Jak jsem se stěhovala

Přišel čas na stěhování. Opět a zase. Tentokrát na delší dobu, s milým. 

Před časem jsem ztratila přehled, kolikrát jsem se vlastně stěhovala. Moje druhé jméno je nomád. Jsem profík v rychlém balení celého bytu, podvědomě schovávám igelitové tašky a sáčky, krabice a noviny, protože se přece budou hodit při stěhování, že jo. Izolepa a popisovač (lihovka) jsou moji nejlepší přátelé. Stokilová lednice moje noční můra. Co se týče stěhování, zažila jsem už všelicos, ale abychom v Turecku odstěhovali veškerý náš majetek Škodou Felicií (pickup) naloženou  na tři patra, s prošlou technickou, to byla novinka.

Lepší foto bohužel nemám, zapojte trochu fantazie ;)

A kam že jsme se to vlastně stěhovali? 

Zůstali jsme v Burse. Chtěli jsme bydlet v moderní čtvrti, kde žijí nekonzervativní lidé, kde bych se cítila pohodlně a nikdo na mě necivěl. První volbou byl Beşevler, asi patnáct let stará rezidenční oblast v blízkosti metra. Na první pohled super nápad. Na druhý tolik ne. Všeobecně se v Turecku staví velké byty, 4+1. My jsme chtěli něco menšího, ale to v klasické residenční čtvrti neseženete. Nebo jsou ceny úplně stejné jako za čtyřpokojáč. Obešli jsme i pár realitek, ale vesměs se stejným výsledkem: "malé byty nemáme v nabídce", nebo: "jaký je váš rodinný stav? kdy se budete brát? naši klienty to zajímá... co děláte? pracujete? ne? ano? kde?". To je něco na mě. Procvičila jsem si po dlouhé době třískání dveřmi při odchodu. Nesnáším miliony otázek, nesnáším zvědavce. Nesnáším vtíravé dotazy. 

Nakonec jsme se rozhodli pro čtvrť, která není blízko metra, ani centra, a není tak "fancy" jako třeba Beşevler. Ale nikdo tam na mě neciví, můžu si chodit kam chci, kdy chci a jak chci, nájemné je směšné a byty nejsou velké. Všude jsou chodníky, zahrady, parky a hřiště. Ani ne padesát metrů od domu je naše oblíbená kavárna s výbornou kávou, netureckou hudbou, zahrádkou, krásným výhledem (v noci máte pocit, že jste u moře) a super ťuchňacím kocourem. 

Kavárenský kocour, kterému říkáme Zub, protože to je momentálně nejoblíbenější české slovo měho milého. Mimochodem, vánočnímu cukroví říká "ježíšek zub"

Máme to sice daleko do centra, a já do práce (z konečné metra na konečnou), ale okolí je nádherné a lidé vážně zlatí. 

Celá tato čtvrť vznikla (nebo se rozrostla) asi před 25 lety, kdy z Bulharska odešli (nevím, jestli je "odešli" zrovna správný výraz - nejsem expert na tuto problematiku) bulharští Turci. Turecká vláda tady pro ně vystavěla malé byty, a levně je prodala, neb většina z nich přišla s holou zadnicí. Starší generace těchto imigrantů  i dnes mluví s přízvukem a všudy přítomným "bee": "Arti bee, cigara versene bee". Skoro všichni mají dvojí občanství a dva pasy, což jim umožňuje vstup do Schengenu jak se jim zlíbí, za to Turci (jakože Turci ne-imigranti) musí projít všemi peripetiemi spojenými s vyřizováním víz. Navíc se tu dají v neděli na trhu koupit uzeniny s vepřovým a i vepřové samotné není problém. Ne, že bych byla fanoušek, ale mám po krk typické turecké reakce na vepřové "fůůůj", "yuck", "bleee". A když si tu večer na lavičce v parku otevřete pivo, nikdo ani necekne. Dokonce tu tak trochu ignorují nový zákon o zákazu prodeje alkoholu po 22. hodině. Pivo nepiju a alkohol piju velmi zřídka, ale mám rada možnost volby - kdy a kde pít.

Co by to bylo za městskou čtvrť, kdyby se tu nepásly ovce

Klukům se v novém líbí

Tááámhle bydlíme!

A takovýhle výhled máme z nedalekého kopce na jednu stranu...

...a na druhou stranu, na horu Uludağ.

Našli jsme pravděpodobně nejbenevolentnější čtvrť v celé Burse a jsme tu šťastní.

Vánočně povánočně, jak to vidí Turek

Jedna čtenářka přišla s nápadem, aby můj přítel napsal, co o Vánocích a našem Štědrém dnu myslí. A jelikož nerad píše, vyzpovídala jsem ho a celé to tu zkusím co nejautentičtěji sepsat já osobně. Mluvíme spolu anglicky, takže volně překládám.

M: Co se ti líbilo na Vánocích?
T: Dobré jídlo, dárky - což bylo super, byli jsme celá rodina pohromadě a ty jsi byla šťastná. No a taky cukroví, které by mohlo být častěji. Nestarám se o tu náboženskou část a osobně si myslím, že to nijak neodporuje mojí víře, protože Ježíše považujeme za našeho proroka. Pro mě to prostě byl večer, kdy jsme se sešli s rodinou, nějaké dárky, dobré jídlo, toť vše.
M: Myslíš si tedy, že Štědrý den může být další příležitost pro to, aby se sešla celá rodina?
T: Určitě.
M: Existuje něco, co se ti nelíbilo? Trochu jsem tě donutila pomáhat... Něco s čím si měl problém?
T: Ne vůbec. Ale až budeme mít děti, nechci jim říkat, že dárky nosí Ježíšek...
M: O tom můžeme diskutovat. Co příští rok, budeme pokračovat v tradici?
T: Jasně, proč ne. Ale příště chci na Štědrý den svíčkovou.
M: Svíčková ale není vánoční jídlo.
T: Losos taky není vánoční jídlo.
M: Losos byla alternativa, kdyby náhodou někdo nejedl smaženou rybu.
T: Můžeme udělat novou tradici.
M: Co by si vzkázal těm, co mají problém s Vánoci?
T: Nic, kdo nechce, ať neslaví.
M: OK, a co multikulturní pár? Jeden slavit chce, druhý ne...
T: Je to o toleranci, o tom udělat toho druhého šťastným. My tě máme rádi, proto s tebou Vánoce slavíme. 
M: Takže si myslíš, že je fér, když s vámi slavím bayramy a vy se mnou Vánoce?
T: Určitě. Funguje to a máme víc příležitostí slavit ;)

Toť vše.

Vánočně povánočně

O mých předvánočních přípravách jsem psala zde: http://moni-v-turecku.blogspot.com/2013/12/moje-predvanocni-turecko.html. Jen tak pro případ, že jste to nečetli, nebo si chtěli oprášit paměť.

Před Vánocemi se na facebookové skupině pro Češky/Slovenky chodící nebo žijící s Turkem objevilo zajímavé téma: Turci a Vánoce. Jedné dívčině prý její turecký milý do Vánoc rýpal a snažil se jí je zakázat, další česko-turecký páreček si prý jen zajde na večeři. Našli se tam i tací partneři, co sice proti Vánocům brblají, ale jakmile přijde na večeři a dárky, svítí jim očička. Byla jsem tedy napjatá, jak to dopadne u mě.

Nejbližší rodinu jsem obeznámila se svým vánočním plánem a rozdala instrukce: nakoupit, zabalit a popsat dárky, hezky se obléknout a přijít přesně v sedm.

Štědrý den jsem přesunula na 25. prosince, jelikož turecká maminka byla na ten pravý Štědrý den na operaci. Tím pádem jsem byla i na všechny přípravy sama. Ono osmažit dva řízečky a hodit trochu mrkve a hrášku do brambor nic není, ale zkuste si uvařit pro osm lidí dvojí menu (co kdyby to pravé české třeba nejedli, že...), když jste zvyklí vařit těstoviny maximálně pro čtyři. Bylo to náročné.

Bramborový salát jsem připravila den předem, okurky jsem musela sehnat německé, které jsou chutí podobné těm našim, s tureckými by to nebylo ono. Majonéza je kapitola sama pro sebe: turecká majonéza je dost nechutná, plastová, takže jsem ji musela udělat sama. První várka letěla do záchodu, druhá a třetí už letěly do salátu. V den D jsem se pak vrhla na hovězí vývar z kostí s domácími celestýnskými nudlemi, svařené víno, dodatečné porcování ryb (pracovník obsluhy u ryb nepochopil, co je to filet), zeleninový salát, šťouchané brambory s cibulkou, obalování ryb, úklid a servírování. Time-management je moje druhé jméno, takže v momentě, kdy přicházeli poslední hosté, jsem ohřívala polévku, smažila ryby, a mezi jednotlivými várkami filetů na pánvi odbíhala do koupelny se zvelebit.

Turecká rodinka se na večer se těšila a všichni dorazili načas. Sestřenka přivezla z Londýna vánoční čelenky a ještě před večeří se s nimi všichni vyblbli.  

Přiznám se bez mučení: měla jsem strach, že jim nebude chutnat. Polévka ale dopadla dobře - snědla se všechna. Mimo ryby v trojobalu jsem ješte servírovala grilované podkovy z lososa. Byla to alternativa, kdyby náhodou někdo smaženou rybu nejedl. Také to viděli poprvé ;)

Bramborovému salátu alternovaly šťouchané brambory s cibulkou, které padly za vlast během pěti minut, takže se na mě ani nedostalo. Zeleninový salát byl už jen čistě tureckou záležitostí - jakmile u večeře není něco zeleného, není to večeře.

Po jídle se zaprášilo tak rychle, že jsme jej ani nestačili vyfotit. Zkuste si to tedy jen představit.

Následoval střídmý úklid a přesun ke mně domů ke stromečku na dárky, cukroví, svařák a turecký čaj.

S dárky to vyšlo báječně, každý obdaroval každého. Stromeček byl ale malý a dárky se sypaly všude možně, tak jsme je nakonec museli naskládat do koše. Pro Turky to bylo poprvé, co takové rozbalování dárků zažili. Byť jim bylo jasné, který dárek je od koho, stejně byli vzrušení jako malé děti. Oči jim svítili a to nejen od svařeného vína...

Cukroví (linecké, vanilkové rohlíčky, perníčky a mini laskonky) chutnalo tak, že moje maminka by řekla: "měli boule za ušima". Ještě jednou velké díky Monice Tutucu!

Po dárcích sestřenka vytasila nalepovací kníry. Co by to totiž bylo za Turky bez kníru? Dlouho jsem se takhle nenasmála...

Aplikovala jsem české vánoce, tak jak je znám, do muslimské rodiny v Turecku. Vyšlo to perfetkně. S trochou tolerance můžeme žít pohromadě a snažit se udělat ty druhé šťastnými. Já slavím jejich bayramy a respektuji ramadán (občas držím i půst), oni nadšeně slaví Vánoce. Funguje to skvěle, baví nás to. Můj milý rád jí, ještě radši mě vidí vařit, a to ostatní je pro něj už jen takový bonus. Turecká maminka je na mě pyšná, že se snažím udržet naše tradice. Podporuje mě v tom a pomáhá mi. Ostatní - teta, strýc, sestřenice a bratranec s manželkou - chtějí Vánoce každý měsíc, tak moc se jim to líbilo. Co víc si přát?

Moje předvánoční Turecko

Vánoce v Turecku nejsou. Jak již Míša zmiňovala na svém blogu (http://madebymishi.blogspot.com), Turci zaměňují Vánoce se Silvestrem, Novým rokem. 

Pro nás expaty je tudíž advent o to těžší. Nejenže se nám stýská po našich blízkých, ale ještě k tomu jsme ochuzeni o vánoční trhy, rozsvěcování stromu na náměstí, svařák nebo grog na každém rohu, výzdobu (ikdyž tu brněnskou, silně připomínající falus, bych opravdu raději oželela), koledy a vánoční párty/besídky. Letos jsem se tedy rozhodla vytvořit tu Vánoce, tak jak je znám já, vonící po vanilce, skořici a jehličí, s plným žaludkem, strávené s rodinou, blízkými a milovanými.

Abych se dostala do té pravé adventní nálady, zařadila jsem do playlistu vánoční písně... Klik: Queen - Thank God It's Christmas

Oškubala jsem sousedům tůje a vyrobila adventní věnec. Velmi minimalistický...

Po té následovaly veliké nákupy v Ikei...

A když jsem měla byt plný krabic s dekoracemi, přišlo na řadu pečení cukroví. Nejdříve jsem posháněla recepty na cukroví, které je vyrobitelné z tureckých surovin. Tady byla velmi nápomocná jedna z nás, Monika Tutucu, Češka vdaná za Turka, žijící v Istanbulu. Prozradila mi osvědčené recepty a následně trpělivě zodpověděla všechny mé přihlouplé dotazy. 

Kuchyni mám malou a tak posloužilo vše okolo. Ještěže mám kočku, kterou kromě granulí, ryb a syrového kuřete nic nezajímá.

Pusinky z třtinového cukru

Během adventu se nám ochladilo a dokonce i nasněžilo. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Zledovatělé chodníky, poletující vločky a bílé střechy... Moc mi to připomnělo Česko.

Zasněžená Bursa

Zasněžená Bursa

Venku bylo nasněženo, z kuchyně to vonělo po vanilce a rumu (rumové aroma z Kipy + Talgarova zásoba tuzemáku), tak jsem vnesla trochu vánoční atmosféry do celého bytu.

Perníčky v procesu

Můj první stomeček, inspirovaný šikmou věží v Pize

Silver, zmožený všemi těmi přípravami

Dnes zapaluji poslední svíčku na adventním věnci a večer trávím se širší rodinou. Štědrý večer jsme odložili na 25., protože turecká máma jde 24. na operaci. Už se moc těším až celé turecké rodince představím Vánoce v celé jejich kráse. Donutila jsem všechny, aby nakoupili a zabalili dárky, hezky se oblékli a 25. večer dorazili. Je mi jasné, že Vánoce je moc nezajímají. O to víc mě těší, že se tolik snaží kvůli mně.

Nemůžu se dočkat až ochutnají moje cukroví, uvidí výzdobu, poslechnou si koledy, rozbalí si dárky... O tom, jak to celé proběhlo, poreferuji po Vánocích.

A vám všem milým čtenářům přeji krásné svátky prožité v klidu a ve zdraví s vašimi milovanými.

Domácí a pouliční mazlíčci

Jako malá jsem si myslela, že psi a kočky žijí v domě, v bytě, nebo na dvoře/zahradě v boudě (kromě koček, ale i ty mají jisté výjimky. V Turecku jsem vyrostla a poznala, že psi a kočky žijí na ulici. Tedy aspoň jejich značná část. Poprvé jsem si toho všimla v Istanbulu, když jsme první večer jeli taxíkem a všude okolo byly početné smečky psů. Dost mě to zarazilo. Méně početné smečky se však opakovaly i v Burse, v samotném Görükle, v Izmiru, Ankaře, atd. Zaujaly mě také kočky u stánku s rybami a u popelnic. Takový ranní skoro-infarkt, když ráno vyhazujete smetí do popelnice a z ní doslova vyletí kočka… nebo pět koček… 

Ptáte se, z čeho ta zvířata na ulici žijí? 

Z odpadků a z toho, co jim lidé dají. V létě například belediye (obec) nabádá pomocí billboardů, plakátů apod. lidi, aby dávali na ulici nádoby s vodou. A tak skutečně můžete vidět kelímky od jogurtů (jsou to stále ještě kelímky, když se do nich vejdou dvě nebo i pět kilo jogurtu?) nebo spodní poloviny plastových barelů plné vody na každém rohu. 

U nás v Görükle je jeden přímo legendární pes. Říká se mu Paša a je v psím důchodě. Krmí jej zaměstnanci kebap restaurací všemožnými zbytky, takže je skoro tak široký jako dlouhý.

Paša a jeho druhá nejoblíbenější činnost

 Pouliční psi jsou přítulní. Jakmile je jednou pohladíte, hrozí, že s vámi půjdou až domů/do práce/obchodu/na autobus. Kočky na druhou stranu jsou velmi plaché, až na výjimky se nenechají pohladit a před lidmi utíkají. Asi špatné zkušenosti… Tím se dostáváme k postoji Turků ke zvířatům. Existuje tu spousta majitelů a milovníku psů a koček, spousta lidí pouliční zvířata krmí a napájí. 

Na procházce po Tiriliyi se k nám připojil a zůstal s námi celý den

Kočičí dvorek v Tiriliyi

O tohohle krasavce se starají v bulharské kavárně v Burse

 Bohužel tu ale existují i lidé, a není jich málo, kteří před psem nebo kočkou (ať už jde o pouliční zvíře nebo domácí) uhýbají takovým stylem, jakoby dotyčné chlupaté stvoření mělo přinejmenším lepru. Chápu, že se někteří lidé zvířat bojí, nebo jim není příjemné na ně sahat (či naopak). Ale nechápu, proč někdo vypouští z pusy všechny citoslovce zhnusení, které zná, jenom proto, že kamarádce venčím psa. Každodenní rutina. Zažila jsem dokonce i místní děvče, které hodilo kamenem po psovi, který šel za ní. Moje holandská kamarádka tady má malého pejska a zažívá si s ním svoje. Když se zrovna pohybují v nějaké konzervativnější čtvrti, je to problém. Nedávno se ale přestěhovala do Görükle, studentského městečka, kde (jak pravila nějaká teta) každý drží v ruce vodítko nebo něčí ruku. Ve studentských čtvrtích a nekonzervativních residenčních oblastech to tedy není problém. Ale úšklebkům a různým citoslovcím se nevyhnete snad nikde. 

Vzít s sebou pejska, když jdete s přáteli na čaj/kávu/pivo/whatever? Nelze. Cestovat se psem? Pouze jedna společnost (z mnoha desítek) vám dovolí mít psa v kleci v zavazadlovém prostoru. Ale běda jestli zaštěká. Řidic vás pak oba může vyrazit z autobusu někde na dálnici uprostřed ničeho. Pokud jste majitelem křečka, donutí vás rovněž, abyste jej přepravovali v zavazadlovém prostoru. Argument, že křeček nevydává žádné zvuky ani pachy, tudíž nikoho neruší, nezabírá.

Další věcí, kterou nechápu, je mýtus, že zvířecí chlupy jsou zdraví škodlivé. Ptala jsem se několika veterinářů, všichni mi to vyvrátili. Jenže Turci si myslí svoje. I kdyby to bylo škodlivé, radši se vzdám cigaret, než zvířat. Turci se ale budou držet cigaret a nepustí si k tělu zvíře. Jejich škoda…

Na závěr, abych neskončila negativně, musím říct, že majitelé domácích zvířat, které znám, se o ně starají skvěle (někdy možná až přepečlivě). 

Kamarádka krmí svoji fenku Heru nejlepšími granulemi a myje ji šamponem, který je dražší než její vlastní. 

Gözde a její fenka Hera

Pamuk, kocour mojí turecké mámy, má zase k dispozici dva až tři druhy granulí, svůj vlastní záchod (myšleno místnost), denně čerstvou trávu a obrovskou nádobu s vodou v každé místnosti. 

Pamukovo království

Tři druhy granulí

Kamarád zase svému pejskovi nikdy nedává vodu z vodovodu, ale pouze vodu balenou. Tak mě napadá, že když už se Turci starají, starají se pořádně.

 

Hera

Siesta se Silverem

Jedna turecká škola

Dostala jsem příležitost nakouknout jedné malé turecké škole pod pokličku. Zkušenost k nezaplacení. Zkušenost, se kterou se ráda podělím.

Jedná se o malou státní (nikoli soukromou) školu s asi dvaceti třídami. Celé tomu velí oslizlý ředitel, se kterým bohužel musím být neustále v kontaktu. V jedné třídě je dvacet pět až třicet dětí, což je na tureckou státní školu hodně málo. Známý učí ve škole se čtyřiceti dětmi ve třídě a kamarád mi vyprávěl, že měl jako dítě šedesát spolužáků. Můj milý zase nedávno vzpomínal, že v první třídě (když byl ještě ve státní škole) seděly v jedné lavici tři děti.

V Česku jsem základku neviděla ani nepamatuji (OK, okrajově na gymplu, když jsme tam chodili na obědy), takže srovnání ode mě nečekejte. Jedno ale můžu říct - tahle škola je tak hlučná, že neslyšíte vlastní myšlenky. Jakmile začne zvonit, máte pocit, že jste se ocitli v mraveništi. Děti nejrůznějších velikosti běhají sem a tam a vy máte strach udělat byť jeden krok, abyste je nezašlápli. Nejklidnější chvilka dne v takovéto škole následuje hned po vašem vstupu do třídy. Užijte si to, trvá to totiž asi jen deset vteřin. Kouká na vás nejméně pětadvacet párů očí. Co vás ze začátku překvapí je množství modrookých a blonďatých dětí. Tady se stereotyp o drobných tmavých Turcích rozplývá jako pára nad hrncem. Tady vašich deset vteřin v klidu končí, vřava začíná. Uklidnit je, usadit a utišit vás stojí tolik energie a nervů, že máte chuť s tím praštit. No nic, jdeme je něco naučit. Jenže jakékoli snahy o vzdělávání zkrachují po pěti minutách, protože neslyšíte vlastního slova. Uklidnit, usadit, utišit. Vzdělávat. Uklidnit, usadit, utišit... 

V jednotlivých třídách si všímám podobností - prvňáčci mají až na výjimky zkažené mléčné zoubky a všichni bez výjimky se rádi tulí. Na druhou stranu jsou tu i děti, které bych nazvala "jiné". V jedné třídě je chlapeček, co potřebuje psychologa (nebo bič) jako koza drbání. Mluví, když má být zticha, všude leze jako opička, ačkoli ostatní děti poslušně sedí. Ptala jsem se jeho učitele, co má za problém, protože tohle není jen hyperaktivita. Pan učitel mi řekl, že od září se snaží, aby s ním rodiče zašli k psychologovi, ale ti si nechtějí žádný problém připustit. Ignoranti.

V dalších třídách mám dětičky s nízkým IQ, ale mám i jednoho génia. Je to autista. Zřídka kdy dělá to, co po něm chcete. Místo psaní do sešitu nebo koukání na tabuli vyrábí maketu iPadu. Když se jej ale zpětně zeptáte, všechno si pamatuje. Nikdy se vám nedívá do očí. Když přečte stránku v knížce a knížku zavře, dokáže ocitovat tuto stránku bez jediné chybičky. 

Ve třech třídách mám tři speciální dětičky.  Jsou trošku tmavší, koukají na vás těmi jejich velkými tmavě-hnědými kukadly a snaží se pochytit každé vaše slovo. Muhamed, Padiha a Nadim. Po té, co mi jejich spolužáci prozradili, že jsou to malí uprchlíci ze Sýrie, chtělo se mi brečet. Když jsem se Muhameda anglicky zeptala, jaké je jeho oblíbené zvíře, odpověděl turecky "silah, silah" a oběma rukama naznačil pistole. Silah je v překladu zbraň, pistol. To už jsem musela vydýchat na chodbě, aby mě děti neviděly. 

Neumím si představit co všechno těmi svými velkými kukadly viděli. Ani si to představovat nechci. A to jsou ještě ti šťastlivci, kterým se podařilo utéct a najít azyl. Co teprv ti ostatní?

Přírůstek do rodiny

Život je o štěstí, štěstí je věcí náhody, náhoda je formou osudu, osud je životní otázka. 

Platil Olda

Nedávno jsme se rozhodli strávit víkend v Istanbulu u bratrance a jeho manželky. V pátek jsme tedy vyrazili do Mudanye na trajekt. Vůbec mě nepřekvapilo, když mi můj milý oznámil, že sedíme ve špatném dolmuši. Trajekt nám jel až za víc než hodinu, tak jsme se aspoň chtěli projít po pobřeží. 

Jenže co se nestalo. Hned na prvním rohu jsem uviděla krásného kocoura. Hladili jsme ho, krmili. Nebyl plachý jako ostatní pouliční kočky. Naopak: mazlil se a společnost lidí si užíval. Vůbec se mi od něj nechtělo pryč. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu domů. Ale až po našem výletu do Istanbulu. Pokud ho tedy najdu...

Víkend utekl jako voda a v pondělí jsme byli zpět v Burse. Druhý den se mi podařilo přemluvit tureckou mámu, abychom jely do znovu do Mudanye, zkusit najít toho kocoura. Byly jsme vybavené: kapsičky, granule, přenosná klec... Prochodily jsme snad celou Mudanyi, viděly asi sto padesát koček, ale můj kocour nikde. Cestou jsme potkaly nějaké bývalé sousedky a ty podle popisu mého kocoura znaly a doporučily nám kam se podívat. Jenže kocour nikde. Vzdaly jsme to a vracely se k autu. Na pobřeží, kde je poslední restaurace, pak už jen kolonáda a parkoviště, už nebyla žádná naděje, a já si slíbila, že se vrátím a zkusím ho najít jindy. V tu ránu máma kocoura objevila, přímo u oné poslední restaurace. Kocour tam škemral ryby. Zavolala jsem na něj, hned přiběhl, nechal se pohladit, vzít do náruče a odnést až do auta. V přepravce se mu nelíbilo, ale na klíně byl už klidný choval se vzorně. 

Krasavce jsem pojmenovala Silver. Je asi očividné, proč. Poslouchá, v bytě se chová výborně, vyhledává lidskou společnost. Miluje ryby, tak mu každý týden na trhu kupuju takové malé rybky, hamsi (sardinky, grundle?) Ačkoli je trochu hubený, je zdravý. Z veteriny máme také potvrzeno, že se jedná o křížence ruské modré kočky. Jediné, v čem se Silver liší od těch čistokrevných, je bílá náprsenka a bílý podbřišek. 

Silver se velmi rychle zabydlel a svou přítulností a krásou se stal miláčkem celé rodiny. Nevím, čemu/komu vděčím za to štěstí, že jsem našla takové úžasné stvoření. Náhodě, osudu?

Mudanya, cestou do Istanbulu

 Mudanya, cestou do Istanbulu

Silver si v Mudanyi zvykl na čerstvé ryby (stánek s rybami v pozadí) 

 Silver se zabydluje...

 ...nechává si hladit bříško...

...a rád si čte...