objednali ještě než mi vypršely víza, byla jsem tu legálně. Nicméně po dvou měsících jsem dostala pracovní nabídku a k pracovnímu povolení je nutné mít ikamet. Dle instrukcí toho arogantního paši jsme dorazili na cizineckou se zaměstnavatelem s tím, že v tu chvíli už ikamet dostanu. To jsem byla velmi naivní. Hned si spočítal, že mám měsíc a půl vypršelá víza. Vytasili jsme tedy termín na cizinecké v Istanbulu. Vysmál se nám a oznámil, že máme tedy čekat na tu schůzku (do schůzky zbývaly asi tři týdny), pak klasicky deset dní na vyřízení ikametu, a pak v Burse požádat o změnu adresy. Takového vyřizování jen proto, že mi nechtěli dát dvouměsíční povolení, na které jsem ještě k tomu všemu měla právo!

Šéfovi se však nechtělo čekat, zatahal za nitky, a najednou se nám otevřely dveře až k tomu nejvrchnějšímu oficírovi na celé cizinecké v Burse. Ten si nechal do kancelíře zavolat arogantního pašu a vysvětlil mu, že nás posílá jeho velmi dobrý kamarád z dětství, a že mi má být ikamet vyřízen. Arogantnímu pašovi se zkřivil úsměv na rtech a musel udělat to, co mu nadřízený řekl. Museli jsme jen doložit pracovní smlouvu a nějaké drobnosti. Zajeli jsme tedy do firmy pro smlouvu, sepsali co bylo třeba a uháněli zpět. Se všemi dokumenty jsme si oběhli povinné kolečko několika úředníků, z nichž jeden nám doslova vyrazil dech. Pozastavil se nad tím, že jsem v Turecku měsíc a půl nelegálně. Když jsem mu vysvětlila, že jsem u nich pořád a pořád je prosím o povolení k pobytu a ani zažádat mi není dovoleno, kroutil hlavou, že Češi a Dáni to mají nejjednodušší a proč jsem nikdy nepřišla za ním. No málem jsem padla pod stůl! Nicméně mě poslal na daňový úřad (???) zaplatit 320 TL. Za co? Dodnes nechápu. Hned druhý den jsem tedy tuhle sumu zaplatila, doklad o zaplacení donesla na cizineckou a těšila se na ikamet. Jenže! V pátek mi zvoní telefon, zvednu ho, tam policajt z cizinecké, že mi vrátí těch 320 TL, ale budu muset zaplatit pokutu 140 TL za ilegální pobyt. Super, říkám si, dostanu nějaké peníze zpět.

Instrukce jsem si vyzvedla na cizinecké (podotýkám, že je z domu to mám minimálně 30 km) - poslali mě na obecní úřad zaplatit pokutu. Byla jsem tam sama a pouze turecky mluvící policista mi vysvětlil co a jak následujícím způsobem: "Vidíš na kopci tu vlajku? Tak tam běž, zaplať pokutu a přines mi zpátky doklad o zaplacení". Ale kam přesně jít, do jaké budovy, kanceláře, patra, to mi neřekl. Jelikož jsem ale holka šikovná, nakonec jsem našla co jsem potřebovala. Donesla jsem doklad na cizineckou a uháněla na daňový úřad, vyzvednout svých 320 TL. Opět jsem byla naivní, jelikož oni sice hotovost vyžadují, ale v hotovosti neplatí, takže do patnácti dní na účet. Se slovy "never ending story" jsem se vlivem horka (ano v lednu!)/stresu/nízké hladiny cukru v krvi sesunula pod stůl a měla pocit, že se ikametu (a svých peněz) nikdy nedočkám.

A víte vy co?
Ikamet jsem dostala na rok a už jsme s firmou i stihli zažádat o pracovní povolení. Život už zase připomíná růžovou zahradu!

Raduju se z ikametu tak moc, že ho držím vzhůru nohama!


!KLIK Iné kafe - Ružová záhrada KLIK!






středa 22. ledna 2014

Jak jsem se stěhovala

Přišel čas na stěhování. Opět a zase. Tentokrát na delší dobu, s milým. 

Před časem jsem ztratila přehled, kolikrát jsem se vlastně stěhovala. Moje druhé jméno je nomád. Jsem profík v rychlém balení celého bytu, podvědomě schovávám igelitové tašky a sáčky, krabice a noviny, protože se přece budou hodit při stěhování, že jo. Izolepa a popisovač (lihovka) jsou moji nejlepší přátelé. Stokilová lednice moje noční můra. Co se týče stěhování, zažila jsem už všelicos, ale abychom v Turecku odstěhovali veškerý náš majetek Škodou Felicií (pickup) naloženou  na tři patra, s prošlou technickou, to byla novinka.


Lepší foto bohužel nemám, zapojte trochu fantazie ;)



A kam že jsme se to vlastně stěhovali? 
Zůstali jsme v Burse. Chtěli jsme bydlet v moderní čtvrti, kde žijí nekonzervativní lidé, kde bych se cítila pohodlně a nikdo na mě necivěl. První volbou byl Beşevler, asi patnáct let stará rezidenční oblast v blízkosti metra. Na první pohled super nápad. Na druhý tolik ne. Všeobecně se v Turecku staví velké byty, 4+1. My jsme chtěli něco menšího, ale to v klasické residenční čtvrti neseženete. Nebo jsou ceny úplně stejné jako za čtyřpokojáč. Obešli jsme i pár realitek, ale vesměs se stejným výsledkem: "malé byty nemáme v nabídce", nebo: "jaký je váš rodinný stav? kdy se budete brát? naši klienty to zajímá... co děláte? pracujete? ne? ano? kde?". To je něco na mě. Procvičila jsem si po dlouhé době třískání dveřmi při odchodu. Nesnáším miliony otázek, nesnáším zvědavce. Nesnáším vtíravé dotazy. 
Nakonec jsme se rozhodli pro čtvrť, která není blízko metra, ani centra, a není tak "fancy" jako třeba Beşevler. Ale nikdo tam na mě neciví, můžu si chodit kam chci, kdy chci a jak chci, nájemné je směšné a byty nejsou velké. Všude jsou chodníky, zahrady, parky a hřiště. Ani ne padesát metrů od domu je naše oblíbená kavárna s výbornou kávou, netureckou hudbou, zahrádkou, krásným výhledem (v noci máte pocit, že jste u moře) a super ťuchňacím kocourem. 


Kavárenský kocour, kterému říkáme Zub, protože to je momentálně nejoblíbenější české slovo měho milého. Mimochodem, vánočnímu cukroví říká "ježíšek zub"
Máme to sice daleko do centra, a já do práce (z konečné metra na konečnou), ale okolí je nádherné a lidé vážně zlatí. 
Celá tato čtvrť vznikla (nebo se rozrostla) asi před 25 lety, kdy z Bulharska odešli (nevím, jestli je "odešli" zrovna správný výraz - nejsem expert na tuto problematiku) bulharští Turci. Turecká vláda tady pro ně vystavěla malé byty, a levně je prodala, neb většina z nich přišla s holou zadnicí. Starší generace těchto imigrantů  i dnes mluví s přízvukem a všudy přítomným "bee": "Arti bee, cigara versene bee". Skoro všichni mají dvojí občanství a dva pasy, což jim umožňuje vstup do Schengenu jak se jim zlíbí, za to Turci (jakože Turci ne-imigranti) musí projít všemi peripetiemi spojenými s vyřizováním víz. Navíc se tu dají v neděli na trhu koupit uzeniny s vepřovým a i vepřové samotné není problém. Ne, že bych byla fanoušek, ale mám po krk typické turecké reakce na vepřové "fůůůj", "yuck", "bleee". A když si tu večer na lavičce v parku otevřete pivo, nikdo ani necekne. Dokonce tu tak trochu ignorují nový zákon o zákazu prodeje alkoholu po 22. hodině. Pivo nepiju a alkohol piju velmi zřídka, ale mám rada možnost volby - kdy a kde pít.


Co by to bylo za městskou čtvrť, kdyby se tu nepásly ovce


Klukům se v novém líbí


Tááámhle bydlíme!


A takovýhle výhled máme z nedalekého kopce na jednu stranu...


...a na druhou stranu, na horu Uludağ.


Našli jsme pravděpodobně nejbenevolentnější čtvrť v celé Burse a jsme tu šťastní.

neděle 5. ledna 2014

Vánočně povánočně, jak to vidí Turek

Jedna čtenářka přišla s nápadem, aby můj přítel napsal, co o Vánocích a našem Štědrém dnu myslí. A jelikož nerad píše, vyzpovídala jsem ho a celé to tu zkusím co nejautentičtěji sepsat já osobně. Mluvíme spolu anglicky, takže volně překládám.

M: Co se ti líbilo na Vánocích?
T: Dobré jídlo, dárky - což bylo super, byli jsme celá rodina pohromadě a ty jsi byla šťastná. No a taky cukroví, které by mohlo být častěji. Nestarám se o tu náboženskou část a osobně si myslím, že to nijak neodporuje mojí víře, protože Ježíše považujeme za našeho proroka. Pro mě to prostě byl večer, kdy jsme se sešli s rodinou, nějaké dárky, dobré jídlo, toť vše.
M: Myslíš si tedy, že Štědrý den může být další příležitost pro to, aby se sešla celá rodina?
T: Určitě.
M: Existuje něco, co se ti nelíbilo? Trochu jsem tě donutila pomáhat... Něco s čím si měl problém?
T: Ne vůbec. Ale až budeme mít děti, nechci jim říkat, že dárky nosí Ježíšek...
M: O tom můžeme diskutovat. Co příští rok, budeme pokračovat v tradici?
T: Jasně, proč ne. Ale příště chci na Štědrý den svíčkovou.
M: Svíčková ale není vánoční jídlo.
T: Losos taky není vánoční jídlo.
M: Losos byla alternativa, kdyby náhodou někdo nejedl smaženou rybu.
T: Můžeme udělat novou tradici.
M: Co by si vzkázal těm, co mají problém s Vánoci?
T: Nic, kdo nechce, ať neslaví.
M: OK, a co multikulturní pár? Jeden slavit chce, druhý ne...
T: Je to o toleranci, o tom udělat toho druhého šťastným. My tě máme rádi, proto s tebou Vánoce slavíme. 
M: Takže si myslíš, že je fér, když s vámi slavím bayramy a vy se mnou Vánoce?
T: Určitě. Funguje to a máme víc příležitostí slavit ;)

Toť vše.

pátek 3. ledna 2014

Vánočně povánočně

O mých předvánočních přípravách jsem psala zde: http://moni-v-turecku.blogspot.com/2013/12/moje-predvanocni-turecko.html. Jen tak pro případ, že jste to nečetli, nebo si chtěli oprášit paměť.

Před Vánocemi se na facebookové skupině pro Češky/Slovenky chodící nebo žijící s Turkem objevilo zajímavé téma: Turci a Vánoce. Jedné dívčině prý její turecký milý do Vánoc rýpal a snažil se jí je zakázat, další česko-turecký páreček si prý jen zajde na večeři. Našli se tam i tací partneři, co sice proti Vánocům brblají, ale jakmile přijde na večeři a dárky, svítí jim očička. Byla jsem tedy napjatá, jak to dopadne u mě.

Nejbližší rodinu jsem obeznámila se svým vánočním plánem a rozdala instrukce: nakoupit, zabalit a popsat dárky, hezky se obléknout a přijít přesně v sedm.

Štědrý den jsem přesunula na 25. prosince, jelikož turecká maminka byla na ten pravý Štědrý den na operaci. Tím pádem jsem byla i na všechny přípravy sama. Ono osmažit dva řízečky a hodit trochu mrkve a hrášku do brambor nic není, ale zkuste si uvařit pro osm lidí dvojí menu (co kdyby to pravé české třeba nejedli, že...), když jste zvyklí vařit těstoviny maximálně pro čtyři. Bylo to náročné.
Bramborový salát jsem připravila den předem, okurky jsem musela sehnat německé, které jsou chutí podobné těm našim, s tureckými by to nebylo ono. Majonéza je kapitola sama pro sebe: turecká majonéza je dost nechutná, plastová, takže jsem ji musela udělat sama. První várka letěla do záchodu, druhá a třetí už letěly do salátu. V den D jsem se pak vrhla na hovězí vývar z kostí s domácími celestýnskými nudlemi, svařené víno, dodatečné porcování ryb (pracovník obsluhy u ryb nepochopil, co je to filet), zeleninový salát, šťouchané brambory s cibulkou, obalování ryb, úklid a servírování. Time-management je moje druhé jméno, takže v momentě, kdy přicházeli poslední hosté, jsem ohřívala polévku, smažila ryby, a mezi jednotlivými várkami filetů na pánvi odbíhala do koupelny se zvelebit.



Turecká rodinka se na večer se těšila a všichni dorazili načas. Sestřenka přivezla z Londýna vánoční čelenky a ještě před večeří se s nimi všichni vyblbli.  


Přiznám se bez mučení: měla jsem strach, že jim nebude chutnat. Polévka ale dopadla dobře - snědla se všechna. Mimo ryby v trojobalu jsem ješte servírovala grilované podkovy z lososa. Byla to alternativa, kdyby náhodou někdo smaženou rybu nejedl. Také to viděli poprvé ;)

Bramborovému salátu alternovaly šťouchané brambory s cibulkou, které padly za vlast během pěti minut, takže se na mě ani nedostalo. Zeleninový salát byl už jen čistě tureckou záležitostí - jakmile u večeře není něco zeleného, není to večeře.
Po jídle se zaprášilo tak rychle, že jsme jej ani nestačili vyfotit. Zkuste si to tedy jen představit.

Následoval střídmý úklid a přesun ke mně domů ke stromečku na dárky, cukroví, svařák a turecký čaj.




S dárky to vyšlo báječně, každý obdaroval každého. Stromeček byl ale malý a dárky se sypaly všude možně, tak jsme je nakonec museli naskládat do koše. Pro Turky to bylo poprvé, co takové rozbalování dárků zažili. Byť jim bylo jasné, který dárek je od koho, stejně byli vzrušení jako malé děti. Oči jim svítili a to nejen od svařeného vína...




Cukroví (linecké, vanilkové rohlíčky, perníčky a mini laskonky) chutnalo tak, že moje maminka by řekla: "měli boule za ušima". Ještě jednou velké díky Monice Tutucu!

Po dárcích sestřenka vytasila nalepovací kníry. Co by to totiž bylo za Turky bez kníru? Dlouho jsem se takhle nenasmála...




Aplikovala jsem české vánoce, tak jak je znám, do muslimské rodiny v Turecku. Vyšlo to perfetkně. S trochou tolerance můžeme žít pohromadě a snažit se udělat ty druhé šťastnými. Já slavím jejich bayramy a respektuji ramadán (občas držím i půst), oni nadšeně slaví Vánoce. Funguje to skvěle, baví nás to. Můj milý rád jí, ještě radši mě vidí vařit, a to ostatní je pro něj už jen takový bonus. Turecká maminka je na mě pyšná, že se snažím udržet naše tradice. Podporuje mě v tom a pomáhá mi. Ostatní - teta, strýc, sestřenice a bratranec s manželkou - chtějí Vánoce každý měsíc, tak moc se jim to líbilo. Co víc si přát?