Volby

Měla jsem namyšlený super článek o místních komunálních volbách. Aktivně jsem se zajímala, psala jsem si poznámky, abych se načež rozhodla, že to celé hodím do koše. Vedlejšími účinky těchto voleb totiž jsou: žaludeční nevolnost, bolest hlavy, malátnost, stres, nervozita a noční můry.

Abyste mě chápali, komunální volby tu nejsou takové jako v ČR. Turci je dost prožívají, a zvlášť teď, když může vládnoucí strana dostat na frak. Výsledkem je zablokovaný Twitter a YouTube, všemožné odposlechy, korupce, skandály, údajné nahrávky pohlavního styku premiéra a jeho údajné milenky, anebo třeba vyprovokování Sýrie s útoku na Turecko. 

Takový bordel u nás nebyl ani při přímé volbě prezidenta. 

Jak říkám, jeden by zvracel.

Všude jsou rozvěšené tyhle praporky. Zajímalo by mě, kdo to bude po volbách uklízet.

Bez praporků by to nešlo.

Jelikož jsem ale člověk pozitivní, chtěla bych alespoň zmínit moji "zkušenost" s předvolebním "rozruchem".

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na obvyklý nedělní nákup na trh. Tam vždy bývají mraky lidí a politici to ví a využívají toho. Ještě bych měla podotknout, že v naší čtvrti je starosta z nevládnoucí strany. Prvně k nám přistoupil poslanec z AKP (vládnoucí strany, která dává pokyny k útokům na demonstranty a k cenzuře webových stránek a blokaci Twitteru a YouTube). To se mi vůbec ale vůbec nelíbilo, dávala jsem si v hlavě dohromady, jak se turecky řekne "AKP bije studenty", a než jsem to stačila vysypat, začal kafrat do někoho jiného. 

Cítila jsem se, jako když se vám v rybníku o nohu otře ryba, hodně slizká ryba; a znechuceně jsem odkráčela.

Po té jsem s mým Turkem narazila na skupinku rozdávající nějaké letáky a v domnění, že je to ta stejná strana, vracel se mi ten stejný rybo-slizký pocit. Něco jsem odsekla anglicky. Jaké překvapené ale bylo, když se na mě otočil takový malý starší pán, jehož obličej znám z bilboardů a začal si se mnou povídat anglicky. Byl to starosta naší části města, kterému moc fandím a jeho znalost angličtiny mě ohromila. Chápejte, anglicky nemluví ani premiér, ani prezident Turecka. Potřásli jsme si s ním rukou a dostali jsme volební návnady-dárečky. Setkání bylo moc příjemné a pevné věřím, že tento milý pán volby vyhraje i letos.

Jako dárky tu dostáváme karafiáty, ručníky (použitelné) nebo malé šátečky, které u nás slouží jako ubrus.

Volby se konají zítra, 30. března. Proto je v ohrožení zítřejší trh a dnes jsme málem nesehnali moje oblíbené çiğköfte, neb se všichni majitelé a zaměstnanci těchto krámků vydali do svých měst, aby zítra mohli volit. Nechejme se překvapit, jak to všechno zítra dopadne.

10+1 největších omylů o Turecku

Obvykle v Česku diskutujeme na téma Turecko. Občas mi okolí rýpe do mého rozhodní zůstat v Turecku, aniž by dotyční o této zemi něco věděli anebo se jen třeba ptají, ale velmi úsměvně. 

Nedá mi to a pobavím i vás, mé drahé předrahé čtenáře. Aneb tyhle perličky musí spatřit světlo digitálního světa.

• Hlavní město je Istambul. Ne, není. Hlavním městem je Ankara. Istanbul se píše s n, nikoli m.

• Turci jsou malí, droboučcí, chlupatí a přičmoudlí. Můj Turek je 100% Turek. Měří 190 cm, je bílý jako stěna a pořádně mu vousy ještě nerostou.

• Turci píšou rozsypaným čajem (arabsky). Ne, nepíšou. Píšou latinkou od roku 1928.

• Turci jakožto muslimové jsou teroristi. Bez komentáře.

• Je Turecko v Evropské Unii? Cože??

• V Turecku platí šaría. Plně platí šaría například v Íránu nebo Saudské Arábii. Turecku je plně sekularizované, tzn. světská (nenáboženská).

• Jak chutná turecký kebab? Vtipná otázka. Který kebab? Iskender, Urfa, Adana, kuřecí döner, hovězí döner, lilkový kebab, rajčatový kebab, cibulový kebab… Mám pokračovat?

• Turek nebo Arab, to je jedno a to samé. To jako vážně?

• V Turecku se jezdí na velbloudech/bacha, aby tě nevyměnil za velblouda/bacha, ať na tebe velbloud neplivne. Za dva roky jsem viděla velbloudy dva, oba v zoo v Burse.

• Když žiješ v Turecku, tak musíš nosit šátek. Nemusím, proč bych měla?

• V Turecku nejí hovězí maso. A nepleteš si to náhodou s Indií a hinduismem?

P.S.: Čestný pionýrský, že jsem si to nevymyslela, ale slyšela to na vlastní uši.

Týden velkých novinek

Občas se to táhne, nic zajímavého se neděje, a pak najednou bum prásk.

Tento týden byl ale jiný. Hodně jiný.

Zasnoubila se nám turecká maminka. Po tří měsíční známosti. Jupí. Prý asi do třetice všeho dobrého.

Turecký premiér navštívil Bursu a měl tu nějaký projev. Polovina trasy metra byla uzavřena a vůbec, bezpečnostní opatření na maximum. A celkem oprávněně. V Turecku se za posledního tři čtvrtě roku razantně zvýšil počet lidí jdoucí mu po krku. Premiér totiž rozhoduje o všem možném. Třeba o tom, že na potlačení protivládních demonstrací policisté-těžkooděnci používají slzný plyn a chemikálie, což vede k několika úmrtím a mnoha tisícům zraněných. Že se zatýkají tisíce lidí. Že se dá internet daleko snáze cenzurovat. Že vláda odposlouchává tisíce lidí. A nově: že se zablokuje Twitter, protože sociální média jsou zhoubná. Možná to má něco společného s šířením možná zfalšovaných nahrávek telefonátů premiéra, kde instruuje svého syna, aby ukryl asi 30 miliónů Eur.

A tak nám nezbylo nic jiného, než změnit DNS adresu nebo udělat modrému ptáčkovi pá pá. Je ale zajímavé, že Twitteru neudělal pá pá více premiér Turecka a předseda vládnoucí strany v Burse, a několik hodin po blokaci postoval o sto šest. Turci si z něj vzali příklad a 300 tisíc z nich si stáhlo HotspotShields, jeden z mnoha programů na změnu DNS adresy. A to za méně než 24 hodin.

Pro zajímavost mrkněte na hashtag #TwitterisblockedinTurkey na Facebook, Instagram, Twitter... Internetová petice je zde.

Tak mě jen napadá, co bude dál?

Můj boj o ikamet

Jak zpívá Iné kafe, "život není růžová zahrada" a já dostala za poslední tři měsíce dost zabrat.

Pro neznalé: pokud chcete v Turecku studovat (třeba Erasmus) nebo pracovat (Erasmus stáž, AISEC, klasické zaměstnání, atd.) déle pobývat nebo žít, musíte mít povolení k pobytu.

Povolení k pobytu je taková malá modrá knížečka, které říkáme ikamet. Čeští občané mají právo ikamet dostat.

A jak na to? Pas, čtyři fotky, vyplněná žádost, tuším asi 200 TL (každý rok se to mění). A podle toho, ve kterém městě žijete, prokážete se dostatečnou sumou na vašem tureckém bankovním účtě (v Istanbulu 300 USD/měsíc, Erzurum 2000 TL/rok, Bodrum 300 Euro/měsíc, Alanya 500 USD/měsíc -> chápete tu nesynchonizovanost?), nebo váš milý Turek sepíše, že uhradí vaše případné pokuty, poplatky, atp.

Co se studia týče, jen doložíte dopis o přijetí na tureckou univerzitu.

Do Turecka jsem přijela někdy v srpnu a na podzim jsme se měli stěhovat za prací do Dubaje, takže devadesát dní na pas mi mělo stačit. Jenže s Dubají jsme si to rozmysleli a mně zbyl poslední měsíc legálního pobytu. Vyrazili jsme tedy na cizineckou zažádat o povolení k pobytu, čímž by se celý problém vyřešil. V Burse ale máme vždycky něco extra, v tomto případě příslušného úředníka. Sedí si ve svém kanclu jako paša a v minutě rozhoduje o budoucnosti spousty lidí. Nás arogantně vypoklonkoval s tím, že ikamet dostanu jedině pokud prokážu, že studuji/pracuji/jsem vdaná za Turka. No tak to pěkně děkuji. Poprosila jsem jej tedy o povolení zůstat ještě aspoň měsíc nebo dva, abych měla možnost si najít práci. To prý v žádném případě, když si nenajdu práci do měsíce, nebudu schopná najít práci vůbec.

Jak si chcete najít práci v Turecku za méně než měsíc? V zemi, kde všechno trvá neskutečně dlouho a na termíny se nehraje? Navíc pokud jste cizinka v Burse, kde nechápou benefity, které jim můžete do firmy přinést.

Honila se mi hlavou spousta věcí a měla jsem sto chutí se vším seknout. Moc možností jsem neměla: najít si práci, vdát se, nebo se vrátit zpátky do ČR, zažádat o vstupní víza a až teprve po tom vyjet do Turecka. Parádní vyhlídky.

Na cizinecké v Burse jsme to pak zkusili ještě jednou, tentokrát s tureckou mamkou (univerzitní profesorkou), ale dopadly jsme úplně stejně.

Jak jsem už výše zmínila, do měsíce jsem práci sehnat nemohla a o sňatku sice řeč byla, ale k němu jsou třeba různé dokumenty z ČR, které jsem neměla. Na ambasádě se sice snažili pomoct, ale na tvrdohlavé úředníky byli krátcí. Objednali jsme mě tedy online na schůzku na cizinecké v Istanbulu, čekací lhůta byla tři měsíce, ale protože jsme se objednali ještě než mi vypršely víza, byla jsem tu legálně. Nicméně po dvou měsících jsem dostala pracovní nabídku a k pracovnímu povolení je nutné mít ikamet. Dle instrukcí toho arogantního paši jsme dorazili na cizineckou se zaměstnavatelem s tím, že v tu chvíli už ikamet dostanu. To jsem byla velmi naivní. Hned si spočítal, že mám měsíc a půl vypršelá víza. Vytasili jsme tedy termín na cizinecké v Istanbulu. Vysmál se nám a oznámil, že máme tedy čekat na tu schůzku (do schůzky zbývaly asi tři týdny), pak klasicky deset dní na vyřízení ikametu, a pak v Burse požádat o změnu adresy. Takového vyřizování jen proto, že mi nechtěli dát dvouměsíční povolení, na které jsem ještě k tomu všemu měla právo!

Šéfovi se však nechtělo čekat, zatahal za nitky, a najednou se nám otevřely dveře až k tomu nejvrchnějšímu oficírovi na celé cizinecké v Burse. Ten si nechal do kancelíře zavolat arogantního pašu a vysvětlil mu, že nás posílá jeho velmi dobrý kamarád z dětství, a že mi má být ikamet vyřízen. Arogantnímu pašovi se zkřivil úsměv na rtech a musel udělat to, co mu nadřízený řekl. Museli jsme jen doložit pracovní smlouvu a nějaké drobnosti. Zajeli jsme tedy do firmy pro smlouvu, sepsali co bylo třeba a uháněli zpět. Se všemi dokumenty jsme si oběhli povinné kolečko několika úředníků, z nichž jeden nám doslova vyrazil dech. Pozastavil se nad tím, že jsem v Turecku měsíc a půl nelegálně. Když jsem mu vysvětlila, že jsem u nich pořád a pořád je prosím o povolení k pobytu a ani zažádat mi není dovoleno, kroutil hlavou, že Češi a Dáni to mají nejjednodušší a proč jsem nikdy nepřišla za ním. No málem jsem padla pod stůl! Nicméně mě poslal na daňový úřad (???) zaplatit 320 TL. Za co? Dodnes nechápu. Hned druhý den jsem tedy tuhle sumu zaplatila, doklad o zaplacení donesla na cizineckou a těšila se na ikamet. Jenže! V pátek mi zvoní telefon, zvednu ho, tam policajt z cizinecké, že mi vrátí těch 320 TL, ale budu muset zaplatit pokutu 140 TL za ilegální pobyt. Super, říkám si, dostanu nějaké peníze zpět.

Instrukce jsem si vyzvedla na cizinecké (podotýkám, že je z domu to mám minimálně 30 km) - poslali mě na obecní úřad zaplatit pokutu. Byla jsem tam sama a pouze turecky mluvící policista mi vysvětlil co a jak následujícím způsobem: "Vidíš na kopci tu vlajku? Tak tam běž, zaplať pokutu a přines mi zpátky doklad o zaplacení". Ale kam přesně jít, do jaké budovy, kanceláře, patra, to mi neřekl. Jelikož jsem ale holka šikovná, nakonec jsem našla co jsem potřebovala. Donesla jsem doklad na cizineckou a uháněla na daňový úřad, vyzvednout svých 320 TL. Opět jsem byla naivní, jelikož oni sice hotovost vyžadují, ale v hotovosti neplatí, takže do patnácti dní na účet. Se slovy "never ending story" jsem se vlivem horka (ano v lednu!)/stresu/nízké hladiny cukru v krvi sesunula pod stůl a měla pocit, že se ikametu (a svých peněz) nikdy nedočkám.

A víte vy co?
Ikamet jsem dostala na rok a už jsme s firmou i stihli zažádat o pracovní povolení. Život už zase připomíná růžovou zahradu!

Raduju se z ikametu tak moc, že ho držím vzhůru nohama!

!KLIK Iné kafe - Ružová záhrada KLIK!

Domácí a pouliční mazlíčci

Jako malá jsem si myslela, že psi a kočky žijí v domě, v bytě, nebo na dvoře/zahradě v boudě (kromě koček, ale i ty mají jisté výjimky. V Turecku jsem vyrostla a poznala, že psi a kočky žijí na ulici. Tedy aspoň jejich značná část. Poprvé jsem si toho všimla v Istanbulu, když jsme první večer jeli taxíkem a všude okolo byly početné smečky psů. Dost mě to zarazilo. Méně početné smečky se však opakovaly i v Burse, v samotném Görükle, v Izmiru, Ankaře, atd. Zaujaly mě také kočky u stánku s rybami a u popelnic. Takový ranní skoro-infarkt, když ráno vyhazujete smetí do popelnice a z ní doslova vyletí kočka… nebo pět koček… 

Ptáte se, z čeho ta zvířata na ulici žijí? 

Z odpadků a z toho, co jim lidé dají. V létě například belediye (obec) nabádá pomocí billboardů, plakátů apod. lidi, aby dávali na ulici nádoby s vodou. A tak skutečně můžete vidět kelímky od jogurtů (jsou to stále ještě kelímky, když se do nich vejdou dvě nebo i pět kilo jogurtu?) nebo spodní poloviny plastových barelů plné vody na každém rohu. 

U nás v Görükle je jeden přímo legendární pes. Říká se mu Paša a je v psím důchodě. Krmí jej zaměstnanci kebap restaurací všemožnými zbytky, takže je skoro tak široký jako dlouhý.

Paša a jeho druhá nejoblíbenější činnost

 Pouliční psi jsou přítulní. Jakmile je jednou pohladíte, hrozí, že s vámi půjdou až domů/do práce/obchodu/na autobus. Kočky na druhou stranu jsou velmi plaché, až na výjimky se nenechají pohladit a před lidmi utíkají. Asi špatné zkušenosti… Tím se dostáváme k postoji Turků ke zvířatům. Existuje tu spousta majitelů a milovníku psů a koček, spousta lidí pouliční zvířata krmí a napájí. 

Na procházce po Tiriliyi se k nám připojil a zůstal s námi celý den

Kočičí dvorek v Tiriliyi

O tohohle krasavce se starají v bulharské kavárně v Burse

 Bohužel tu ale existují i lidé, a není jich málo, kteří před psem nebo kočkou (ať už jde o pouliční zvíře nebo domácí) uhýbají takovým stylem, jakoby dotyčné chlupaté stvoření mělo přinejmenším lepru. Chápu, že se někteří lidé zvířat bojí, nebo jim není příjemné na ně sahat (či naopak). Ale nechápu, proč někdo vypouští z pusy všechny citoslovce zhnusení, které zná, jenom proto, že kamarádce venčím psa. Každodenní rutina. Zažila jsem dokonce i místní děvče, které hodilo kamenem po psovi, který šel za ní. Moje holandská kamarádka tady má malého pejska a zažívá si s ním svoje. Když se zrovna pohybují v nějaké konzervativnější čtvrti, je to problém. Nedávno se ale přestěhovala do Görükle, studentského městečka, kde (jak pravila nějaká teta) každý drží v ruce vodítko nebo něčí ruku. Ve studentských čtvrtích a nekonzervativních residenčních oblastech to tedy není problém. Ale úšklebkům a různým citoslovcím se nevyhnete snad nikde. 

Vzít s sebou pejska, když jdete s přáteli na čaj/kávu/pivo/whatever? Nelze. Cestovat se psem? Pouze jedna společnost (z mnoha desítek) vám dovolí mít psa v kleci v zavazadlovém prostoru. Ale běda jestli zaštěká. Řidic vás pak oba může vyrazit z autobusu někde na dálnici uprostřed ničeho. Pokud jste majitelem křečka, donutí vás rovněž, abyste jej přepravovali v zavazadlovém prostoru. Argument, že křeček nevydává žádné zvuky ani pachy, tudíž nikoho neruší, nezabírá.

Další věcí, kterou nechápu, je mýtus, že zvířecí chlupy jsou zdraví škodlivé. Ptala jsem se několika veterinářů, všichni mi to vyvrátili. Jenže Turci si myslí svoje. I kdyby to bylo škodlivé, radši se vzdám cigaret, než zvířat. Turci se ale budou držet cigaret a nepustí si k tělu zvíře. Jejich škoda…

Na závěr, abych neskončila negativně, musím říct, že majitelé domácích zvířat, které znám, se o ně starají skvěle (někdy možná až přepečlivě). 

Kamarádka krmí svoji fenku Heru nejlepšími granulemi a myje ji šamponem, který je dražší než její vlastní. 

Gözde a její fenka Hera

Pamuk, kocour mojí turecké mámy, má zase k dispozici dva až tři druhy granulí, svůj vlastní záchod (myšleno místnost), denně čerstvou trávu a obrovskou nádobu s vodou v každé místnosti. 

Pamukovo království

Tři druhy granulí

Kamarád zase svému pejskovi nikdy nedává vodu z vodovodu, ale pouze vodu balenou. Tak mě napadá, že když už se Turci starají, starají se pořádně.

 

Hera

Siesta se Silverem

Jedna turecká škola

Dostala jsem příležitost nakouknout jedné malé turecké škole pod pokličku. Zkušenost k nezaplacení. Zkušenost, se kterou se ráda podělím.

Jedná se o malou státní (nikoli soukromou) školu s asi dvaceti třídami. Celé tomu velí oslizlý ředitel, se kterým bohužel musím být neustále v kontaktu. V jedné třídě je dvacet pět až třicet dětí, což je na tureckou státní školu hodně málo. Známý učí ve škole se čtyřiceti dětmi ve třídě a kamarád mi vyprávěl, že měl jako dítě šedesát spolužáků. Můj milý zase nedávno vzpomínal, že v první třídě (když byl ještě ve státní škole) seděly v jedné lavici tři děti.

V Česku jsem základku neviděla ani nepamatuji (OK, okrajově na gymplu, když jsme tam chodili na obědy), takže srovnání ode mě nečekejte. Jedno ale můžu říct - tahle škola je tak hlučná, že neslyšíte vlastní myšlenky. Jakmile začne zvonit, máte pocit, že jste se ocitli v mraveništi. Děti nejrůznějších velikosti běhají sem a tam a vy máte strach udělat byť jeden krok, abyste je nezašlápli. Nejklidnější chvilka dne v takovéto škole následuje hned po vašem vstupu do třídy. Užijte si to, trvá to totiž asi jen deset vteřin. Kouká na vás nejméně pětadvacet párů očí. Co vás ze začátku překvapí je množství modrookých a blonďatých dětí. Tady se stereotyp o drobných tmavých Turcích rozplývá jako pára nad hrncem. Tady vašich deset vteřin v klidu končí, vřava začíná. Uklidnit je, usadit a utišit vás stojí tolik energie a nervů, že máte chuť s tím praštit. No nic, jdeme je něco naučit. Jenže jakékoli snahy o vzdělávání zkrachují po pěti minutách, protože neslyšíte vlastního slova. Uklidnit, usadit, utišit. Vzdělávat. Uklidnit, usadit, utišit... 

V jednotlivých třídách si všímám podobností - prvňáčci mají až na výjimky zkažené mléčné zoubky a všichni bez výjimky se rádi tulí. Na druhou stranu jsou tu i děti, které bych nazvala "jiné". V jedné třídě je chlapeček, co potřebuje psychologa (nebo bič) jako koza drbání. Mluví, když má být zticha, všude leze jako opička, ačkoli ostatní děti poslušně sedí. Ptala jsem se jeho učitele, co má za problém, protože tohle není jen hyperaktivita. Pan učitel mi řekl, že od září se snaží, aby s ním rodiče zašli k psychologovi, ale ti si nechtějí žádný problém připustit. Ignoranti.

V dalších třídách mám dětičky s nízkým IQ, ale mám i jednoho génia. Je to autista. Zřídka kdy dělá to, co po něm chcete. Místo psaní do sešitu nebo koukání na tabuli vyrábí maketu iPadu. Když se jej ale zpětně zeptáte, všechno si pamatuje. Nikdy se vám nedívá do očí. Když přečte stránku v knížce a knížku zavře, dokáže ocitovat tuto stránku bez jediné chybičky. 

Ve třech třídách mám tři speciální dětičky.  Jsou trošku tmavší, koukají na vás těmi jejich velkými tmavě-hnědými kukadly a snaží se pochytit každé vaše slovo. Muhamed, Padiha a Nadim. Po té, co mi jejich spolužáci prozradili, že jsou to malí uprchlíci ze Sýrie, chtělo se mi brečet. Když jsem se Muhameda anglicky zeptala, jaké je jeho oblíbené zvíře, odpověděl turecky "silah, silah" a oběma rukama naznačil pistole. Silah je v překladu zbraň, pistol. To už jsem musela vydýchat na chodbě, aby mě děti neviděly. 

Neumím si představit co všechno těmi svými velkými kukadly viděli. Ani si to představovat nechci. A to jsou ještě ti šťastlivci, kterým se podařilo utéct a najít azyl. Co teprv ti ostatní?

Podivná fakta o Turcích, Turkyních a Turecku všeobecně

V Ikei si Turci rádi dávají švédské kuličky, ale ještě jsem neviděla Turka, který by si na ně nechal dát omáčku a brusinky.

V turecké autoškole se může stát, že vás na první jízdu vytáhnou do nějakého šíleného provozu, instruktorka se nepřipoutá a celou dobu je na telefonu.

Stevard vás může vyrazit z autobusu, máte-li s sebou v přepravce dva křečky.

Velmi málo Turků čte, velmi často se ptám proč. Prý je literatura manipulativní.

Turci kouří, hodně. Kouří tak moc, že to vydá na samostatný článek. Ale hlavně: odhazují nedopalky. Vedle koše, vedle popelníku, vedle popelnice, do řeky, za strom, do květináčů, do písku na pláži...

Turecké smoothie je prachobyčejný mléčný koktejl. Pokud se v kavárně pídíte po nějakém obdobném nápoji, ale bez mléka, nestydí se vám nabídnout MILKshake.

Turci (stejně jako ostatní muslimové) nejí vepřové. Mají to zakázané. Navíc při jakékoli zmínce o vepřovém se začnou tvářit, že budou brzy zvracet. Podle nich totiž prase žere svoje vlastní výkaly.

Turkyně v TV, zpěvačky a jiné celebrity se zřejmě řídí heslem "čím víc make-up, tím víc celebrita".

Slečny z TV pořadu Adnana Oktara. Adnan Oktar v tomto pořadu mluví o náboženských tématech. Tyto slečny jsou povětšinou jeho studentky náboženství. Více o tomto nesmyslu zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Adnan_Oktar

Turci nesmrkají na veřejnosti. Je to prý neslušné a nechutné. Zato několika hodinové posmrkávání s frekvencí 10 posmrků za minutu je naprosto v pořádku.

Hledáte-li ubytko, Turci vám nabídnou dvě vybavené ložnice v bytě za 550 TL, po prohlídce zjistíte, že nájem je 600 TL a po nábytku ani stopy.

Turecké tiramisu neobsahuje žádný alkohol.

Panuje tu všeobecná přezaměstnanost: jeden číšník otvírá dveře, druhý usazuje, třetí přináší jídelní lístek atd. Jedná se tedy o skvělý servis... Až do chvíle, kdy vám odnesou nedopitý nápoj, což bytostně nesnáším :(

Na trhu s ovocem a zeleninou (a dalším zbožím) můžete všechno nejdřív ochutnat.

Spousta studentů lektorství angličtiny neumí pořádně anglicky. Ve dvou větách udělají čtyři chyby, ale často vlastně ani nemluví, neb neví jak. Slyší-li pak české erasmáky mluvit anglicky, myslí si, že je to náš mateřský jazyk. (Čestný pionýrský, už jsem tuhle domněnku slyšela několikrát!)

Některé věci jsou tu tak levné, že nechápete.

V kavárně si můžete objednat čaj za 1 TL (asi 11 nebo 12 Kč), sedět tam půl dne, a nikdo z obsluhy vás nebude probodávat očima.

Kadeřnictví pro ženy a holičství pro muže je striktně odděleno, byť v dámském kadeřnictví často pracují muži.

Pánské kadeřnictví/holičství

Dámské kadeřnictví "Irem"

FAKE

Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt). 

Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na  přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry. 

Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.

Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)

A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd. 

Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.

Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já. 

Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.

Trochu jina turecka dovolena

Vsichni znaji dovolene v Antalyi, Bodrumu, Side, Alanyi apod. Kleopatrinu plaz, hotelove komplexy, turisticke ceny, mistni nahanece z vychodu a vsude mraky suvenyru...

Chtela jsem podniknout trosku jinou dovolenou. Moje dovolena snu (s batohem po pobrezi Cerneho more) to sice nebyla, nicmene balzam pro dusi ano. Dukazem necht je i to, ze jsem vydrzela tyden 'uzamcena' v nasi male zatoce.

Erdek lezi na malem poloostrove v Marmarskem mori jihozapadne od Istanbulu. Je to male mesto s obchody, restauracemi, hotely a letnimi domy. Kousek dal lezi Ocaklar, popularni vesnicka pro letni radovanky. Kdyz se vydate severne napric poloostrovem a pak vychodne po pobrezi, dorazite do Ormanlı. Tato mala vesnicka je ohranice ze severu pobrezim a z ostatnich svetovych stran horami. Byvala drive reckou osadou o ctyrech kamennych domcich. Rekove tu obdelavali policka a na upati kopcu a hor zasadili stovky olivovniku a ovocnych stromu. Pak prisla vymena obyvatel: Rekove odesli, z recke casti prisli Turci a usadili se tu. Sady a olivove haje na upatich nechali zpustnout a dal obdelavali jen policka a zahrady. Proto jsou hory v okoli plne ovocnych stromu a oliv. Postupem casu domky a obyvatele pribyvali. Dnes tu najdete na pobrezi par skromnych penzionu, jednu rybi restauraci, malou mesitu, pak obchudku a samozrejme par 'kavarnicek', ktere serviruji caj, tureckou kavu, limonadu a toasty.

Cajova zahrada 'more'

Hlavni ulice

Pozustatky po Recich

Do Ormanlı jezdi lide prevazne z Istanbulu a Bursy. Jezdi sem kvuli cistemu mori a klidu. Cizince tu nepotkate, o teto vesnicce nevi. Je to misto, kam sami Turci jezdi na dovolenou. Je to autenticke. Je to raj.

Co byste si s sebou vzali na pusty ostrov? Ja uz od mala tvrdila, ze knihy. Na tyden do Ormanlı jsem tedy zabalila knihy, opalovaci kremy, plavky a bryle na potapeni. 

Cele dny jsme lezeli na plazi, uzivali more (jednou jako rybnik, pak zase velke vlny), v kavarne hrali tavlu (slovnik tvrdi, ze jsou to vrhcaby), od mistnich kupovali cerstvou zeleninu a varili.

Obcasna spolecnost na plazi

Neslo smat se jen v duchu!

Na nakupu

Ubytovani (v jiz zminenych penzionech) bylo velmi skromne. Ale pro ucely dovolene u more bohate stacilo.

Koupelna

Urcite bych se jeste mela zminit o dvou vyletech. Jeden jsme si udelali do Erdeku. Prochazeli jsme se po meste, pili caj, jedli ryby na lodi a hrali tavlu. Bylo tam krasne a rusno...

Zad lodi

Na druhy vylet jsme se vydali k vodopadu. Moc jsme nestihali, za chvili se melo stmivat, ale po ceste jsme stopli mistniho stryce na traktoru, usadlili jsme se ve vlecce a vystoupili asi az sto metru pred vodopadem.

Taxi k vodopadu

Nezda se, ale zadny prcek to neni!

Raj

Tyden ubehl jako voda. Prvni den jsem myslela, ze do tri dnu se ukousu nudou. Temer panenska zatoka me dostala a donutila uzit si bez signalu, internetu, televize, novin... Jen sumeni more, slunicko, dobre knizky, mili a vreli lide, mistni jidlo...