Jsem zpět.
Jak je to dlouho?
Dva roky, dva a půl roku? Proč jsem se vrátila? Co se změnilo?
Některé otázky
jsou jednodušší na zodpovězení, některé však daleko těžší.
Nedávno jsem
přemýšlela nad tím, kdo vlastně jsem. Nejednalo se ani tak o existenční otázku,
jako spíš o jakousi polemiku nad mojí osobou v Turecku. Jsem v Česku jiná
než v Turecku?
V začátcích mého
blogu to bylo tak jednoduché… Posbírat, analyzovat a sepsat různé kulturní
odlišnosti. Pobavit se rozdílnostmi. Prošťourat se zábavnými historkami z poznávání
nové kultury. Jenže turecké Moni bude v září pět let. Kdo je turecká Moni?
A kdo je vlastně česká Moni? Sama nevím. Prolínají se dnes tak silně, že už
nedokážu určit, vlivem které kultury vlastně jednám.
Na začátku své
turecké kariéry mi bylo 21. Byla jsem naivní modrooká holka ve třeťáku, která s krátkým
mikádem a velkým kufrem přistála na tom menším z istanbulských letišť v domnění,
že je na tom větším. Kdo mě zná, toho to nepřekvapí. Pamatuju si svoje první
kroky na turecké půdě. Vyšla jsem z příletové haly a stála na chodníku
omráčená hlukem, chaosem, horkem a nezvyklou vlhkostí vzduchu.
2011 |
Je mi 26 let a po
příletu je před letištěm stejný hluk, stejný chaos, stejné horko a stejná
vlhkost vzduchu způsobující okamžitý pocit lepivosti celého těla. Zhluboka se
nadechnu, zaposlouchám se a uvědomím si, že jsem doma. Byť tu na přechodu nikdo
nedodržuje pravidlo přednosti pro chodce, nebojím se přejít a troubit si na mě
můžou, jak chtějí. Nahodím poker face a jdu si za svým.
2016 |
Zdá se to
nesmírně dávno, kdy jsem tu začínala. Neznalost jazyka, kultury, náboženství a
mentality lidí mi rozhodně nic neulehčovala. Jedno ale daleko jednodušší bylo.
Jak mě lidé vnímali. Tenkrát mě prostě hodily do přihrádky „cizinka“. Nic jsem
nevěděla a všichni tak ke mně přistupovali. Dnes? Mluvím turecky, jaksi chápu
tureckou kulturu, islám a mentalitu Turků. Kam si mě mají lidé zařadit dnes?
Tak úplně cizinka nejsem, Turkyně také ne. Co jsem? Kdo jsem? Jakýsi hybrid. A
lidé si mě hůř pouštějí k sobě, protože jsou zmatení. Systém přihrádek
zklamal. Ani do jedné se nehodím. Necítím se být expatem nebo emigrantem. Cítím
se být někým, kdo dokázal vyměnit svou vlast za jinou ne z politických,
ekonomických nebo srdečních důvodů.
Cítím se být někým, kdo si dokázal udržet lásku k vlasti a všemi
drápky se naučit žít v jiné.
Nechci a vlastně nejsem
schopna psát jako dřív. Z pohledu cizinky. Chci psát z pohledu hybrida,
který nepasuje do žádné přihrádky. A o tom to všechno je a bude. Jsem zpět.
Ty jo, mluvím turecky, chápu kulturu, vím dost o Turcich a islámu a furt jsem a budu za cizinku :)
OdpovědětVymazatZměna je cejtit, je to takový vážnější.
A vitej zpět!
Babs
Moni, jsem moc ráda, že jsi zpět! Už teď se těším na další příspěvek!
OdpovědětVymazatJ.