Putovní post podle Babs

Navazuji na Babs a její Putovní post.

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?

Bez kocoura a knihy. Kocoura obejmu vždy, knihu často nestihnu ani otevřít. Fňuk.

Svůdné sans-souci nebo pohodlné pyžamo?

Jsem na tom obdobně jako Babs. Kromě léta mám vždy dlouhé tepláky/legíny na spaní, dlouhé tričko (nedej bože, abych měla v noci holá záda!) a nejlépe k tomu ještě pořádně vytahané, např. moje tričko na podporu práv lesbiček a gayů s nápisem "IT'S LEGAL TO LOVE", které si v konzervativním Turecku obzvláště užívám. K ponožkám se hlásím též. Mému Turkovi je to šumafuk, neb dlouho nespal v něčem neděravém nebo aspoň deset let starém. Ať žije pohodlí.

Kniha?

Dočetla jsem Dopisy Olze od Havla a právě jsem začala Žlutý autobus od Steibecka. Z Česka jsem si přivezla asi dvacet kilo knih a pomalu se jimi prokousávám.

Kosmetické rituály?

Ty by vydaly na celý blog! Koho to nezajímá, ať tuto otázku milostivě přeskočí.

Ráno dvakrát umyju obličej spešl pěnou. Pak se na sebe nastříkám růžovou vodu, namažu se krémem, pak opalovákem. Počkám a pak se namaluju.

Večer před sprchou dvakrát umyju obličej Sebamedem, který smyje make up včetně řasenky, gelových linek a podobných neřádů. Po sprše pak obličej ještě jednou umyju tou spešl pěnou. Tonizuju růžovou vodou, namažu se krémem, a pod oči ťupkám oční krém. Asi tak pětkrát přetřu rty balzámem. Dvakrát týdně dávám exfoliační peeling, jednou týdně masku na restart.

Před mytím vlasů si dávám aspoň na dvě hodiny masku z kokosového (či jiného) oleje. Po sprše se vždy mažu. Buď olejem od Neutrogeny nebo kokosákem, co voní jako Rafaelo.

Ve sprše i na ruce používám přírodní mýdla, jako peeling takovou tu žínku, kterou používají v tureckých lázních. Laky na nehty střídám dost (až příliš) často. 

Sklenička něčeho dobrého před spaním?

Skoro každý večer bylinkový čaj. Nejlepší jsou listy meduňky (z mé balkónové zahrádky) zalité horkou vodou.

Chrápu?

Ne. Směju se ze spaní. A občas něco brblám. Nejen česky. Ale nechrápu. Bohužel! Protože můj Turek chrápe tak, že se i já probudím a naštvaně do něj kopu, že bych se taky ráda vyspala.

Snídaně do postele?

Preferuju tureckou snídani, a její postelová verze je jaksi těžce proveditelná.  Ale müsli s jogurtem jedině v posteli!

Zonguldak a Ereğli, černé uhlí a stopování

Nedávno se nám podařilo utéct z každodenního stereotypu (stres a nervozita, co bude a jak to bude) k západnímu pobřeží Černého moře. Pár dní jsme strávili v Zonguldaku, havířském městě, kde vše leží a stojí na těžbě uhlí. Návštěva Zonguldaku mě obohatila jen v tom smyslu, že si mám naší krásné Bursy vážit a neremcat, neb může být hůř, o dost hůř.

Když prší, je mlha a strašně fučí, je hnusně všude. Ale v Zonguldaku nejvíc.

Zonguldak

Zonguldak

Celkem vtipný památník

Památník padlým v dolech

Takhle se zachází s památkami (hlavně, že je ta brána na všech pohlednicích, samozřejmě bez odpadků)

Brána tentorkát z lepšího úhlu

Bydlení na kopcích je hezké, ale nepraktické. Samé schody.

Na pobřeží

Ze Zonguldaku jsme si udělali výlet do Eregli, které mi silně připomíná Eskisehir, byt Eskisehir neleží u moře. V Eregli se nám moc líbilo a často jsem sobě i ostatním kladla otázku, jestli jsme pořád v Turecku, protože často byly různé nápisy na památkách i anglicky a zahlédla jsem i informační kancelář (opět s anglickými nápisy). Eregli je proslulé pěstováním jahod a rovněž těžbou uhlí. 

Pozor pes!

Socha Herkula

Opuštěný dům. Doufám, že se někdo vzpamatuje a zachrání jej.

Válečná loď z první světové

Eregli, zamračeno jako před koncem světa a sněhobílý kouř z továrny

Byť je Eregli moc pěkné malé město, nejlepším zážitkem bylo stopování tam i zpět. Nikdy před tím jsem nestopovala, ale moc mě to lákalo, zvlášť po historkách erasmáků co stopem projeli po Turecku tisíce a tisíce kilometrů. Můj Turek a jeho kamarád mi stopování hodně rozmlouvali, že z toho nemůže vzejít nic dobrého, ale já jsem přece tvrdohlavý býk a ani dva Turci mě nepřemůžou. Na první benzínce za Zonguldakem nás během pěti minut vzal mladý podnikatel, který byl celodenním řízením tak znuděný, že vzal stopaře, aby se trochu rozptýlil. Našemu kamarádovi, který v Zonguldaku studuje, dal vizitku a hned mu nabídl, že do Bursy nebo Istanbulu může jezdit s ním a nemusí tak platit za autobus. Mladý podnikatel se tak aspoň po cestě nebude nudit. A pak že ze stopování nemůže vzejít nic dobrého!

Dalšího dobráka jsme odchytli opět na benzínce. Starší pán v Mercedesu nás odvezl až do centra Eregli.

Po pár hodinách v Eregli se začalo mračit tak, jakoby měl přijít konec světa a my vyrazili na cestu. Za městem už začalo pršet a příšerně foukat. Koukali jsme jak zmoklí psi tak usilovně, že nám na křižovatce otevřeli dveře auta skoro všichni řidiči (včetně jedné řidičky) a pak nakonec i pán, který jel přímo do Zonguldaku a dovezl nás až domů. Sakum prdum celé naše stopování bylo skvělé, kluci si to taky užili a nakonec mi dali za pravdu.

Pracovní povolení - jak na to - moje zkušenost

Jubilejní padesátý článek na tomto blogu si zaslouží nějakou pecku, a tou je moje pracovní povolení a jeho trnitá cesta ke mně.

Čím více jsem se o pracovní povolení zajímala, tím nedostupnější se vše zdálo. Taková mission impossible. Ale asi jsem lepší než Tom Cruise alias agent Ethan Hunt, protože se povedlo, a já můžu v Turecku legálně pracovat.

Na konci prosince jsem dostala práci. V Burse na cizinecké policii mi, co se povolení k pobytu týče, nic neusnadnili a nebýt šéfa, asi by mě nakonec deportovali. Celý příběh zde: Můj boj o ikamet.

Pracovní povolení vyřizuje firma. Jenže ne každá má kapacity na to, pro vás takové povolení dostat. Jaká jsou přesně pravidla nevím, ale slyšela jsem o předepsaném minimálním ročním příjmu a také, že mohou zaměstnat cizince, jen pokud je na stejné úrovni zaměstnáno pět Turků (nechuť zaměstnávat cizince vzhledem k relativně vysoké nezaměstnanosti Turků).

Koncem ledna jsem povolení k pobytu dostala (pro žádost o pracovní povolení musí být povolení k pobytu delší než šest měsíců, tj. dlouhodobé, NE studentské) a mohlo se žádat. Samotnou žádost o pracovní povolení vyplňuje zaměstnavatel na internetu. Je to trochu zdlouhavé, ale ptají se vás v podstatě na studium, praxi, znalost jazyků, atp. Do přílohy se pak vkládají naskenované dokumenty: fotka (ne starší než šest měsíců), pas, povolení k pobytu a diplom. Diplom musí být úředně přeložen do turečtiny. Z angličtiny mi diplom přeložili do hodiny na místě, asi půl hodiny jsem čekala na razítka.

Žádost by měla být vyřízena do jednoho měsíce. To bych ovšem nebyla já, aby se něco nepotentovalo. Po měsíci totiž z Ankary přišel zaměstnavateli e-mail, že prý žádáme o pracovní povolení se studentským povolením k pobytu, nikoli dlouhodobým. Nikdo z nás to nechápal, protože jsme se tolik nadřeli, abychom to dlouhodobé získali. 

• Zkontrolovali jsme žádost. Vše OK. 

• Šli jsme na cizineckou policii zkontrolovat, jak mě mají vedenou v systému. Tam nás uvítali slovy: „dali jsme ti povolení k pobytu, co po nás proboha ještě chceš?“. Jak milé. V systému taky vše OK. 

Z toho jsme vyvodili, že v Ankaře jsou asi úplně mimo. Věc se má takhle: povolení k pobytu je malá knížečka a my jsme naskenovali dvojstránku s povolením k pobytu ke studentským účelům (Erasmus, datum ukončení červen 2013) a na stránce druhé bylo mé těžce vydobyté dlouhodobé povolení k pobytu. Naše chyba! Mělo nás napadnout, že v Ankaře se podívají na to na to první (byť prošlé) a vůbec je nebude zajímat, co je vedle...

Tak jsme povolení k pobytu naskenovali znovu, ale tak, že to první erasmácké jsme zakryli, aby to konečně pochopili. Pak jsme čekali další měsíc.

Asi před čtyřmi týdny mi volali z firmy, že v Ankaře nemohou otevřít dokumenty v příloze (trvalo jim měsíc na to přijít), a že musíme zažádat znovu. V tu dobu jsem už naštěstí byla tak otrlá, že to se mnou nešlehlo. Zajeli jsme do firmy a celým procesem prošli znovu. Dokumenty naskenovali a vložili do přílohy. Po té je i okopírovali a poslali do Ankary poštou a další kopie po nějakém zaměstnanci. Čekali jsme trpělivě dál a stále nebylo jisté kdy a jestli vůbec povolení dostaneme.

Poštěstilo se, v Ankaře se umoudřili, a povolili té tvrdohlavé Češce v Turecku pracovat. Aleluja!

V pondělí tedy nastupuji a začíná nová kapitola mého života: Moni, the business woman!

Všem, kteří se rozhodnou v Turecku legálně pracovat, přeji hodně štěstí, silné nervy a opravdu dobrého zaměstnavatele. Nic není nemožné ;)

Červená čočka v akci

V turecké kuchyni jsou velmi populární luštěniny a ne jinak je tomu u nás doma. Točíme čtvery luštěniny pořád dokola; a to bílé fazole, cizrnu, klasickou čočku a červenou čočku, hvězdu dnešního článku. Tu můžete v Česku koupit snad kdekoli, já ji svého času kupovala v Albertu. Takže žádný strach, že ji neseženete.

Ačkoli moje dětství provázel odpor k polévkám, čím jsem starší, tím radši je mám. A nejvíc ty čočkové.

Klasická čočková polévka, jak jsem ji odkoukala v Turecku 
(jediná turecká polévka, kterou jím a kterou přímo zbožňuji)

Tahle polévka se dá uvařit jak z té klasické čočky, tak i červené. Chutí se moc neliší a postup je podobný, ale ta z červené čočky je rychlejší.

Jedna velká cibule, jedna velká brambora, čtyři hrsti červené čočky, kousek másla, sůl, pepř

Na másle lehoulince osmažím cibuli a bramboru nakrájené na kostky. Já krájím menší, protože polévku na konec nemixuji. Turkyně přidávají i mrkev. Pak zasypu opranou čočkou, osolím, hezky zamíchám a za minutku zaleji horkou vodou. Máte-li vývar, vůbec neváhejte! Zakryji pokličkou, lehce stáhnu plamen a nechám vařit asi 15 minut. V klasické turecké verzi se polévka rozmixuje, často ji dochucují sušenou mátou. Já nechávám, tak jak je, jen dochutím pepřem a až na talíři si každý přisype to své. Za sebe doporučuji zakápnout citronovou šťávou a dotáhnout pálivou paprikou.

Moje pikantní čočková polévka s krutony

Naučila jsem se tady vařit tak nějak za pochodu. Občas je potřeba mít v záloze něco super rychlého, sytého ale i zdravého. A to moje polévka splňuje, protože za dvacet minut mám navařeno, a stihnu i uklidit/kafe/dojít se smetím/apod.

Jedna velká cibule, jedna velká mrkev, čtyři hrsti červené čočky, pár krajíců chleba, česnek a pálivá paprika dle chuti, olivový olej, salča/rajčatová pasta/protlak, dvě střední rajčata/jedna plechovka rajčat, sůl, pepř, oregano, petrželová nať

Dobrý time management je klíčem k úspěchu (abyste stihli to kafe/smetí/whatever), takže než cokoli začnu, zapnu troubu na 200°C, napustím rychlovarnou konvici asi litrem (až litrem a půl) vody. Oloupu cibuli, oškrábu mrkev. Rozpálím olej v hrnci. Pak na kostky (kostičky jako takové nepraktikuji snad nikdy) nakrájím cibuli a mrkev, lehce osmahnu, přisypu pálivou papriku, čočku, velkou lžíci salči/pasty/protlaku, rajčata na větší kousky, sůl, pepř. Dobře zamíchám, zaleju horkou vodou, přiklopím, stáhnu plamen a dál se o polévku nestarám.

Na kostky nakrájím chléb (občas ze zbylého chleba nakrájím kostky, dám je do igelitového sáčku a zamrazím, když je spěch, jako když najde a dá se tak zužitkovat okoralý chléb) hodím na pečící papír na plech, zakápnu olejem, posypu stroužky česneku (nevyloupanými, jen trochu rozmáčklými plochou nože) oreganem a šup na deset minut do trouby. Tady nám vzniká slíbená pauza, po které stačí jen dochutit polévku utřeným česnekem (do lisu jej dávám jen rozmáčklý plochou nože, nevyloupávám jej).

Podávám s krutony ještě horkými z trouby a petrželkou.

Dobrou chuť & afıyet olsun

Volby

Měla jsem namyšlený super článek o místních komunálních volbách. Aktivně jsem se zajímala, psala jsem si poznámky, abych se načež rozhodla, že to celé hodím do koše. Vedlejšími účinky těchto voleb totiž jsou: žaludeční nevolnost, bolest hlavy, malátnost, stres, nervozita a noční můry.

Abyste mě chápali, komunální volby tu nejsou takové jako v ČR. Turci je dost prožívají, a zvlášť teď, když může vládnoucí strana dostat na frak. Výsledkem je zablokovaný Twitter a YouTube, všemožné odposlechy, korupce, skandály, údajné nahrávky pohlavního styku premiéra a jeho údajné milenky, anebo třeba vyprovokování Sýrie s útoku na Turecko. 

Takový bordel u nás nebyl ani při přímé volbě prezidenta. 

Jak říkám, jeden by zvracel.

Všude jsou rozvěšené tyhle praporky. Zajímalo by mě, kdo to bude po volbách uklízet.

Bez praporků by to nešlo.

Jelikož jsem ale člověk pozitivní, chtěla bych alespoň zmínit moji "zkušenost" s předvolebním "rozruchem".

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na obvyklý nedělní nákup na trh. Tam vždy bývají mraky lidí a politici to ví a využívají toho. Ještě bych měla podotknout, že v naší čtvrti je starosta z nevládnoucí strany. Prvně k nám přistoupil poslanec z AKP (vládnoucí strany, která dává pokyny k útokům na demonstranty a k cenzuře webových stránek a blokaci Twitteru a YouTube). To se mi vůbec ale vůbec nelíbilo, dávala jsem si v hlavě dohromady, jak se turecky řekne "AKP bije studenty", a než jsem to stačila vysypat, začal kafrat do někoho jiného. 

Cítila jsem se, jako když se vám v rybníku o nohu otře ryba, hodně slizká ryba; a znechuceně jsem odkráčela.

Po té jsem s mým Turkem narazila na skupinku rozdávající nějaké letáky a v domnění, že je to ta stejná strana, vracel se mi ten stejný rybo-slizký pocit. Něco jsem odsekla anglicky. Jaké překvapené ale bylo, když se na mě otočil takový malý starší pán, jehož obličej znám z bilboardů a začal si se mnou povídat anglicky. Byl to starosta naší části města, kterému moc fandím a jeho znalost angličtiny mě ohromila. Chápejte, anglicky nemluví ani premiér, ani prezident Turecka. Potřásli jsme si s ním rukou a dostali jsme volební návnady-dárečky. Setkání bylo moc příjemné a pevné věřím, že tento milý pán volby vyhraje i letos.

Jako dárky tu dostáváme karafiáty, ručníky (použitelné) nebo malé šátečky, které u nás slouží jako ubrus.

Volby se konají zítra, 30. března. Proto je v ohrožení zítřejší trh a dnes jsme málem nesehnali moje oblíbené çiğköfte, neb se všichni majitelé a zaměstnanci těchto krámků vydali do svých měst, aby zítra mohli volit. Nechejme se překvapit, jak to všechno zítra dopadne.

10+1 největších omylů o Turecku

Obvykle v Česku diskutujeme na téma Turecko. Občas mi okolí rýpe do mého rozhodní zůstat v Turecku, aniž by dotyční o této zemi něco věděli anebo se jen třeba ptají, ale velmi úsměvně. 

Nedá mi to a pobavím i vás, mé drahé předrahé čtenáře. Aneb tyhle perličky musí spatřit světlo digitálního světa.

• Hlavní město je Istambul. Ne, není. Hlavním městem je Ankara. Istanbul se píše s n, nikoli m.

• Turci jsou malí, droboučcí, chlupatí a přičmoudlí. Můj Turek je 100% Turek. Měří 190 cm, je bílý jako stěna a pořádně mu vousy ještě nerostou.

• Turci píšou rozsypaným čajem (arabsky). Ne, nepíšou. Píšou latinkou od roku 1928.

• Turci jakožto muslimové jsou teroristi. Bez komentáře.

• Je Turecko v Evropské Unii? Cože??

• V Turecku platí šaría. Plně platí šaría například v Íránu nebo Saudské Arábii. Turecku je plně sekularizované, tzn. světská (nenáboženská).

• Jak chutná turecký kebab? Vtipná otázka. Který kebab? Iskender, Urfa, Adana, kuřecí döner, hovězí döner, lilkový kebab, rajčatový kebab, cibulový kebab… Mám pokračovat?

• Turek nebo Arab, to je jedno a to samé. To jako vážně?

• V Turecku se jezdí na velbloudech/bacha, aby tě nevyměnil za velblouda/bacha, ať na tebe velbloud neplivne. Za dva roky jsem viděla velbloudy dva, oba v zoo v Burse.

• Když žiješ v Turecku, tak musíš nosit šátek. Nemusím, proč bych měla?

• V Turecku nejí hovězí maso. A nepleteš si to náhodou s Indií a hinduismem?

P.S.: Čestný pionýrský, že jsem si to nevymyslela, ale slyšela to na vlastní uši.

Týden velkých novinek

Občas se to táhne, nic zajímavého se neděje, a pak najednou bum prásk.

Tento týden byl ale jiný. Hodně jiný.

Zasnoubila se nám turecká maminka. Po tří měsíční známosti. Jupí. Prý asi do třetice všeho dobrého.

Turecký premiér navštívil Bursu a měl tu nějaký projev. Polovina trasy metra byla uzavřena a vůbec, bezpečnostní opatření na maximum. A celkem oprávněně. V Turecku se za posledního tři čtvrtě roku razantně zvýšil počet lidí jdoucí mu po krku. Premiér totiž rozhoduje o všem možném. Třeba o tom, že na potlačení protivládních demonstrací policisté-těžkooděnci používají slzný plyn a chemikálie, což vede k několika úmrtím a mnoha tisícům zraněných. Že se zatýkají tisíce lidí. Že se dá internet daleko snáze cenzurovat. Že vláda odposlouchává tisíce lidí. A nově: že se zablokuje Twitter, protože sociální média jsou zhoubná. Možná to má něco společného s šířením možná zfalšovaných nahrávek telefonátů premiéra, kde instruuje svého syna, aby ukryl asi 30 miliónů Eur.

A tak nám nezbylo nic jiného, než změnit DNS adresu nebo udělat modrému ptáčkovi pá pá. Je ale zajímavé, že Twitteru neudělal pá pá více premiér Turecka a předseda vládnoucí strany v Burse, a několik hodin po blokaci postoval o sto šest. Turci si z něj vzali příklad a 300 tisíc z nich si stáhlo HotspotShields, jeden z mnoha programů na změnu DNS adresy. A to za méně než 24 hodin.

Pro zajímavost mrkněte na hashtag #TwitterisblockedinTurkey na Facebook, Instagram, Twitter... Internetová petice je zde.

Tak mě jen napadá, co bude dál?