Přiznání po dvou letech

Včera to byly dva roky, co jsem vstoupila na tureckou půdu, respektive co se mnou přistálo letadlo v asijské části Istanbulu. Myslím, že po těch dvou letech by (úvodem) mělo proběhnout malé desetibodové přiznání.

1. Přistávali jsme pozdě odpoledne, chvíli před západem slunce. Výhled, který se mi naskytl byl jak z bollywoodského filmu. Domky, fotbalová hřiště, mešity. Vše zalité měkkým oranžovým světlem. Hrkly mi slzy. Asi únavou a stresem.

2. Netušila jsem, kolik je hodin. V Turecku je časový posun +1 hodina. Byla jsem pěkně zmatená. Asi únavou a stresem.

3. Netušila jsem, že jsem přistála na asijském letišti. Dva měsíce před tím, za neustálého dlachnění letenky, jsem měla za to, ze přiletím na Atatürk letiště - to evropské. To už se na únavu a stres nedá svádět.

4. Po hodině jsem se dala dohromady a zjistila, kde jsem, kolik je hodin a že jsem blbá blondýna s dvaceti kilovým kufrem sama v Turecku.

5. V jednu chvíli jsem se už připravovala na to, že kamarádčin turecký kamarád, který se o mě měl o víkendu postarat, za to bude chtít něco víc než jen dárečky z Čech nebo pivo.

6. Druhý den jsem v Istanbulu poprvé sama vyšla na ulici. Při každém kroku jsem se ohlížela, vystrašená všemi těmi pohádkami od lidí, kteří v Turecku v životě nebyli, které jsem si musela vyposlechnout. 

7. Celý den, při běhání po památkách, jsem odmítala dát Turkovi do ruky můj foťák, aby mi s ním náhodou neutekl. 

8. Když jsem se ten den pozdě večer vracela do kamarádova bytu, nemohla jsem najít, ve kterém domě že bydlí. Baterka v telefonu vybitá. Vytáhla jsem foťák a našla fotku z rána, (kterou jsem udělala jen proto, abych pak doma mohla ukázat, že jsem z ložnice viděla moře) a začla podle ní hledat kamarádův dům. Jsem chytrá holka.

9. Byla jsem absolutně neschopná se dle té fotky zorientovat. Na pokraji zhroucení jsem dala foťák do ruky kolem jdoucím Turkům, kteří se o mě na ulici začali zajímat, a posunky se jim snažila naznačit, že hledám ten dům. Dům našli, kamarád ale nebyl doma, tak mu zavolali, mě vzali na čaj a starali se o mě, dokud si mě u nich kamarád nevyzvedl.

10. Po prvním dnu stráveném v Turecku jsem usínala s neuvěřitelnou hanbou za předsudky mého okolí i za moje vlastní.

Za odkládání slíbeného auditu se omlouvám. Je to trošku komplexnější téma, nechám si to ještě trošku rozležet;)