Volby

Měla jsem namyšlený super článek o místních komunálních volbách. Aktivně jsem se zajímala, psala jsem si poznámky, abych se načež rozhodla, že to celé hodím do koše. Vedlejšími účinky těchto voleb totiž jsou: žaludeční nevolnost, bolest hlavy, malátnost, stres, nervozita a noční můry.

Abyste mě chápali, komunální volby tu nejsou takové jako v ČR. Turci je dost prožívají, a zvlášť teď, když může vládnoucí strana dostat na frak. Výsledkem je zablokovaný Twitter a YouTube, všemožné odposlechy, korupce, skandály, údajné nahrávky pohlavního styku premiéra a jeho údajné milenky, anebo třeba vyprovokování Sýrie s útoku na Turecko. 

Takový bordel u nás nebyl ani při přímé volbě prezidenta. 

Jak říkám, jeden by zvracel.

Všude jsou rozvěšené tyhle praporky. Zajímalo by mě, kdo to bude po volbách uklízet.

Bez praporků by to nešlo.

Jelikož jsem ale člověk pozitivní, chtěla bych alespoň zmínit moji "zkušenost" s předvolebním "rozruchem".

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na obvyklý nedělní nákup na trh. Tam vždy bývají mraky lidí a politici to ví a využívají toho. Ještě bych měla podotknout, že v naší čtvrti je starosta z nevládnoucí strany. Prvně k nám přistoupil poslanec z AKP (vládnoucí strany, která dává pokyny k útokům na demonstranty a k cenzuře webových stránek a blokaci Twitteru a YouTube). To se mi vůbec ale vůbec nelíbilo, dávala jsem si v hlavě dohromady, jak se turecky řekne "AKP bije studenty", a než jsem to stačila vysypat, začal kafrat do někoho jiného. 

Cítila jsem se, jako když se vám v rybníku o nohu otře ryba, hodně slizká ryba; a znechuceně jsem odkráčela.

Po té jsem s mým Turkem narazila na skupinku rozdávající nějaké letáky a v domnění, že je to ta stejná strana, vracel se mi ten stejný rybo-slizký pocit. Něco jsem odsekla anglicky. Jaké překvapené ale bylo, když se na mě otočil takový malý starší pán, jehož obličej znám z bilboardů a začal si se mnou povídat anglicky. Byl to starosta naší části města, kterému moc fandím a jeho znalost angličtiny mě ohromila. Chápejte, anglicky nemluví ani premiér, ani prezident Turecka. Potřásli jsme si s ním rukou a dostali jsme volební návnady-dárečky. Setkání bylo moc příjemné a pevné věřím, že tento milý pán volby vyhraje i letos.

Jako dárky tu dostáváme karafiáty, ručníky (použitelné) nebo malé šátečky, které u nás slouží jako ubrus.

Volby se konají zítra, 30. března. Proto je v ohrožení zítřejší trh a dnes jsme málem nesehnali moje oblíbené çiğköfte, neb se všichni majitelé a zaměstnanci těchto krámků vydali do svých měst, aby zítra mohli volit. Nechejme se překvapit, jak to všechno zítra dopadne.

10+1 největších omylů o Turecku

Obvykle v Česku diskutujeme na téma Turecko. Občas mi okolí rýpe do mého rozhodní zůstat v Turecku, aniž by dotyční o této zemi něco věděli anebo se jen třeba ptají, ale velmi úsměvně. 

Nedá mi to a pobavím i vás, mé drahé předrahé čtenáře. Aneb tyhle perličky musí spatřit světlo digitálního světa.

• Hlavní město je Istambul. Ne, není. Hlavním městem je Ankara. Istanbul se píše s n, nikoli m.

• Turci jsou malí, droboučcí, chlupatí a přičmoudlí. Můj Turek je 100% Turek. Měří 190 cm, je bílý jako stěna a pořádně mu vousy ještě nerostou.

• Turci píšou rozsypaným čajem (arabsky). Ne, nepíšou. Píšou latinkou od roku 1928.

• Turci jakožto muslimové jsou teroristi. Bez komentáře.

• Je Turecko v Evropské Unii? Cože??

• V Turecku platí šaría. Plně platí šaría například v Íránu nebo Saudské Arábii. Turecku je plně sekularizované, tzn. světská (nenáboženská).

• Jak chutná turecký kebab? Vtipná otázka. Který kebab? Iskender, Urfa, Adana, kuřecí döner, hovězí döner, lilkový kebab, rajčatový kebab, cibulový kebab… Mám pokračovat?

• Turek nebo Arab, to je jedno a to samé. To jako vážně?

• V Turecku se jezdí na velbloudech/bacha, aby tě nevyměnil za velblouda/bacha, ať na tebe velbloud neplivne. Za dva roky jsem viděla velbloudy dva, oba v zoo v Burse.

• Když žiješ v Turecku, tak musíš nosit šátek. Nemusím, proč bych měla?

• V Turecku nejí hovězí maso. A nepleteš si to náhodou s Indií a hinduismem?

P.S.: Čestný pionýrský, že jsem si to nevymyslela, ale slyšela to na vlastní uši.

Týden velkých novinek

Občas se to táhne, nic zajímavého se neděje, a pak najednou bum prásk.

Tento týden byl ale jiný. Hodně jiný.

Zasnoubila se nám turecká maminka. Po tří měsíční známosti. Jupí. Prý asi do třetice všeho dobrého.

Turecký premiér navštívil Bursu a měl tu nějaký projev. Polovina trasy metra byla uzavřena a vůbec, bezpečnostní opatření na maximum. A celkem oprávněně. V Turecku se za posledního tři čtvrtě roku razantně zvýšil počet lidí jdoucí mu po krku. Premiér totiž rozhoduje o všem možném. Třeba o tom, že na potlačení protivládních demonstrací policisté-těžkooděnci používají slzný plyn a chemikálie, což vede k několika úmrtím a mnoha tisícům zraněných. Že se zatýkají tisíce lidí. Že se dá internet daleko snáze cenzurovat. Že vláda odposlouchává tisíce lidí. A nově: že se zablokuje Twitter, protože sociální média jsou zhoubná. Možná to má něco společného s šířením možná zfalšovaných nahrávek telefonátů premiéra, kde instruuje svého syna, aby ukryl asi 30 miliónů Eur.

A tak nám nezbylo nic jiného, než změnit DNS adresu nebo udělat modrému ptáčkovi pá pá. Je ale zajímavé, že Twitteru neudělal pá pá více premiér Turecka a předseda vládnoucí strany v Burse, a několik hodin po blokaci postoval o sto šest. Turci si z něj vzali příklad a 300 tisíc z nich si stáhlo HotspotShields, jeden z mnoha programů na změnu DNS adresy. A to za méně než 24 hodin.

Pro zajímavost mrkněte na hashtag #TwitterisblockedinTurkey na Facebook, Instagram, Twitter... Internetová petice je zde.

Tak mě jen napadá, co bude dál?

Aizanoi, druhý Efez

Moc ráda výletím. Turci ze mě šílí, protože by radši seděli doma, nebo tak maximálně šli k příbuzným na návštěvu, ale ta potrhlá Evropanka pořád něco vymýšlí a pořád by někam chodila nebo jezdila. 

Čas od času mě začne Bursa štvát a potřebuju vypadnout. Za kulturou (tu v Burse nehledejte), do přírody, k moři, nebo - jako v tomto případě - za památkami.

Někde jsem se dočetla, že v Turecku je více památek starověkého Řecka, než v samotném Řecku. Co je na tom pravdy nevím, ale jedním si jsem jistá - těch památek jsou tu mraky. 

Nejspíš jste už slyšeli o Efezu (Efes, Efesos), což je pozůstatek ionského města (athénské kolonie) nedaleko Izmiru. Stále tu stojí například nádherná Celsova knihovna a kousek dál jsou leží velmi sporé pozůstatky Artemidina chrámu, což byl jeden ze sedmi divů světa. Efez je krásný, což o to, ale také plný turistů a ti všudy přítomní Japonci se slunečníky a foťáky vám tak nějak nedovolí si to celé užít, zapojit fantazii a představit si, jak se tady žilo, chodilo do knihovny nebo amfiteátru, jak černošští otroci svými pozadím zahřívali kamenné toalety, aby to pány nestudilo, apod.

Pokud vás ale antické památky zajímají a chcete si je užít naplno, bez plotů a turistů, zajeďte si do Çavdarhisar (necelých 60 km od Kütahye). Tam najdete pozůstatky antického města Aizanoi, prolínající se s typickou tureckou vesničkou. Ani samotní Turci o tom moc neví a v češtině si o Aizanoi na internetu nepočtete (nenašla jsem nic). A právě tohle mě lákalo nejvíc - něco neokoukaného, neturistického.

Aizonoi jakožto ekonomické, politické a kulturní centrum Římské říše bylo natolik důležité, že se jí (Aizanoi jsem počeštila jako ženu, dle mého je to TA Aizanoi ;)) dnes říká druhý Efez. Najdete tu nejzachovalejší Diův chrám na světě, nejstarší komplex stadiónu a divadla na světě a nejstarší burzu na na světě. 

My jsme prvně začali u Diova chrámu. 

Po té jsme se vydali ke stadiónu a amfiteátru.

Vstup do stadiónu

Amfiteátr

Amfiteátr

Zachovalejší část

Protože nám vyhládlo, udělali jsme si piknik. Přímo v amfiteátru. A byli jsme tam úplně sami.

Piknikujeme...

... a moc nám chutná!

Uprostčed vesničky Cavdarhasir pak stojí pozůstatky burzy, lázní, mostů atd. Mosty jsou zrekonstruované tak, že není poznat, že po nich chodili už Římané. Bohužel. Lázně jsou za jen kupou kamenů. Ale co rozhodně stojí za to, je bursa. Tam jste si toho času mohli koupit třeba silného otroka za dva oslíky.

Burza datovaná do druhého století po Kristu

Burza

Antické stavby a samotná turecká vesnička se prolínají.

Kameny. pozůstatky antických staveb rozesety po obou březích místní řeky.

Recyklace historie v praxi: zeď vesnického domku.

Ráda bych se s vámi podělila i o pár fotek z cesty. Doporučuji po cestě koukat z okýnka, krajina je nádherná a rychle se mění. Kolem Kütahye to občas trochu připomíná Kapadokyi, dál je to zase jako poušť, pak míjíte přehrady, přejíždíte různé kopečky, na loukách se pasou ovce a stáda koz vyšplhají i po těch nejstrmějších skalách.

Nedaleko Kütahye je Derbent, rodná vesnička našeho strýce, po němž pojmenovali ulici.

Ulice Doktora Recepa Aydogdu

Domek strýcových předků. Z jedné strany...

... a z druhé strany...

Když jsme projížděli okolo Kütahye, nezapomněli jsme nakoupit zásoby leblebi, což je osmažená/upečená cizrna. Se solí, s paprikou, máčená v jogurtu, bílé/mléčné/hořké čokoládě , prostě cizrna ve všelijakých polevách. Cizrnu miluju (vařím ji aspoň jednou týdně), ale leblebi si klidně nechám ujít. Naštěstí v těch stejných obchůdcích prodávají i solené kešu (moje závislost) nebo třeba pistácie v hořké čokoládě, mňaaaam!

Leblebi. Říkám jim prostě lebleble.

Turecký venkov je nepopsatelný.

Ovečky

Přejížděli jsme nějaké kopečky a na horizontu jsme spatřili ráj...

A v ráji jsme se nechali zvěčnit...

100 šťastných dní

Než začnete číst, doporučuji kliknout sem pro poslech tématického songu;)

Narazila jsem na zajímavou výzvu. Jedná se o 100happydays, takové předsevzetí, že si po celých sto dní budete všímat, fotit/popisovat a zveřejňovat věci, které vás činí šťastnými. Na stránce 100happydays dávají různé příklady: káva s přáteli, pohoda doma po těžkém dnu nebo třeba laskavost neznámému člověku.
Lehce mi to evokuje 1000 Awesome Things, což je blog, kde autor od roku 2008 popisuje krásné věci, zážitky apod. a snaží se tak šířit pozitivní náladu v tomto negativistickém světě. Mimochodem, pokud angličtina není vaše silná stránka, nebo prostě milujete sarkasmus a dobrý humor, zkuste 1000 věcí co mě serou. Jedná se o blog, kde se tak trochu inspirovali výše zmíněným 1000 Awesome Things a předělali si to po svém. Teď už ale k věci:

Jednoduše se na http://www.100happydays.com/cz/ zaregistrujete a pak přes vaše oblíbené sociální médium sdílíte, co vás ten den potěšilo. Označíte posty veřejným tagem #100HappyDays nebo si vytvoříte svůj vlastní tag, aby vaše posty měly menší publikum. 

Ať už do toho půjdete nebo ne, chtěla bych se s vámi podělit o jednu myšlenku, vlastně dvě myšlenky. 

Na webu uvádějí, že 71 % lidí, kteří se snažili dokončit tuhle challenge, selhalo. To by nebylo nic neobvyklého, na telefonu mám milión aplikací, které mě přestaly po pár dnech bavit. Třeba "water reminder", kde si zaznamenáváte množství vypité vody, a (jak už z názvu vyplývá) tato aplikace vás v pravidelných intervalech upozorňuje zvukem tekoucí vody, abyste dodržovali pitný režim. Pár dnů jsem pečlivě zaznamenávala každou sklenici vody. Pak mě to přestalo bavit. Což ale neznamená, že jsem přestala pít vodu. 

Tím chci říct, že chápu, že 71 % u 100happydays nevydrželo. Co mě ale zarazilo je, že majoritní důvod, byl nedostatek času! Jedna fotka/post denně, které zaberou asi tak dvě minuty? 

Oněch 71 % vymlouvačů na čas mě pošťouchlo k rozhodnutí, že já těch sto dní splním.

Druhou myšlenkou je to, že fotky/posty nemají být vychloubačné, nemají vzbuzovat závist. Mají inspirovat, těšit a zahřát u srdce. Pokud prý zveřejníte takový vychloubačný post, prohrajete sami se sebou. Jednoduché & krásné.

Já jsem si pro tuto výzvu vybrala můj blogový instagram. Už teď je mi jasné, že to bude sto dní plných našeho kocoura, jídla, kávy & čaje, jara, zabydlování, měkkého světla, knih, procházek a objevování dalších koutů Turecka. A začít hodlám dnes!

A co vy?

Moni v kuchyni: Pastýřský koláč / Shepherds pie

V repertoáru mi už dlouho chybělo dobré zimní jídlo. Znáte to, přijdete vymrzlí/zmoklí domů a těšíte na něco horkého, hutného, krémového…

Ne že bychom tu mrzli, to teda v žádném případě, ale občas, když je venku šedivo, chladno a prší, vytasím se s tímto „koláčem“, provoním celý byt a navodím domácí pohodu. Tureckým strávníkům chutná tak, že jsem nestihla vyfotit „řez“.

Jedná se o anglický (uznejte, že Angličané jsou experti na škaredé počasí) Shepherds Pie, který jsem si upravila tak, aby bylo možné jej tady ukuchtit. A musím se s vámi o něj podělit:

½ kg jehněčího/hovězího mletého masa, dva střední pórky, jedna větší mrkev, dvě cibule, necelé kilo brambor, lžíce rajčatové pasty/protlaku/salči, asi 300 ml vývaru, lžíce hladké mouky, lžíce oleje, rozmarýn čerstvý/sušený, kostička másla/půl hrknu mléka, aspoň 150 g měkkého kozího/ovčího sýru

Na oleji smažím na kostičky nakrájené cibule, po pár minutách přidám na droboulinko nakrájenou mrkev a na centimetrové plátky nakrájené pórky. Všechno nechávám v pánvi maximálně deset minut, pak zeleninu sesypu vedle do mísy a na stejné pánvi opeču mleté maso. Když zhnědne (nevidíte už žádné růžové kousky), přidám zeleninu, rajčatovou pastu, mouku, tymián a vývar. Přiklopím a dusím asi půl hodiny (dokud neuvařím brambory). 

Bramborová část je triviální, jedná se o bramborovou kaši, do které vyšlehám kozí sýr. Ten pojídáme každý den, takže nám nepřijde nijak extra aromatický, takže na jedno kilo brambor dám klidně i ¼ kg sýru. Pak už jen vyliju směs z pánve do hlubší zapékací mísy a nahoru navrstvím sýrovo-bramborovou kaši. Vše posypu kolečky pórku a tymiánu a peču asi půl hodiny na 180°C.

U nás se tento koláč osvědčil servírovat se směsí zelených salátů a rajčat.

Dorou chuť a afıyet olsun!

Blog v novém kabátku

Jsem člověk velmi konzervativní. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší. Tak například: v roce 2007 jsem si koupila telefon a až do mého odjezdu do Turecka natrvalo (2012) jsem jej nevyměnila a teď ho už tuplem měnit nebudu. V Turecku jsem používala mraky starých telefonů, nechtěla jsem přejít k novým technologiím – internet v telefonu, dotykový displej apod. Až nedávno jsem byla dokopána pořídit si nový telefon. A něco vám povím: pevně doufám, že mám na aspoň na pět let vystaráno. Vybírat, porovnávat a zvykat si na něco, co používáte x-krát denně, je pro mě absolutní noční můra. Kdyby mi dnes někdo nabídl sebelepší telefon, odmítla bych. Jen z té myšlenky mi běhá mráz po zádech. Vždyť já se už rok a půl vzpamatovávám z nového notebooku!

Ale k věci. Z výše uvedeného asi chápete, že změny nemám ráda. Důkazem nechť je moje neustupující nenávist vůči tchýnině domácnosti, kde se vybavení a nábytek točí asi tak jednou týdně. Tchýně ale říká, že beze změn a zkoušení nemůžeme najít to nejlepší řešení. Ano, má pravdu. To uznal i ten malý Rainman/Sheldon ve mně. Změny jsou občas dobré, prospěšné. Zvlášť když jde o to, změnit design blogu, který jsem vytvářela sama. Abyste tomu rozuměli, já jsem na web/blog/… opravdová blondýna. Nechci teď urazit blonďatou část populace, ale co se výše uvedeného týče, jsem prostě jako ta blondýna, co chtěla vypálit internet na CD.

Aby teda změna na blogu nedopadla hrůzostrašně, poprosila jsem o pomoc kolegyni blog(g)erku a absolventku stejného maličkého gymplu (všichni se jsme se tam znali/známe) Lucinku Pokornou z myblondworld.com. Nápadů jsem měla spoustu a Luc taky. Já dělala návrhy v malování a posílala je Luc, ta je přepracovala tak, že z nich vzniklo přesně to co jsem chtěla, ale třeba jsem ani nevěděla, jak to pořádně popsat/nakreslit. 

Bursa panorama. Jeden z prvních návrhů. Vytvořeno v Malování.

Istanbul panorama. Vysvětluji (v Malování), co chci na obrázku nechat/neoříznout. Topkapı palác (černě zakroužkovaný) a v nejhorším případě jej obětovat a ponechat jen červeně zakroužkovaný chrám Hagia Sofia.

Vymýšlím barvy - v Malování.

Vytvořily jsme takto na blogu menu, takže přibylo pár informací o mně a blogu, a konečně jsou články roztříděné podle témat. Velkou novinkou je i přidání blogu na portál blogerky.cz, a i instagram speciálně pro blog (můžete odteď sledovat můj každodenní život v Turecku). Ale tou největší bombou je design. Každou chvíli se musím podívat na blog, protože je tak krásný (a funkční)! Díky Luci. Máš to u mě!

Znovu se tedy potvrdilo, že změna může být dobrá a někdy dokonce i skvělá. Nechám se celou touto změnou blogu inspirovat i v životě a pak o tom třeba napíšu;)

Luc má hotovo!