Aizanoi, druhý Efez

Moc ráda výletím. Turci ze mě šílí, protože by radši seděli doma, nebo tak maximálně šli k příbuzným na návštěvu, ale ta potrhlá Evropanka pořád něco vymýšlí a pořád by někam chodila nebo jezdila. 

Čas od času mě začne Bursa štvát a potřebuju vypadnout. Za kulturou (tu v Burse nehledejte), do přírody, k moři, nebo - jako v tomto případě - za památkami.

Někde jsem se dočetla, že v Turecku je více památek starověkého Řecka, než v samotném Řecku. Co je na tom pravdy nevím, ale jedním si jsem jistá - těch památek jsou tu mraky. 

Nejspíš jste už slyšeli o Efezu (Efes, Efesos), což je pozůstatek ionského města (athénské kolonie) nedaleko Izmiru. Stále tu stojí například nádherná Celsova knihovna a kousek dál jsou leží velmi sporé pozůstatky Artemidina chrámu, což byl jeden ze sedmi divů světa. Efez je krásný, což o to, ale také plný turistů a ti všudy přítomní Japonci se slunečníky a foťáky vám tak nějak nedovolí si to celé užít, zapojit fantazii a představit si, jak se tady žilo, chodilo do knihovny nebo amfiteátru, jak černošští otroci svými pozadím zahřívali kamenné toalety, aby to pány nestudilo, apod.

Pokud vás ale antické památky zajímají a chcete si je užít naplno, bez plotů a turistů, zajeďte si do Çavdarhisar (necelých 60 km od Kütahye). Tam najdete pozůstatky antického města Aizanoi, prolínající se s typickou tureckou vesničkou. Ani samotní Turci o tom moc neví a v češtině si o Aizanoi na internetu nepočtete (nenašla jsem nic). A právě tohle mě lákalo nejvíc - něco neokoukaného, neturistického.

Aizonoi jakožto ekonomické, politické a kulturní centrum Římské říše bylo natolik důležité, že se jí (Aizanoi jsem počeštila jako ženu, dle mého je to TA Aizanoi ;)) dnes říká druhý Efez. Najdete tu nejzachovalejší Diův chrám na světě, nejstarší komplex stadiónu a divadla na světě a nejstarší burzu na na světě. 

My jsme prvně začali u Diova chrámu. 

Po té jsme se vydali ke stadiónu a amfiteátru.

Vstup do stadiónu

Amfiteátr

Amfiteátr

Zachovalejší část

Protože nám vyhládlo, udělali jsme si piknik. Přímo v amfiteátru. A byli jsme tam úplně sami.

Piknikujeme...

... a moc nám chutná!

Uprostčed vesničky Cavdarhasir pak stojí pozůstatky burzy, lázní, mostů atd. Mosty jsou zrekonstruované tak, že není poznat, že po nich chodili už Římané. Bohužel. Lázně jsou za jen kupou kamenů. Ale co rozhodně stojí za to, je bursa. Tam jste si toho času mohli koupit třeba silného otroka za dva oslíky.

Burza datovaná do druhého století po Kristu

Burza

Antické stavby a samotná turecká vesnička se prolínají.

Kameny. pozůstatky antických staveb rozesety po obou březích místní řeky.

Recyklace historie v praxi: zeď vesnického domku.

Ráda bych se s vámi podělila i o pár fotek z cesty. Doporučuji po cestě koukat z okýnka, krajina je nádherná a rychle se mění. Kolem Kütahye to občas trochu připomíná Kapadokyi, dál je to zase jako poušť, pak míjíte přehrady, přejíždíte různé kopečky, na loukách se pasou ovce a stáda koz vyšplhají i po těch nejstrmějších skalách.

Nedaleko Kütahye je Derbent, rodná vesnička našeho strýce, po němž pojmenovali ulici.

Ulice Doktora Recepa Aydogdu

Domek strýcových předků. Z jedné strany...

... a z druhé strany...

Když jsme projížděli okolo Kütahye, nezapomněli jsme nakoupit zásoby leblebi, což je osmažená/upečená cizrna. Se solí, s paprikou, máčená v jogurtu, bílé/mléčné/hořké čokoládě , prostě cizrna ve všelijakých polevách. Cizrnu miluju (vařím ji aspoň jednou týdně), ale leblebi si klidně nechám ujít. Naštěstí v těch stejných obchůdcích prodávají i solené kešu (moje závislost) nebo třeba pistácie v hořké čokoládě, mňaaaam!

Leblebi. Říkám jim prostě lebleble.

Turecký venkov je nepopsatelný.

Ovečky

Přejížděli jsme nějaké kopečky a na horizontu jsme spatřili ráj...

A v ráji jsme se nechali zvěčnit...

FAKE

Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt). 

Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na  přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry. 

Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.

Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)

A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd. 

Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.

Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já. 

Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.

Trochu jina turecka dovolena

Vsichni znaji dovolene v Antalyi, Bodrumu, Side, Alanyi apod. Kleopatrinu plaz, hotelove komplexy, turisticke ceny, mistni nahanece z vychodu a vsude mraky suvenyru...

Chtela jsem podniknout trosku jinou dovolenou. Moje dovolena snu (s batohem po pobrezi Cerneho more) to sice nebyla, nicmene balzam pro dusi ano. Dukazem necht je i to, ze jsem vydrzela tyden 'uzamcena' v nasi male zatoce.

Erdek lezi na malem poloostrove v Marmarskem mori jihozapadne od Istanbulu. Je to male mesto s obchody, restauracemi, hotely a letnimi domy. Kousek dal lezi Ocaklar, popularni vesnicka pro letni radovanky. Kdyz se vydate severne napric poloostrovem a pak vychodne po pobrezi, dorazite do Ormanlı. Tato mala vesnicka je ohranice ze severu pobrezim a z ostatnich svetovych stran horami. Byvala drive reckou osadou o ctyrech kamennych domcich. Rekove tu obdelavali policka a na upati kopcu a hor zasadili stovky olivovniku a ovocnych stromu. Pak prisla vymena obyvatel: Rekove odesli, z recke casti prisli Turci a usadili se tu. Sady a olivove haje na upatich nechali zpustnout a dal obdelavali jen policka a zahrady. Proto jsou hory v okoli plne ovocnych stromu a oliv. Postupem casu domky a obyvatele pribyvali. Dnes tu najdete na pobrezi par skromnych penzionu, jednu rybi restauraci, malou mesitu, pak obchudku a samozrejme par 'kavarnicek', ktere serviruji caj, tureckou kavu, limonadu a toasty.

Cajova zahrada 'more'

Hlavni ulice

Pozustatky po Recich

Do Ormanlı jezdi lide prevazne z Istanbulu a Bursy. Jezdi sem kvuli cistemu mori a klidu. Cizince tu nepotkate, o teto vesnicce nevi. Je to misto, kam sami Turci jezdi na dovolenou. Je to autenticke. Je to raj.

Co byste si s sebou vzali na pusty ostrov? Ja uz od mala tvrdila, ze knihy. Na tyden do Ormanlı jsem tedy zabalila knihy, opalovaci kremy, plavky a bryle na potapeni. 

Cele dny jsme lezeli na plazi, uzivali more (jednou jako rybnik, pak zase velke vlny), v kavarne hrali tavlu (slovnik tvrdi, ze jsou to vrhcaby), od mistnich kupovali cerstvou zeleninu a varili.

Obcasna spolecnost na plazi

Neslo smat se jen v duchu!

Na nakupu

Ubytovani (v jiz zminenych penzionech) bylo velmi skromne. Ale pro ucely dovolene u more bohate stacilo.

Koupelna

Urcite bych se jeste mela zminit o dvou vyletech. Jeden jsme si udelali do Erdeku. Prochazeli jsme se po meste, pili caj, jedli ryby na lodi a hrali tavlu. Bylo tam krasne a rusno...

Zad lodi

Na druhy vylet jsme se vydali k vodopadu. Moc jsme nestihali, za chvili se melo stmivat, ale po ceste jsme stopli mistniho stryce na traktoru, usadlili jsme se ve vlecce a vystoupili asi az sto metru pred vodopadem.

Taxi k vodopadu

Nezda se, ale zadny prcek to neni!

Raj

Tyden ubehl jako voda. Prvni den jsem myslela, ze do tri dnu se ukousu nudou. Temer panenska zatoka me dostala a donutila uzit si bez signalu, internetu, televize, novin... Jen sumeni more, slunicko, dobre knizky, mili a vreli lide, mistni jidlo...

Jak rozhodně NEcestovat

Od unora jsem nepsala. Vlastne ano, psala, ale ne blog. Potrebovala jsem dokoncit studium, tzn. napsat bakalarku a odstatnicovat, coz si zadalo pauzu od blogu.

Ale jsem zpatky!

Sest tydnu jsem pobyvala v Cesku. V Brne, na Boskovicku, na Vltave, v Damboricich, v Praze. Mise splnena, bylo na case se vratit domu. Ale jak? V sezone stoji letenky kolem 300 Euro a ja si chtela z Brna odvezt knihy a obleceni, boty a mraky kosmetiky co jsem si tam nakoupila. (Dle mych zasob by jeden rekl, ze za nedlouho nastane kosmeticky konec sveta.) Jak toto tedy rozlousknout? Autobus! Autobus se zdal tim pravym resenim.

Vyrazila jsem pred druhou hodinou odpoledni z Brna. Dva ridici, Bulhari, se vubec nesnazili byt mili, nebo treba mluvit tak, aby jim aspon nekdo z nebulharskych cestujicich porozumel. Plusem byl poloprazdny autobus. A ted k tem zbylym minusum. Srbsko ma horsi dalnice nez Cesko. Hned za hranicemi se na nas u benzinky vrhli detsti zebraci. Polorozpadle vesnice u dalnice. Turecky motel se vsim tureckym nekde uprostred Srbska. Vytouzena hranice s Bulharskem. Hnusny baracek s toaletami, prekvapive vonicimi a i pres absenci toaletniho papiru, zrcalda, mydla a cehokoli na ususeni rukou, tekla tam tepla voda! Oplzlouni kam se clovek podiva. Dela to muj blond melir? Hranicni kontrola. Celnici se hrabou v kufrech bez ohledu na to, ze majitel zavazadla u toho neni. Konecne vytouzene Bulharsko! A hle, jake to prekvapeni, spina a bordel. Ano, v tomto bode se lecktery ctenar zarazi a pomysli si: "neni na to uz z Turecka zvykla?" Ne, nejsem. Teda ano jsem, ale tohle byl BORDEL! No nic, dejme Bulharsku sanci, je prece v EU. 

Sofia. Hnusny zaplivany moci pachnouci autobusak asi sto metru od vlakoveho nadrazi, hnusneho, ponureho, moci pachnouciho objektu. Smenarna. Uschovna zavazadel, ve ktere nedokazete odhadnou, z kterych let minuleho stoleti pochazi. Nikdo, absolutne nikdo neumi anglicky, a kdyz ano, zkousi na vas treba to, jak vam odnese zavazadlo za pet Euro. Planek mesta? To nevedeme. 

Kafe, levne (12 Kc) a silne. Taxik. Taxikar co se vam snazi namluvit, ze nerekl 7, ale 27, kdyz jsem se ho ptala pred nastupem do taxiku. Placate mesto (ok, tady to neni ale vubec objektivni, placata mesta nesnasim). Mesita v rekonstrukci. Spousta palacu, vylidnene mesto. Archeologicke muzeum, nadhera. Problem koupit vodu, najit toalety. Znovu levne kafe, tentokrat asi za 15 Kc, ale jeste lepsi. Pamatky prohlednuty, sup zpatky na autobusak. A cestou se zastavit na pedikuru. Dovolte abych se zasmala. Ano, pedikura je mozna. Na hlavni ulici je cedule jako krava, zminujici se o pedikure. Ale v salonu vam reknou, ze delaji jen vlasy, a pedikura je pry nekde dole. Zeptate se kde, odpovedi je "nekde dole". Neochotni lide, stari a nevrli. Nevidela jsem ani jedno dite. 

Na autobusaku se musite pretahovat s temi chlapiky-nosici, protoze oni ne/no/nein/fuck off/hayir neberou jako odpoved. Natazene svaly na predlokti, protoze pretahovat se s chlapem o 60 kilo zavazadel neni uplna lahudka. Turecky autobus (Boze, dekuji!), turecky mluvici ridic, hodny, mily, ochotny. Stevardka a pani spolucestujici, bulharska Turkyne, co me svoji velectenou prdeli neustale utlacovala. Sofia, smer Plovdiv a pak Haskovo. Obri panelaky, kde kazdy opravuje po svem, takze je kazdy byt jinak zatepleny (v tom horsim pripade ani zatepleny neni), jina okna, jina barva fasady. Moje maminka by prohlasila, ze je to jak u kolotacaru. Rozbite silnice, odpadky, toulavi psi, prach, spina, zebraci. Jsem skutecne v clenske zemi Evropske Unie? 

U hranic turecke napisy "KAŞAR, PEYNIR, SUÇUK". Na hranicich pauza, konecne turecka mobilni sit. Celni kontrola relativne rychla. To se ale neda rict o te turecke. Pasy musite sami donest do okynka. Celnik, co vas mile oslovuje jmenem, mluvi dostatecne pomalu a vysvetluje, ze po 90 dnech pobytu vam hrozi pokuta. Peklo prichazi. Zavazadla musi projit rentgenem. Olala, mam slzy v ocich pri predstave, jak tahnu svych 60 kilo do vedlejsi budky. Rentgen nestacil, muj kufr jsem byla nucena otevrit, jestli nahodou nevezu maso. Pan celnik, co se divi, ze vezu 20 kg knizek. Ano, to Turek vetsinou nepochopi. Po hodine a pul na hranicich konecne vyrazime a po dalsich 8 hodinach jsme v Burse. V me milovane, kopcovate, zelene, zabordelene Burse s autobusakem, ktery nepachne moci a s toaletami, ktere nabizeji toaletni papir, mydlo, osuseni rukou a zrcadlo, ale stejne jako u vsech dalsich tureckych toalet tu chybi tepla voda.

Brno - Sofia 18 hodin.

Sofia 10 hodin.

Sofia - Bursa 13 hodin.

A po cele te ceste jsem tak unavena, ze ani nevim, co napsat zaverem. Domyslete si to sami. Jen vam reknu: jsem rada ze jsem doma!