Jsem zpět a nepasuju do žádné přihrádky.

Jsem zpět.

Jak je to dlouho? Dva roky, dva a půl roku? Proč jsem se vrátila? Co se změnilo?

Některé otázky jsou jednodušší na zodpovězení, některé však daleko těžší.

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, kdo vlastně jsem. Nejednalo se ani tak o existenční otázku, jako spíš o jakousi polemiku nad mojí osobou v Turecku. Jsem v Česku jiná než v Turecku?

V začátcích mého blogu to bylo tak jednoduché… Posbírat, analyzovat a sepsat různé kulturní odlišnosti. Pobavit se rozdílnostmi. Prošťourat se zábavnými historkami z poznávání nové kultury. Jenže turecké Moni bude v září pět let. Kdo je turecká Moni? A kdo je vlastně česká Moni? Sama nevím. Prolínají se dnes tak silně, že už nedokážu určit, vlivem které kultury vlastně jednám.

Na začátku své turecké kariéry mi bylo 21. Byla jsem naivní modrooká holka ve třeťáku, která s krátkým mikádem a velkým kufrem přistála na tom menším z istanbulských letišť v domnění, že je na tom větším. Kdo mě zná, toho to nepřekvapí. Pamatuju si svoje první kroky na turecké půdě. Vyšla jsem z příletové haly a stála na chodníku omráčená hlukem, chaosem, horkem a nezvyklou vlhkostí vzduchu.

2011

Je mi 26 let a po příletu je před letištěm stejný hluk, stejný chaos, stejné horko a stejná vlhkost vzduchu způsobující okamžitý pocit lepivosti celého těla. Zhluboka se nadechnu, zaposlouchám se a uvědomím si, že jsem doma. Byť tu na přechodu nikdo nedodržuje pravidlo přednosti pro chodce, nebojím se přejít a troubit si na mě můžou, jak chtějí. Nahodím poker face a jdu si za svým.

2016

Zdá se to nesmírně dávno, kdy jsem tu začínala. Neznalost jazyka, kultury, náboženství a mentality lidí mi rozhodně nic neulehčovala. Jedno ale daleko jednodušší bylo. Jak mě lidé vnímali. Tenkrát mě prostě hodily do přihrádky „cizinka“. Nic jsem nevěděla a všichni tak ke mně přistupovali. Dnes? Mluvím turecky, jaksi chápu tureckou kulturu, islám a mentalitu Turků. Kam si mě mají lidé zařadit dnes? Tak úplně cizinka nejsem, Turkyně také ne. Co jsem? Kdo jsem? Jakýsi hybrid. A lidé si mě hůř pouštějí k sobě, protože jsou zmatení. Systém přihrádek zklamal. Ani do jedné se nehodím. Necítím se být expatem nebo emigrantem. Cítím se být někým, kdo dokázal vyměnit svou vlast za jinou ne z politických, ekonomických nebo srdečních důvodů.  Cítím se být někým, kdo si dokázal udržet lásku k vlasti a všemi drápky se naučit žít v jiné.

Nechci a vlastně nejsem schopna psát jako dřív. Z pohledu cizinky. Chci psát z pohledu hybrida, který nepasuje do žádné přihrádky. A o tom to všechno je a bude. Jsem zpět.