pondělí 12. září 2016

Co slavím o Kurban Bayramı?

Dnes muslimové slaví svátek obětování. Co přesně a jak vám popisovat nebudu, jsem si jistá, že od toho tady jsou zkušenější.
Dnešek mě ale přivedl k zamyšlení, co pro mě tyto svátky znamenají a že díky nim se mi změnil pohled na věc a zase vidím svoji existenci růžově. Proč a jak?






Pro mě jsou tyhle svátky trvající několik dní dovolenou. Většinou se to prodlouží na celý týden. Perfektní příležitost někam vyjet a dobít baterky před začátkem školního roku. Loni se mi povedla nádherná dovolená v Thajsku, letos se držím při zemi a trávím prázdniny v Burse à la tour de summerhouses. A strašně mě to baví. Přes den jsme s přáteli u bazénu, v noci se procházíme po pláži nebo jedeme do hor. Dlouho jsem si stěžovala na to, že v Burse není kam jít. Ale když kolem sebe máte ty pravé lidi, Bursa je báječná. Tu se procházíte po pláži a za hodinu už jste na dvoutisícové hoře Uludaĝ. Bursa je nádherná.

Ale co ji dělá nejpřitažlivějším městem? Lidé. Moji lidé. Úžasné kamarádky a kolegyně, turecká maminka a její rodina, kamarádi, přátelé, známí. Ještě nedávno to s Bursou vypadalo na rozchod. Nerozuměli jsme si. Stačilo ale udělat pár změn v osazenstvu a já jsem se do ní znovu zamilovala. A na to vše jsem přišla během těchto svátků, takže jdu slavit s tureckou rodinou a přáteli, protože mám co.


Krásné svátky.

 
<3 Bursa

pondělí 22. srpna 2016

Než mě začneš soudit, vezmi si mé boty.

Nedávno jsem byla na večeři s kamarády a známými. U stolu se to jen hemžilo moudry a životními radami. A hlavně k mé osobě. Jakby taky ne, že jo. Je jim o deset let víc, pracují na vrcholových pozicích, služebně létají po celém světě, vydělávají v lirách pěticiferné částky. Zatímco já se živím tím, co mě naplňuje. Srdíčko si přijde na své a já nemám stres. Taková zaměstnání jsou sice v Turecku daleko více respektovaná než v Česku, ale pořád jsem u našeho stolu ta, co takovým zaměstnáním ztrácí čas a potenciál, nemá vlastní dům ani auto. Jo, soudí mě. A já bych mohla taky. Mohla bych jim říct, že to dle mého mají špatně nastavené. Že roky, které strávili honěním kariéry, měli trávit budováním rodiny, hledáním partnera, hnízděním. Ale kdo jsem, abych jim radila? Kdo jsem, abych je soudila? Kdo jsou oni, aby soudili mě? Aby kroutili hlavou nad tím, proč jsem v Turecku. Aby mě odsuzovali za moje cíle a hlavně role, které chci na prknech života hrát.


Možná jsem tehdy u večeře byla lehce pod vlivem rakı, ale začala jsem si předstovat boty, které by si dotyčný obul předtím, než začne někoho soudit. Jako jediné dvě varianty takového úkolu vhodné mě napadly klasické Louboutinky nebo ty královsky modré od Manolo Blahnika, které měla Carrie v Sexu ve městě.





Dotyčný by se v nich procházel kolem všech bolístek, zlomených srdcí, lásek, záchvatů smíchu, úspěchů. Prožil by si všechny ty Vánoce s nekompletní rodinou, probrečel by filmy, u kterých nikdo nebrečí. A hlavně by prošel křižovatky rozhodnutí.
Pevně veřím, že po takové procházce by měl nejen zaděláno na pořádné puchýře, ale přišel by i o chuť ještě někdy někoho soudit. A já bych třeba už měla jednou pro vždy pokoj od otázky "proč jsi vlastně v Turecku?".

sobota 13. srpna 2016

Moje slavnosti deště

Když jsem v Turecku trávila první léto, dusila mě neskutečná vlhkost vzduchu a horko. Teploty v Burse se pohybují okolo 35-37 stupňů. Nezní to jako moc, že? Ale když teploty v noci nespadnou pod 28 stupňů, nevyspíte se. Tenkrát to první léto jsem se pořád turecké mámy ptala, kdy bude pršet, vycházejíc ze zkušeností z Česka, kdy přijde bouřka a aspoň na pár dní se ochladí. Máma na mě vždy vrhla zmatený pohled. Když pochopila, že to myslím vážně, prohlásila, že koncem září přece. A mně vyhrkly slzy. Byla půlka června, já tu noc propotila dvě trička, přes den šla třikrát do sprchy a nevycházela z domu. Do září daleko.

O dva roky později jsem léto strávila v práci, bez dovolené. Veřte mi, bylo to úžasné. Klimatizace je v dobrých rukou dobrým sluhou.

Letos jsem při své každoroční dovolené v Česku měla štěstí na chladné a deštivé počasí. Užívala jsem si to neskutečně. V dubnu jsem totiž dostala famózní trenčkot a byla nešťastná, že s nošením budu muset počkat až do listopadu. Skvěle se mi v půlce července hodil.
Jenže po návratu do Turecka zase začaly bezesné noci a o tom, že od minulého týdne jsem zase v práci, kde se na mě lepí děti, ani začínat nechci.

Dnes je však krásných 22 stupňů a prší. Sedím na balkóně, usrkávám čaje, užívám si to a chci se s vámi o to podělit. Někdo hledá naději v tom, že ráno zase vyjde slunce, nebo že se mračna rozplynou a sluníčko se ukáže ve vší síle. Já však vidím naději jen při západu slunce nebo když je zataženo. Když prší, tiše ale intenzivně slavím. Pojďte slavit se mnou!

čtvrtek 4. srpna 2016

Jsem zpět a nepasuju do žádné přihrádky.

Jsem zpět.

Jak je to dlouho? Dva roky, dva a půl roku? Proč jsem se vrátila? Co se změnilo?
Některé otázky jsou jednodušší na zodpovězení, některé však daleko těžší.

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, kdo vlastně jsem. Nejednalo se ani tak o existenční otázku, jako spíš o jakousi polemiku nad mojí osobou v Turecku. Jsem v Česku jiná než v Turecku?

V začátcích mého blogu to bylo tak jednoduché… Posbírat, analyzovat a sepsat různé kulturní odlišnosti. Pobavit se rozdílnostmi. Prošťourat se zábavnými historkami z poznávání nové kultury. Jenže turecké Moni bude v září pět let. Kdo je turecká Moni? A kdo je vlastně česká Moni? Sama nevím. Prolínají se dnes tak silně, že už nedokážu určit, vlivem které kultury vlastně jednám.

Na začátku své turecké kariéry mi bylo 21. Byla jsem naivní modrooká holka ve třeťáku, která s krátkým mikádem a velkým kufrem přistála na tom menším z istanbulských letišť v domnění, že je na tom větším. Kdo mě zná, toho to nepřekvapí. Pamatuju si svoje první kroky na turecké půdě. Vyšla jsem z příletové haly a stála na chodníku omráčená hlukem, chaosem, horkem a nezvyklou vlhkostí vzduchu.
2011


Je mi 26 let a po příletu je před letištěm stejný hluk, stejný chaos, stejné horko a stejná vlhkost vzduchu způsobující okamžitý pocit lepivosti celého těla. Zhluboka se nadechnu, zaposlouchám se a uvědomím si, že jsem doma. Byť tu na přechodu nikdo nedodržuje pravidlo přednosti pro chodce, nebojím se přejít a troubit si na mě můžou, jak chtějí. Nahodím poker face a jdu si za svým.

2016


Zdá se to nesmírně dávno, kdy jsem tu začínala. Neznalost jazyka, kultury, náboženství a mentality lidí mi rozhodně nic neulehčovala. Jedno ale daleko jednodušší bylo. Jak mě lidé vnímali. Tenkrát mě prostě hodily do přihrádky „cizinka“. Nic jsem nevěděla a všichni tak ke mně přistupovali. Dnes? Mluvím turecky, jaksi chápu tureckou kulturu, islám a mentalitu Turků. Kam si mě mají lidé zařadit dnes? Tak úplně cizinka nejsem, Turkyně také ne. Co jsem? Kdo jsem? Jakýsi hybrid. A lidé si mě hůř pouštějí k sobě, protože jsou zmatení. Systém přihrádek zklamal. Ani do jedné se nehodím. Necítím se být expatem nebo emigrantem. Cítím se být někým, kdo dokázal vyměnit svou vlast za jinou ne z politických, ekonomických nebo srdečních důvodů.  Cítím se být někým, kdo si dokázal udržet lásku k vlasti a všemi drápky se naučit žít v jiné.

Nechci a vlastně nejsem schopna psát jako dřív. Z pohledu cizinky. Chci psát z pohledu hybrida, který nepasuje do žádné přihrádky. A o tom to všechno je a bude. Jsem zpět.


pátek 16. května 2014

Putovní post podle Babs

Navazuji na Babs a její Putovní post.


Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?
Bez kocoura a knihy. Kocoura obejmu vždy, knihu často nestihnu ani otevřít. Fňuk.

Svůdné sans-souci nebo pohodlné pyžamo?
Jsem na tom obdobně jako Babs. Kromě léta mám vždy dlouhé tepláky/legíny na spaní, dlouhé tričko (nedej bože, abych měla v noci holá záda!) a nejlépe k tomu ještě pořádně vytahané, např. moje tričko na podporu práv lesbiček a gayů s nápisem "IT'S LEGAL TO LOVE", které si v konzervativním Turecku obzvláště užívám. K ponožkám se hlásím též. Mému Turkovi je to šumafuk, neb dlouho nespal v něčem neděravém nebo aspoň deset let starém. Ať žije pohodlí.


Kniha?
Dočetla jsem Dopisy Olze od Havla a právě jsem začala Žlutý autobus od Steibecka. Z Česka jsem si přivezla asi dvacet kilo knih a pomalu se jimi prokousávám.

Kosmetické rituály?
Ty by vydaly na celý blog! Koho to nezajímá, ať tuto otázku milostivě přeskočí.
Ráno dvakrát umyju obličej spešl pěnou. Pak se na sebe nastříkám růžovou vodu, namažu se krémem, pak opalovákem. Počkám a pak se namaluju.
Večer před sprchou dvakrát umyju obličej Sebamedem, který smyje make up včetně řasenky, gelových linek a podobných neřádů. Po sprše pak obličej ještě jednou umyju tou spešl pěnou. Tonizuju růžovou vodou, namažu se krémem, a pod oči ťupkám oční krém. Asi tak pětkrát přetřu rty balzámem. Dvakrát týdně dávám exfoliační peeling, jednou týdně masku na restart.
Před mytím vlasů si dávám aspoň na dvě hodiny masku z kokosového (či jiného) oleje. Po sprše se vždy mažu. Buď olejem od Neutrogeny nebo kokosákem, co voní jako Rafaelo.
Ve sprše i na ruce používám přírodní mýdla, jako peeling takovou tu žínku, kterou používají v tureckých lázních. Laky na nehty střídám dost (až příliš) často. 


Sklenička něčeho dobrého před spaním?
Skoro každý večer bylinkový čaj. Nejlepší jsou listy meduňky (z mé balkónové zahrádky) zalité horkou vodou.


Chrápu?
Ne. Směju se ze spaní. A občas něco brblám. Nejen česky. Ale nechrápu. Bohužel! Protože můj Turek chrápe tak, že se i já probudím a naštvaně do něj kopu, že bych se taky ráda vyspala.


Snídaně do postele?
Preferuju tureckou snídani, a její postelová verze je jaksi těžce proveditelná.  Ale müsli s jogurtem jedině v posteli!

neděle 11. května 2014

Zonguldak a Ereğli, černé uhlí a stopování

Nedávno se nám podařilo utéct z každodenního stereotypu (stres a nervozita, co bude a jak to bude) k západnímu pobřeží Černého moře. Pár dní jsme strávili v Zonguldaku, havířském městě, kde vše leží a stojí na těžbě uhlí. Návštěva Zonguldaku mě obohatila jen v tom smyslu, že si mám naší krásné Bursy vážit a neremcat, neb může být hůř, o dost hůř.

Když prší, je mlha a strašně fučí, je hnusně všude. Ale v Zonguldaku nejvíc.
Zonguldak
Zonguldak
Celkem vtipný památník

Památník padlým v dolech

Takhle se zachází s památkami (hlavně, že je ta brána na všech pohlednicích, samozřejmě bez odpadků)

Brána tentorkát z lepšího úhlu

Bydlení na kopcích je hezké, ale nepraktické. Samé schody.
Na pobřeží

Ze Zonguldaku jsme si udělali výlet do Eregli, které mi silně připomíná Eskisehir, byt Eskisehir neleží u moře. V Eregli se nám moc líbilo a často jsem sobě i ostatním kladla otázku, jestli jsme pořád v Turecku, protože často byly různé nápisy na památkách i anglicky a zahlédla jsem i informační kancelář (opět s anglickými nápisy). Eregli je proslulé pěstováním jahod a rovněž těžbou uhlí. 

Pozor pes!

Socha Herkula

Opuštěný dům. Doufám, že se někdo vzpamatuje a zachrání jej.

Válečná loď z první světové

Eregli, zamračeno jako před koncem světa a sněhobílý kouř z továrny
Byť je Eregli moc pěkné malé město, nejlepším zážitkem bylo stopování tam i zpět. Nikdy před tím jsem nestopovala, ale moc mě to lákalo, zvlášť po historkách erasmáků co stopem projeli po Turecku tisíce a tisíce kilometrů. Můj Turek a jeho kamarád mi stopování hodně rozmlouvali, že z toho nemůže vzejít nic dobrého, ale já jsem přece tvrdohlavý býk a ani dva Turci mě nepřemůžou. Na první benzínce za Zonguldakem nás během pěti minut vzal mladý podnikatel, který byl celodenním řízením tak znuděný, že vzal stopaře, aby se trochu rozptýlil. Našemu kamarádovi, který v Zonguldaku studuje, dal vizitku a hned mu nabídl, že do Bursy nebo Istanbulu může jezdit s ním a nemusí tak platit za autobus. Mladý podnikatel se tak aspoň po cestě nebude nudit. A pak že ze stopování nemůže vzejít nic dobrého!
Dalšího dobráka jsme odchytli opět na benzínce. Starší pán v Mercedesu nás odvezl až do centra Eregli.

Po pár hodinách v Eregli se začalo mračit tak, jakoby měl přijít konec světa a my vyrazili na cestu. Za městem už začalo pršet a příšerně foukat. Koukali jsme jak zmoklí psi tak usilovně, že nám na křižovatce otevřeli dveře auta skoro všichni řidiči (včetně jedné řidičky) a pak nakonec i pán, který jel přímo do Zonguldaku a dovezl nás až domů. Sakum prdum celé naše stopování bylo skvělé, kluci si to taky užili a nakonec mi dali za pravdu.





středa 23. dubna 2014

Pracovní povolení - jak na to - moje zkušenost

Jubilejní padesátý článek na tomto blogu si zaslouží nějakou pecku, a tou je moje pracovní povolení a jeho trnitá cesta ke mně.

Čím více jsem se o pracovní povolení zajímala, tím nedostupnější se vše zdálo. Taková mission impossible. Ale asi jsem lepší než Tom Cruise alias agent Ethan Hunt, protože se povedlo, a já můžu v Turecku legálně pracovat.
Na konci prosince jsem dostala práci. V Burse na cizinecké policii mi, co se povolení k pobytu týče, nic neusnadnili a nebýt šéfa, asi by mě nakonec deportovali. Celý příběh zde: Můj boj o ikamet.

Pracovní povolení vyřizuje firma. Jenže ne každá má kapacity na to, pro vás takové povolení dostat. Jaká jsou přesně pravidla nevím, ale slyšela jsem o předepsaném minimálním ročním příjmu a také, že mohou zaměstnat cizince, jen pokud je na stejné úrovni zaměstnáno pět Turků (nechuť zaměstnávat cizince vzhledem k relativně vysoké nezaměstnanosti Turků).

Koncem ledna jsem povolení k pobytu dostala (pro žádost o pracovní povolení musí být povolení k pobytu delší než šest měsíců, tj. dlouhodobé, NE studentské) a mohlo se žádat. Samotnou žádost o pracovní povolení vyplňuje zaměstnavatel na internetu. Je to trochu zdlouhavé, ale ptají se vás v podstatě na studium, praxi, znalost jazyků, atp. Do přílohy se pak vkládají naskenované dokumenty: fotka (ne starší než šest měsíců), pas, povolení k pobytu a diplom. Diplom musí být úředně přeložen do turečtiny. Z angličtiny mi diplom přeložili do hodiny na místě, asi půl hodiny jsem čekala na razítka.

Žádost by měla být vyřízena do jednoho měsíce. To bych ovšem nebyla já, aby se něco nepotentovalo. Po měsíci totiž z Ankary přišel zaměstnavateli e-mail, že prý žádáme o pracovní povolení se studentským povolením k pobytu, nikoli dlouhodobým. Nikdo z nás to nechápal, protože jsme se tolik nadřeli, abychom to dlouhodobé získali. 

  • Zkontrolovali jsme žádost. Vše OK. 
  • Šli jsme na cizineckou policii zkontrolovat, jak mě mají vedenou v systému. Tam nás uvítali slovy: „dali jsme ti povolení k pobytu, co po nás proboha ještě chceš?“. Jak milé. V systému taky vše OK. 
Z toho jsme vyvodili, že v Ankaře jsou asi úplně mimo. Věc se má takhle: povolení k pobytu je malá knížečka a my jsme naskenovali dvojstránku s povolením k pobytu ke studentským účelům (Erasmus, datum ukončení červen 2013) a na stránce druhé bylo mé těžce vydobyté dlouhodobé povolení k pobytu. Naše chyba! Mělo nás napadnout, že v Ankaře se podívají na to na to první (byť prošlé) a vůbec je nebude zajímat, co je vedle...
Tak jsme povolení k pobytu naskenovali znovu, ale tak, že to první erasmácké jsme zakryli, aby to konečně pochopili. Pak jsme čekali další měsíc.
Asi před čtyřmi týdny mi volali z firmy, že v Ankaře nemohou otevřít dokumenty v příloze (trvalo jim měsíc na to přijít), a že musíme zažádat znovu. V tu dobu jsem už naštěstí byla tak otrlá, že to se mnou nešlehlo. Zajeli jsme do firmy a celým procesem prošli znovu. Dokumenty naskenovali a vložili do přílohy. Po té je i okopírovali a poslali do Ankary poštou a další kopie po nějakém zaměstnanci. Čekali jsme trpělivě dál a stále nebylo jisté kdy a jestli vůbec povolení dostaneme.

Poštěstilo se, v Ankaře se umoudřili, a povolili té tvrdohlavé Češce v Turecku pracovat. Aleluja!

V pondělí tedy nastupuji a začíná nová kapitola mého života: Moni, the business woman!



Všem, kteří se rozhodnou v Turecku legálně pracovat, přeji hodně štěstí, silné nervy a opravdu dobrého zaměstnavatele. Nic není nemožné ;)