Zonguldak a Ereğli, černé uhlí a stopování

Nedávno se nám podařilo utéct z každodenního stereotypu (stres a nervozita, co bude a jak to bude) k západnímu pobřeží Černého moře. Pár dní jsme strávili v Zonguldaku, havířském městě, kde vše leží a stojí na těžbě uhlí. Návštěva Zonguldaku mě obohatila jen v tom smyslu, že si mám naší krásné Bursy vážit a neremcat, neb může být hůř, o dost hůř.

Když prší, je mlha a strašně fučí, je hnusně všude. Ale v Zonguldaku nejvíc.

Zonguldak

Zonguldak

Celkem vtipný památník

Památník padlým v dolech

Takhle se zachází s památkami (hlavně, že je ta brána na všech pohlednicích, samozřejmě bez odpadků)

Brána tentorkát z lepšího úhlu

Bydlení na kopcích je hezké, ale nepraktické. Samé schody.

Na pobřeží

Ze Zonguldaku jsme si udělali výlet do Eregli, které mi silně připomíná Eskisehir, byt Eskisehir neleží u moře. V Eregli se nám moc líbilo a často jsem sobě i ostatním kladla otázku, jestli jsme pořád v Turecku, protože často byly různé nápisy na památkách i anglicky a zahlédla jsem i informační kancelář (opět s anglickými nápisy). Eregli je proslulé pěstováním jahod a rovněž těžbou uhlí. 

Pozor pes!

Socha Herkula

Opuštěný dům. Doufám, že se někdo vzpamatuje a zachrání jej.

Válečná loď z první světové

Eregli, zamračeno jako před koncem světa a sněhobílý kouř z továrny

Byť je Eregli moc pěkné malé město, nejlepším zážitkem bylo stopování tam i zpět. Nikdy před tím jsem nestopovala, ale moc mě to lákalo, zvlášť po historkách erasmáků co stopem projeli po Turecku tisíce a tisíce kilometrů. Můj Turek a jeho kamarád mi stopování hodně rozmlouvali, že z toho nemůže vzejít nic dobrého, ale já jsem přece tvrdohlavý býk a ani dva Turci mě nepřemůžou. Na první benzínce za Zonguldakem nás během pěti minut vzal mladý podnikatel, který byl celodenním řízením tak znuděný, že vzal stopaře, aby se trochu rozptýlil. Našemu kamarádovi, který v Zonguldaku studuje, dal vizitku a hned mu nabídl, že do Bursy nebo Istanbulu může jezdit s ním a nemusí tak platit za autobus. Mladý podnikatel se tak aspoň po cestě nebude nudit. A pak že ze stopování nemůže vzejít nic dobrého!

Dalšího dobráka jsme odchytli opět na benzínce. Starší pán v Mercedesu nás odvezl až do centra Eregli.

Po pár hodinách v Eregli se začalo mračit tak, jakoby měl přijít konec světa a my vyrazili na cestu. Za městem už začalo pršet a příšerně foukat. Koukali jsme jak zmoklí psi tak usilovně, že nám na křižovatce otevřeli dveře auta skoro všichni řidiči (včetně jedné řidičky) a pak nakonec i pán, který jel přímo do Zonguldaku a dovezl nás až domů. Sakum prdum celé naše stopování bylo skvělé, kluci si to taky užili a nakonec mi dali za pravdu.