čtvrtek 21. listopadu 2013

Jedna turecká škola

Dostala jsem příležitost nakouknout jedné malé turecké škole pod pokličku. Zkušenost k nezaplacení. Zkušenost, se kterou se ráda podělím.

Jedná se o malou státní (nikoli soukromou) školu s asi dvaceti třídami. Celé tomu velí oslizlý ředitel, se kterým bohužel musím být neustále v kontaktu. V jedné třídě je dvacet pět až třicet dětí, což je na tureckou státní školu hodně málo. Známý učí ve škole se čtyřiceti dětmi ve třídě a kamarád mi vyprávěl, že měl jako dítě šedesát spolužáků. Můj milý zase nedávno vzpomínal, že v první třídě (když byl ještě ve státní škole) seděly v jedné lavici tři děti.

V Česku jsem základku neviděla ani nepamatuji (OK, okrajově na gymplu, když jsme tam chodili na obědy), takže srovnání ode mě nečekejte. Jedno ale můžu říct - tahle škola je tak hlučná, že neslyšíte vlastní myšlenky. Jakmile začne zvonit, máte pocit, že jste se ocitli v mraveništi. Děti nejrůznějších velikosti běhají sem a tam a vy máte strach udělat byť jeden krok, abyste je nezašlápli. Nejklidnější chvilka dne v takovéto škole následuje hned po vašem vstupu do třídy. Užijte si to, trvá to totiž asi jen deset vteřin. Kouká na vás nejméně pětadvacet párů očí. Co vás ze začátku překvapí je množství modrookých a blonďatých dětí. Tady se stereotyp o drobných tmavých Turcích rozplývá jako pára nad hrncem. Tady vašich deset vteřin v klidu končí, vřava začíná. Uklidnit je, usadit a utišit vás stojí tolik energie a nervů, že máte chuť s tím praštit. No nic, jdeme je něco naučit. Jenže jakékoli snahy o vzdělávání zkrachují po pěti minutách, protože neslyšíte vlastního slova. Uklidnit, usadit, utišit. Vzdělávat. Uklidnit, usadit, utišit... 
V jednotlivých třídách si všímám podobností - prvňáčci mají až na výjimky zkažené mléčné zoubky a všichni bez výjimky se rádi tulí. Na druhou stranu jsou tu i děti, které bych nazvala "jiné". V jedné třídě je chlapeček, co potřebuje psychologa (nebo bič) jako koza drbání. Mluví, když má být zticha, všude leze jako opička, ačkoli ostatní děti poslušně sedí. Ptala jsem se jeho učitele, co má za problém, protože tohle není jen hyperaktivita. Pan učitel mi řekl, že od září se snaží, aby s ním rodiče zašli k psychologovi, ale ti si nechtějí žádný problém připustit. Ignoranti.
V dalších třídách mám dětičky s nízkým IQ, ale mám i jednoho génia. Je to autista. Zřídka kdy dělá to, co po něm chcete. Místo psaní do sešitu nebo koukání na tabuli vyrábí maketu iPadu. Když se jej ale zpětně zeptáte, všechno si pamatuje. Nikdy se vám nedívá do očí. Když přečte stránku v knížce a knížku zavře, dokáže ocitovat tuto stránku bez jediné chybičky. 

Ve třech třídách mám tři speciální dětičky.  Jsou trošku tmavší, koukají na vás těmi jejich velkými tmavě-hnědými kukadly a snaží se pochytit každé vaše slovo. Muhamed, Padiha a Nadim. Po té, co mi jejich spolužáci prozradili, že jsou to malí uprchlíci ze Sýrie, chtělo se mi brečet. Když jsem se Muhameda anglicky zeptala, jaké je jeho oblíbené zvíře, odpověděl turecky "silah, silah" a oběma rukama naznačil pistole. Silah je v překladu zbraň, pistol. To už jsem musela vydýchat na chodbě, aby mě děti neviděly. 
Neumím si představit co všechno těmi svými velkými kukadly viděli. Ani si to představovat nechci. A to jsou ještě ti šťastlivci, kterým se podařilo utéct a najít azyl. Co teprv ti ostatní?

sobota 9. listopadu 2013

Přírůstek do rodiny

Život je o štěstí, štěstí je věcí náhody, náhoda je formou osudu, osud je životní otázka. 
Platil Olda

Nedávno jsme se rozhodli strávit víkend v Istanbulu u bratrance a jeho manželky. V pátek jsme tedy vyrazili do Mudanye na trajekt. Vůbec mě nepřekvapilo, když mi můj milý oznámil, že sedíme ve špatném dolmuši. Trajekt nám jel až za víc než hodinu, tak jsme se aspoň chtěli projít po pobřeží. 
Jenže co se nestalo. Hned na prvním rohu jsem uviděla krásného kocoura. Hladili jsme ho, krmili. Nebyl plachý jako ostatní pouliční kočky. Naopak: mazlil se a společnost lidí si užíval. Vůbec se mi od něj nechtělo pryč. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu domů. Ale až po našem výletu do Istanbulu. Pokud ho tedy najdu...

Víkend utekl jako voda a v pondělí jsme byli zpět v Burse. Druhý den se mi podařilo přemluvit tureckou mámu, abychom jely do znovu do Mudanye, zkusit najít toho kocoura. Byly jsme vybavené: kapsičky, granule, přenosná klec... Prochodily jsme snad celou Mudanyi, viděly asi sto padesát koček, ale můj kocour nikde. Cestou jsme potkaly nějaké bývalé sousedky a ty podle popisu mého kocoura znaly a doporučily nám kam se podívat. Jenže kocour nikde. Vzdaly jsme to a vracely se k autu. Na pobřeží, kde je poslední restaurace, pak už jen kolonáda a parkoviště, už nebyla žádná naděje, a já si slíbila, že se vrátím a zkusím ho najít jindy. V tu ránu máma kocoura objevila, přímo u oné poslední restaurace. Kocour tam škemral ryby. Zavolala jsem na něj, hned přiběhl, nechal se pohladit, vzít do náruče a odnést až do auta. V přepravce se mu nelíbilo, ale na klíně byl už klidný choval se vzorně. 

Krasavce jsem pojmenovala Silver. Je asi očividné, proč. Poslouchá, v bytě se chová výborně, vyhledává lidskou společnost. Miluje ryby, tak mu každý týden na trhu kupuju takové malé rybky, hamsi (sardinky, grundle?) Ačkoli je trochu hubený, je zdravý. Z veteriny máme také potvrzeno, že se jedná o křížence ruské modré kočky. Jediné, v čem se Silver liší od těch čistokrevných, je bílá náprsenka a bílý podbřišek. 
Silver se velmi rychle zabydlel a svou přítulností a krásou se stal miláčkem celé rodiny. Nevím, čemu/komu vděčím za to štěstí, že jsem našla takové úžasné stvoření. Náhodě, osudu?


Mudanya, cestou do Istanbulu

 Mudanya, cestou do Istanbulu


Silver si v Mudanyi zvykl na čerstvé ryby (stánek s rybami v pozadí) 

 Silver se zabydluje...

 ...nechává si hladit bříško...


...a rád si čte...