Vánočně povánočně

O mých předvánočních přípravách jsem psala zde: http://moni-v-turecku.blogspot.com/2013/12/moje-predvanocni-turecko.html. Jen tak pro případ, že jste to nečetli, nebo si chtěli oprášit paměť.

Před Vánocemi se na facebookové skupině pro Češky/Slovenky chodící nebo žijící s Turkem objevilo zajímavé téma: Turci a Vánoce. Jedné dívčině prý její turecký milý do Vánoc rýpal a snažil se jí je zakázat, další česko-turecký páreček si prý jen zajde na večeři. Našli se tam i tací partneři, co sice proti Vánocům brblají, ale jakmile přijde na večeři a dárky, svítí jim očička. Byla jsem tedy napjatá, jak to dopadne u mě.

Nejbližší rodinu jsem obeznámila se svým vánočním plánem a rozdala instrukce: nakoupit, zabalit a popsat dárky, hezky se obléknout a přijít přesně v sedm.

Štědrý den jsem přesunula na 25. prosince, jelikož turecká maminka byla na ten pravý Štědrý den na operaci. Tím pádem jsem byla i na všechny přípravy sama. Ono osmažit dva řízečky a hodit trochu mrkve a hrášku do brambor nic není, ale zkuste si uvařit pro osm lidí dvojí menu (co kdyby to pravé české třeba nejedli, že...), když jste zvyklí vařit těstoviny maximálně pro čtyři. Bylo to náročné.

Bramborový salát jsem připravila den předem, okurky jsem musela sehnat německé, které jsou chutí podobné těm našim, s tureckými by to nebylo ono. Majonéza je kapitola sama pro sebe: turecká majonéza je dost nechutná, plastová, takže jsem ji musela udělat sama. První várka letěla do záchodu, druhá a třetí už letěly do salátu. V den D jsem se pak vrhla na hovězí vývar z kostí s domácími celestýnskými nudlemi, svařené víno, dodatečné porcování ryb (pracovník obsluhy u ryb nepochopil, co je to filet), zeleninový salát, šťouchané brambory s cibulkou, obalování ryb, úklid a servírování. Time-management je moje druhé jméno, takže v momentě, kdy přicházeli poslední hosté, jsem ohřívala polévku, smažila ryby, a mezi jednotlivými várkami filetů na pánvi odbíhala do koupelny se zvelebit.

Turecká rodinka se na večer se těšila a všichni dorazili načas. Sestřenka přivezla z Londýna vánoční čelenky a ještě před večeří se s nimi všichni vyblbli.  

Přiznám se bez mučení: měla jsem strach, že jim nebude chutnat. Polévka ale dopadla dobře - snědla se všechna. Mimo ryby v trojobalu jsem ješte servírovala grilované podkovy z lososa. Byla to alternativa, kdyby náhodou někdo smaženou rybu nejedl. Také to viděli poprvé ;)

Bramborovému salátu alternovaly šťouchané brambory s cibulkou, které padly za vlast během pěti minut, takže se na mě ani nedostalo. Zeleninový salát byl už jen čistě tureckou záležitostí - jakmile u večeře není něco zeleného, není to večeře.

Po jídle se zaprášilo tak rychle, že jsme jej ani nestačili vyfotit. Zkuste si to tedy jen představit.

Následoval střídmý úklid a přesun ke mně domů ke stromečku na dárky, cukroví, svařák a turecký čaj.

S dárky to vyšlo báječně, každý obdaroval každého. Stromeček byl ale malý a dárky se sypaly všude možně, tak jsme je nakonec museli naskládat do koše. Pro Turky to bylo poprvé, co takové rozbalování dárků zažili. Byť jim bylo jasné, který dárek je od koho, stejně byli vzrušení jako malé děti. Oči jim svítili a to nejen od svařeného vína...

Cukroví (linecké, vanilkové rohlíčky, perníčky a mini laskonky) chutnalo tak, že moje maminka by řekla: "měli boule za ušima". Ještě jednou velké díky Monice Tutucu!

Po dárcích sestřenka vytasila nalepovací kníry. Co by to totiž bylo za Turky bez kníru? Dlouho jsem se takhle nenasmála...

Aplikovala jsem české vánoce, tak jak je znám, do muslimské rodiny v Turecku. Vyšlo to perfetkně. S trochou tolerance můžeme žít pohromadě a snažit se udělat ty druhé šťastnými. Já slavím jejich bayramy a respektuji ramadán (občas držím i půst), oni nadšeně slaví Vánoce. Funguje to skvěle, baví nás to. Můj milý rád jí, ještě radši mě vidí vařit, a to ostatní je pro něj už jen takový bonus. Turecká maminka je na mě pyšná, že se snažím udržet naše tradice. Podporuje mě v tom a pomáhá mi. Ostatní - teta, strýc, sestřenice a bratranec s manželkou - chtějí Vánoce každý měsíc, tak moc se jim to líbilo. Co víc si přát?