Moni v Turecku: Domácí a pouliční mazlíčci

Jako malá jsem si myslela, že psi a kočky žijí v domě, v bytě, nebo na dvoře/zahradě v boudě (kromě koček, ale i ty mají jisté výjimky. V Turecku jsem vyrostla a poznala, že psi a kočky žijí na ulici. Tedy aspoň jejich značná část. Poprvé jsem si toho všimla v Istanbulu, když jsme první večer jeli taxíkem a všude okolo byly početné smečky psů. Dost mě to zarazilo. Méně početné smečky se však opakovaly i v Burse, v samotném Görükle, v Izmiru, Ankaře, atd. Zaujaly mě také kočky u stánku s rybami a u popelnic. Takový ranní skoro-infarkt, když ráno vyhazujete smetí do popelnice a z ní doslova vyletí kočka… nebo pět koček…

Ptáte se, z čeho ta zvířata na ulici žijí?

Z odpadků a z toho, co jim lidé dají. V létě například belediye (obec) nabádá pomocí billboardů, plakátů apod. lidi, aby dávali na ulici nádoby s vodou. A tak skutečně můžete vidět kelímky od jogurtů (jsou to stále ještě kelímky, když se do nich vejdou dvě nebo i pět kilo jogurtu?) nebo spodní poloviny plastových barelů plné vody na každém rohu.

U nás v Görükle je jeden přímo legendární pes. Říká se mu Paša a je v psím důchodě. Krmí jej zaměstnanci kebap restaurací všemožnými zbytky, takže je skoro tak široký jako dlouhý.

Paša a jeho druhá nejoblíbenější činnost

Pouliční psi jsou přítulní. Jakmile je jednou pohladíte, hrozí, že s vámi půjdou až domů/do práce/obchodu/na autobus. Kočky na druhou stranu jsou velmi plaché, až na výjimky se nenechají pohladit a před lidmi utíkají. Asi špatné zkušenosti… Tím se dostáváme k postoji Turků ke zvířatům. Existuje tu spousta majitelů a milovníku psů a koček, spousta lidí pouliční zvířata krmí a napájí.

Na procházce po Tiriliyi se k nám připojil a zůstal s námi celý den

Kočičí dvorek v Tiriliyi

O tohohle krasavce se starají v bulharské kavárně v Burse

Bohužel tu ale existují i lidé, a není jich málo, kteří před psem nebo kočkou (ať už jde o pouliční zvíře nebo domácí) uhýbají takovým stylem, jakoby dotyčné chlupaté stvoření mělo přinejmenším lepru. Chápu, že se někteří lidé zvířat bojí, nebo jim není příjemné na ně sahat (či naopak). Ale nechápu, proč někdo vypouští z pusy všechny citoslovce zhnusení, které zná, jenom proto, že kamarádce venčím psa. Každodenní rutina. Zažila jsem dokonce i místní děvče, které hodilo kamenem po psovi, který šel za ní. Moje holandská kamarádka tady má malého pejska a zažívá si s ním svoje. Když se zrovna pohybují v nějaké konzervativnější čtvrti, je to problém. Nedávno se ale přestěhovala do Görükle, studentského městečka, kde (jak pravila nějaká teta) každý drží v ruce vodítko nebo něčí ruku. Ve studentských čtvrtích a nekonzervativních residenčních oblastech to tedy není problém. Ale úšklebkům a různým citoslovcím se nevyhnete snad nikde.

Vzít s sebou pejska, když jdete s přáteli na čaj/kávu/pivo/whatever? Nelze. Cestovat se psem? Pouze jedna společnost (z mnoha desítek) vám dovolí mít psa v kleci v zavazadlovém prostoru. Ale běda jestli zaštěká. Řidic vás pak oba může vyrazit z autobusu někde na dálnici uprostřed ničeho. Pokud jste majitelem křečka, donutí vás rovněž, abyste jej přepravovali v zavazadlovém prostoru. Argument, že křeček nevydává žádné zvuky ani pachy, tudíž nikoho neruší, nezabírá.

Další věcí, kterou nechápu, je mýtus, že zvířecí chlupy jsou zdraví škodlivé. Ptala jsem se několika veterinářů, všichni mi to vyvrátili. Jenže Turci si myslí svoje. I kdyby to bylo škodlivé, radši se vzdám cigaret, než zvířat. Turci se ale budou držet cigaret a nepustí si k tělu zvíře. Jejich škoda…

Na závěr, abych neskončila negativně, musím říct, že majitelé domácích zvířat, které znám, se o ně starají skvěle (někdy možná až přepečlivě).

Kamarádka krmí svoji fenku Heru nejlepšími granulemi a myje ji šamponem, který je dražší než její vlastní.

Gözde a její fenka Hera

Pamuk, kocour mojí turecké mámy, má zase k dispozici dva až tři druhy granulí, svůj vlastní záchod (myšleno místnost), denně čerstvou trávu a obrovskou nádobu s vodou v každé místnosti.