Podivná fakta o Turcích, Turkyních a Turecku všeobecně

V Ikei si Turci rádi dávají švédské kuličky, ale ještě jsem neviděla Turka, který by si na ně nechal dát omáčku a brusinky.

V turecké autoškole se může stát, že vás na první jízdu vytáhnou do nějakého šíleného provozu, instruktorka se nepřipoutá a celou dobu je na telefonu.

Stevard vás může vyrazit z autobusu, máte-li s sebou v přepravce dva křečky.

Velmi málo Turků čte, velmi často se ptám proč. Prý je literatura manipulativní.

Turci kouří, hodně. Kouří tak moc, že to vydá na samostatný článek. Ale hlavně: odhazují nedopalky. Vedle koše, vedle popelníku, vedle popelnice, do řeky, za strom, do květináčů, do písku na pláži...

Turecké smoothie je prachobyčejný mléčný koktejl. Pokud se v kavárně pídíte po nějakém obdobném nápoji, ale bez mléka, nestydí se vám nabídnout MILKshake.

Turci (stejně jako ostatní muslimové) nejí vepřové. Mají to zakázané. Navíc při jakékoli zmínce o vepřovém se začnou tvářit, že budou brzy zvracet. Podle nich totiž prase žere svoje vlastní výkaly.

Turkyně v TV, zpěvačky a jiné celebrity se zřejmě řídí heslem "čím víc make-up, tím víc celebrita".

Slečny z TV pořadu Adnana Oktara. Adnan Oktar v tomto pořadu mluví o náboženských tématech. Tyto slečny jsou povětšinou jeho studentky náboženství. Více o tomto nesmyslu zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Adnan_Oktar

Turci nesmrkají na veřejnosti. Je to prý neslušné a nechutné. Zato několika hodinové posmrkávání s frekvencí 10 posmrků za minutu je naprosto v pořádku.

Hledáte-li ubytko, Turci vám nabídnou dvě vybavené ložnice v bytě za 550 TL, po prohlídce zjistíte, že nájem je 600 TL a po nábytku ani stopy.

Turecké tiramisu neobsahuje žádný alkohol.

Panuje tu všeobecná přezaměstnanost: jeden číšník otvírá dveře, druhý usazuje, třetí přináší jídelní lístek atd. Jedná se tedy o skvělý servis... Až do chvíle, kdy vám odnesou nedopitý nápoj, což bytostně nesnáším :(

Na trhu s ovocem a zeleninou (a dalším zbožím) můžete všechno nejdřív ochutnat.

Spousta studentů lektorství angličtiny neumí pořádně anglicky. Ve dvou větách udělají čtyři chyby, ale často vlastně ani nemluví, neb neví jak. Slyší-li pak české erasmáky mluvit anglicky, myslí si, že je to náš mateřský jazyk. (Čestný pionýrský, už jsem tuhle domněnku slyšela několikrát!)

Některé věci jsou tu tak levné, že nechápete.

V kavárně si můžete objednat čaj za 1 TL (asi 11 nebo 12 Kč), sedět tam půl dne, a nikdo z obsluhy vás nebude probodávat očima.

Kadeřnictví pro ženy a holičství pro muže je striktně odděleno, byť v dámském kadeřnictví často pracují muži.

Pánské kadeřnictví/holičství

Dámské kadeřnictví "Irem"

Přiznání po dvou letech

Včera to byly dva roky, co jsem vstoupila na tureckou půdu, respektive co se mnou přistálo letadlo v asijské části Istanbulu. Myslím, že po těch dvou letech by (úvodem) mělo proběhnout malé desetibodové přiznání.

1. Přistávali jsme pozdě odpoledne, chvíli před západem slunce. Výhled, který se mi naskytl byl jak z bollywoodského filmu. Domky, fotbalová hřiště, mešity. Vše zalité měkkým oranžovým světlem. Hrkly mi slzy. Asi únavou a stresem.

2. Netušila jsem, kolik je hodin. V Turecku je časový posun +1 hodina. Byla jsem pěkně zmatená. Asi únavou a stresem.

3. Netušila jsem, že jsem přistála na asijském letišti. Dva měsíce před tím, za neustálého dlachnění letenky, jsem měla za to, ze přiletím na Atatürk letiště - to evropské. To už se na únavu a stres nedá svádět.

4. Po hodině jsem se dala dohromady a zjistila, kde jsem, kolik je hodin a že jsem blbá blondýna s dvaceti kilovým kufrem sama v Turecku.

5. V jednu chvíli jsem se už připravovala na to, že kamarádčin turecký kamarád, který se o mě měl o víkendu postarat, za to bude chtít něco víc než jen dárečky z Čech nebo pivo.

6. Druhý den jsem v Istanbulu poprvé sama vyšla na ulici. Při každém kroku jsem se ohlížela, vystrašená všemi těmi pohádkami od lidí, kteří v Turecku v životě nebyli, které jsem si musela vyposlechnout. 

7. Celý den, při běhání po památkách, jsem odmítala dát Turkovi do ruky můj foťák, aby mi s ním náhodou neutekl. 

8. Když jsem se ten den pozdě večer vracela do kamarádova bytu, nemohla jsem najít, ve kterém domě že bydlí. Baterka v telefonu vybitá. Vytáhla jsem foťák a našla fotku z rána, (kterou jsem udělala jen proto, abych pak doma mohla ukázat, že jsem z ložnice viděla moře) a začla podle ní hledat kamarádův dům. Jsem chytrá holka.

9. Byla jsem absolutně neschopná se dle té fotky zorientovat. Na pokraji zhroucení jsem dala foťák do ruky kolem jdoucím Turkům, kteří se o mě na ulici začali zajímat, a posunky se jim snažila naznačit, že hledám ten dům. Dům našli, kamarád ale nebyl doma, tak mu zavolali, mě vzali na čaj a starali se o mě, dokud si mě u nich kamarád nevyzvedl.

10. Po prvním dnu stráveném v Turecku jsem usínala s neuvěřitelnou hanbou za předsudky mého okolí i za moje vlastní.

Za odkládání slíbeného auditu se omlouvám. Je to trošku komplexnější téma, nechám si to ještě trošku rozležet;)

FAKE

Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt). 

Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na  přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry. 

Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.

Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)

A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd. 

Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.

Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já. 

Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.

Trochu jina turecka dovolena

Vsichni znaji dovolene v Antalyi, Bodrumu, Side, Alanyi apod. Kleopatrinu plaz, hotelove komplexy, turisticke ceny, mistni nahanece z vychodu a vsude mraky suvenyru...

Chtela jsem podniknout trosku jinou dovolenou. Moje dovolena snu (s batohem po pobrezi Cerneho more) to sice nebyla, nicmene balzam pro dusi ano. Dukazem necht je i to, ze jsem vydrzela tyden 'uzamcena' v nasi male zatoce.

Erdek lezi na malem poloostrove v Marmarskem mori jihozapadne od Istanbulu. Je to male mesto s obchody, restauracemi, hotely a letnimi domy. Kousek dal lezi Ocaklar, popularni vesnicka pro letni radovanky. Kdyz se vydate severne napric poloostrovem a pak vychodne po pobrezi, dorazite do Ormanlı. Tato mala vesnicka je ohranice ze severu pobrezim a z ostatnich svetovych stran horami. Byvala drive reckou osadou o ctyrech kamennych domcich. Rekove tu obdelavali policka a na upati kopcu a hor zasadili stovky olivovniku a ovocnych stromu. Pak prisla vymena obyvatel: Rekove odesli, z recke casti prisli Turci a usadili se tu. Sady a olivove haje na upatich nechali zpustnout a dal obdelavali jen policka a zahrady. Proto jsou hory v okoli plne ovocnych stromu a oliv. Postupem casu domky a obyvatele pribyvali. Dnes tu najdete na pobrezi par skromnych penzionu, jednu rybi restauraci, malou mesitu, pak obchudku a samozrejme par 'kavarnicek', ktere serviruji caj, tureckou kavu, limonadu a toasty.

Cajova zahrada 'more'

Hlavni ulice

Pozustatky po Recich

Do Ormanlı jezdi lide prevazne z Istanbulu a Bursy. Jezdi sem kvuli cistemu mori a klidu. Cizince tu nepotkate, o teto vesnicce nevi. Je to misto, kam sami Turci jezdi na dovolenou. Je to autenticke. Je to raj.

Co byste si s sebou vzali na pusty ostrov? Ja uz od mala tvrdila, ze knihy. Na tyden do Ormanlı jsem tedy zabalila knihy, opalovaci kremy, plavky a bryle na potapeni. 

Cele dny jsme lezeli na plazi, uzivali more (jednou jako rybnik, pak zase velke vlny), v kavarne hrali tavlu (slovnik tvrdi, ze jsou to vrhcaby), od mistnich kupovali cerstvou zeleninu a varili.

Obcasna spolecnost na plazi

Neslo smat se jen v duchu!

Na nakupu

Ubytovani (v jiz zminenych penzionech) bylo velmi skromne. Ale pro ucely dovolene u more bohate stacilo.

Koupelna

Urcite bych se jeste mela zminit o dvou vyletech. Jeden jsme si udelali do Erdeku. Prochazeli jsme se po meste, pili caj, jedli ryby na lodi a hrali tavlu. Bylo tam krasne a rusno...

Zad lodi

Na druhy vylet jsme se vydali k vodopadu. Moc jsme nestihali, za chvili se melo stmivat, ale po ceste jsme stopli mistniho stryce na traktoru, usadlili jsme se ve vlecce a vystoupili asi az sto metru pred vodopadem.

Taxi k vodopadu

Nezda se, ale zadny prcek to neni!

Raj

Tyden ubehl jako voda. Prvni den jsem myslela, ze do tri dnu se ukousu nudou. Temer panenska zatoka me dostala a donutila uzit si bez signalu, internetu, televize, novin... Jen sumeni more, slunicko, dobre knizky, mili a vreli lide, mistni jidlo...

Jak rozhodně NEcestovat

Od unora jsem nepsala. Vlastne ano, psala, ale ne blog. Potrebovala jsem dokoncit studium, tzn. napsat bakalarku a odstatnicovat, coz si zadalo pauzu od blogu.

Ale jsem zpatky!

Sest tydnu jsem pobyvala v Cesku. V Brne, na Boskovicku, na Vltave, v Damboricich, v Praze. Mise splnena, bylo na case se vratit domu. Ale jak? V sezone stoji letenky kolem 300 Euro a ja si chtela z Brna odvezt knihy a obleceni, boty a mraky kosmetiky co jsem si tam nakoupila. (Dle mych zasob by jeden rekl, ze za nedlouho nastane kosmeticky konec sveta.) Jak toto tedy rozlousknout? Autobus! Autobus se zdal tim pravym resenim.

Vyrazila jsem pred druhou hodinou odpoledni z Brna. Dva ridici, Bulhari, se vubec nesnazili byt mili, nebo treba mluvit tak, aby jim aspon nekdo z nebulharskych cestujicich porozumel. Plusem byl poloprazdny autobus. A ted k tem zbylym minusum. Srbsko ma horsi dalnice nez Cesko. Hned za hranicemi se na nas u benzinky vrhli detsti zebraci. Polorozpadle vesnice u dalnice. Turecky motel se vsim tureckym nekde uprostred Srbska. Vytouzena hranice s Bulharskem. Hnusny baracek s toaletami, prekvapive vonicimi a i pres absenci toaletniho papiru, zrcalda, mydla a cehokoli na ususeni rukou, tekla tam tepla voda! Oplzlouni kam se clovek podiva. Dela to muj blond melir? Hranicni kontrola. Celnici se hrabou v kufrech bez ohledu na to, ze majitel zavazadla u toho neni. Konecne vytouzene Bulharsko! A hle, jake to prekvapeni, spina a bordel. Ano, v tomto bode se lecktery ctenar zarazi a pomysli si: "neni na to uz z Turecka zvykla?" Ne, nejsem. Teda ano jsem, ale tohle byl BORDEL! No nic, dejme Bulharsku sanci, je prece v EU. 

Sofia. Hnusny zaplivany moci pachnouci autobusak asi sto metru od vlakoveho nadrazi, hnusneho, ponureho, moci pachnouciho objektu. Smenarna. Uschovna zavazadel, ve ktere nedokazete odhadnou, z kterych let minuleho stoleti pochazi. Nikdo, absolutne nikdo neumi anglicky, a kdyz ano, zkousi na vas treba to, jak vam odnese zavazadlo za pet Euro. Planek mesta? To nevedeme. 

Kafe, levne (12 Kc) a silne. Taxik. Taxikar co se vam snazi namluvit, ze nerekl 7, ale 27, kdyz jsem se ho ptala pred nastupem do taxiku. Placate mesto (ok, tady to neni ale vubec objektivni, placata mesta nesnasim). Mesita v rekonstrukci. Spousta palacu, vylidnene mesto. Archeologicke muzeum, nadhera. Problem koupit vodu, najit toalety. Znovu levne kafe, tentokrat asi za 15 Kc, ale jeste lepsi. Pamatky prohlednuty, sup zpatky na autobusak. A cestou se zastavit na pedikuru. Dovolte abych se zasmala. Ano, pedikura je mozna. Na hlavni ulici je cedule jako krava, zminujici se o pedikure. Ale v salonu vam reknou, ze delaji jen vlasy, a pedikura je pry nekde dole. Zeptate se kde, odpovedi je "nekde dole". Neochotni lide, stari a nevrli. Nevidela jsem ani jedno dite. 

Na autobusaku se musite pretahovat s temi chlapiky-nosici, protoze oni ne/no/nein/fuck off/hayir neberou jako odpoved. Natazene svaly na predlokti, protoze pretahovat se s chlapem o 60 kilo zavazadel neni uplna lahudka. Turecky autobus (Boze, dekuji!), turecky mluvici ridic, hodny, mily, ochotny. Stevardka a pani spolucestujici, bulharska Turkyne, co me svoji velectenou prdeli neustale utlacovala. Sofia, smer Plovdiv a pak Haskovo. Obri panelaky, kde kazdy opravuje po svem, takze je kazdy byt jinak zatepleny (v tom horsim pripade ani zatepleny neni), jina okna, jina barva fasady. Moje maminka by prohlasila, ze je to jak u kolotacaru. Rozbite silnice, odpadky, toulavi psi, prach, spina, zebraci. Jsem skutecne v clenske zemi Evropske Unie? 

U hranic turecke napisy "KAŞAR, PEYNIR, SUÇUK". Na hranicich pauza, konecne turecka mobilni sit. Celni kontrola relativne rychla. To se ale neda rict o te turecke. Pasy musite sami donest do okynka. Celnik, co vas mile oslovuje jmenem, mluvi dostatecne pomalu a vysvetluje, ze po 90 dnech pobytu vam hrozi pokuta. Peklo prichazi. Zavazadla musi projit rentgenem. Olala, mam slzy v ocich pri predstave, jak tahnu svych 60 kilo do vedlejsi budky. Rentgen nestacil, muj kufr jsem byla nucena otevrit, jestli nahodou nevezu maso. Pan celnik, co se divi, ze vezu 20 kg knizek. Ano, to Turek vetsinou nepochopi. Po hodine a pul na hranicich konecne vyrazime a po dalsich 8 hodinach jsme v Burse. V me milovane, kopcovate, zelene, zabordelene Burse s autobusakem, ktery nepachne moci a s toaletami, ktere nabizeji toaletni papir, mydlo, osuseni rukou a zrcadlo, ale stejne jako u vsech dalsich tureckych toalet tu chybi tepla voda.

Brno - Sofia 18 hodin.

Sofia 10 hodin.

Sofia - Bursa 13 hodin.

A po cele te ceste jsem tak unavena, ze ani nevim, co napsat zaverem. Domyslete si to sami. Jen vam reknu: jsem rada ze jsem doma!

Nedelni styskani

Proc se tyram? Proc?

Proc prochazim fotky "I love Brno"? Slintam nad Spilberkem a ulickama v centru? Vzdyt tam za par dni budu... A mam ten nejlepsi program, jaky jsem si mohla prat. Styska se mi tak strasne proto, ze jsem ve stresu? Aneb kdyz vam vse zacne padat na hlavu... Cesta do CR je pro me stres. Pak mesic, kdy budu vic v praci nez doma, bakalarka, GMAT na magistersky, statnice, porad jeste prace, staz, doresit praxi (ach ta byrokracie) a prodlouzit povoleni k pobytu (ach ta byrokracie po druhe) a pak zase vymyslet, jak se legalne vratit sem zpet.

Styska se mi proto, ze jsem tam sedm mesicu nebyla? Nebo ze mi tady neco/nekdo/whatever chybi? Nebo proto, ze tam konec koncu jedu a tim padem o tom intenzivneji premyslim?

Nema v tom nahodou prsty taky fakt, ze je nedele vecer? V nedeli vecer, zvlast pokud jsem sama, premyslim a dohani me nedodelky celeho predchoziho tydne a monstrozni kupa tydne nadchazejiciho.

Jedno je ale jiste: miluji te, jizni Moravo!

Posledni tyden v roce

M. a H. pri veceri

Stedry vecer mi sednul jak hrnec na prdel. Salat (odpovednost beru radsi na sebe) byl sice jen zdanlivou napodobeninou vytecneho salatu, jaky delavala moje maminka, ci maminky mych pritelu. Kapra jsme take nesehnali (zbrusu nove restrikce pro lov sladkovodnich ryb), ale za to jsme sehnali skveleho cerstveho lososa a çüpru. Seslo se par skvelych lidi - ctyri Cesi, jeden vanocni panic (Turek, co nikdy nezazil Vanoce), ja a T. Par lahvi vina a jine opojivo. Podarilo se nam vytvorit skvelou vanocni atmosferu, snad diky H. vyzdobe. Po veceri prisel cas na darecky a pak na vsechno to kurivo a pitivo. Pamatuji s P., jak tancil a ja se pri pohledu na nej zacala dusit smichy a vyvadet jako osel. A pro me nezapomenutelna M. vodarna a F. veta "let's look a video". Kolem ctvrte hodiny ranni se nam podarilo s T. dojit domu a ani nic neztratit. Jen par veci jako mobil, tabak a pudr, jsme zapomneli.

T. v akci

V patek prisel na radu nesmirne slouho ocekavany koncert Bel Air 57, kde T. hraje na kytaru. Tesil se jak decko na novou hracku, a ja s nim. Cele se to melo odehrat v Kat3, jednom s nejlepsich klubu na live music. Ve ctyri jsme dorazili na soundcheck. Teda T. na zvukovku a ja na nakupy (Kat3 je ve tretim patre nakupka). A prekvapko, malem jsme zapomneli, ze jsme v Turecku: stage prestavovali a misto muziky jsme slyseli tak akorat vrtacky a flexky. Po nakupech stale jeste nebylo hotovo, tak jsme si dali veceri, kafe, svareny vino (moje prvni v Turecku). Nakonec se zvukovka konala asi o dve hodiny pozdeji. Domu jsme jeli na otocku se prevliknout a v jedenact uz byli kluci na podiu. T. si uzival a misty jakoby byl v transu. My ostatni jsme pobrukovali u piva ci vina a sledovali tu show. F. v nalade dokonce objednal panaka pro T. maminku, ktera sedela vedle nas. Aby neurazila, usrkla. Ale na F. asi nikdy nezapomene a bude davat tuhle story k dobru. 

Maminka, G., F. a Jägermeister

P., T., H., F. a ja

Po uzasnem a dlouhem koncerte jsme nad ranem dorazili domu. Po probuzeni /nehodlam vrdit, ze to bylo rano/ mi bylo jasne, ze vuci T. bacilum imunni jsem, ale vuci P. teda rozhodne ne. To me donutilo stravit zbytek vikendu v posteli a privedlo k dalsimu postrehu:

Na co vsechno jsem si uz zvykla

Rika se, ze clovek si dokaze zvyknout na ledaco. Ja jsem si zvykla v klubu platit za sklenicku vina 120 Kc, mluvit vyhradne anglicky (nove uz i ze spani) ci turecky. Zvykla jsem si pit spatny/slaby/prilis velky/spatne naservirovany/predrazeny/whatever espresso, osoleny jogurt naredeny vodou do pitelne konzistence, tureckou kavu a turecky caj (po kazdem jidle). Zvykla jsem si na dopravu, zpozdeni a neschopnost prime komunikace ci otevrene diskuze. Zvykla jsem si, ze nase kocka neji skoro vubec nic a lososem mu muzete mavat pred ocima a nic, a ze susenky pokladam zasadne na skrin, aby je nase fenka nesezrala jako cokoli, co ponechame v jejim dosahu.

Zvykla jsem si na otazky, proc jsem si vybrala Turecko, i na vyraz hlubokeho neznama v ocich Turku pri odpovedi na kazdodenni "Odkud jste?". 

Ale to nejvtipnejsi je, ze jsem si zvykla na typicky turecky muzsky oblicej (T. necht je vyjimkou potvrzujici pravidlo). Jak se to projevuje? Kamaradka mi poslala par fotek kamaradu (Cechu), nejakych novych objevu atd., s kym chodi na kafe nebo na squash. A mne tihle kluci prijdou vsichni do jednoho jako neopereny kurata, blondacci bez vousu, s neznymi nosanky a jemnymi rysy. Tady maji chlapi vicemene ostre rysy, vousy a velky nos. Ach ta ceska kuratka! 

V Cesku jsem si myslela, ze existuje velky nos. V Turecku se mi otevrelo docela nove siroke spektrum velkych nosu. Dlouhe, baculate, spicate, zanuhnute, atd. Jen si vybrat!