Nedávno jsem byla na večeři s kamarády a známými. U stolu se to jen hemžilo moudry a životními radami. A hlavně k mé osobě. Jakby taky ne, že jo. Je jim o deset let víc, pracují na vrcholových pozicích, služebně létají po celém světě, vydělávají v lirách pěticiferné částky. Zatímco já se živím tím, co mě naplňuje. Srdíčko si přijde na své a já nemám stres. Taková zaměstnání jsou sice v Turecku daleko více respektovaná než v Česku, ale pořád jsem u našeho stolu ta, co takovým zaměstnáním ztrácí čas a potenciál, nemá vlastní dům ani auto. Jo, soudí mě. A já bych mohla taky. Mohla bych jim říct, že to dle mého mají špatně nastavené. Že roky, které strávili honěním kariéry, měli trávit budováním rodiny, hledáním partnera, hnízděním. Ale kdo jsem, abych jim radila? Kdo jsem, abych je soudila? Kdo jsou oni, aby soudili mě? Aby kroutili hlavou nad tím, proč jsem v Turecku. Aby mě odsuzovali za moje cíle a hlavně role, které chci na prknech života hrát.
Možná jsem tehdy u večeře byla lehce pod vlivem
rakı, ale začala jsem si předstovat boty, které by si dotyčný obul předtím, než začne někoho soudit. Jako jediné dvě varianty takového úkolu vhodné mě napadly klasické Louboutinky nebo ty královsky modré od Manolo Blahnika, které měla Carrie v Sexu ve městě.
Dotyčný by se v nich procházel kolem všech bolístek, zlomených srdcí, lásek, záchvatů smíchu, úspěchů. Prožil by si všechny ty Vánoce s nekompletní rodinou, probrečel by filmy, u kterých nikdo nebrečí. A hlavně by prošel křižovatky rozhodnutí.
Pevně veřím, že po takové procházce by měl nejen zaděláno na pořádné puchýře, ale přišel by i o chuť ještě někdy někoho soudit. A já bych třeba už měla jednou pro vždy pokoj od otázky "proč jsi vlastně v Turecku?".
Žádné komentáře:
Okomentovat