Blog v novém kabátku

Jsem člověk velmi konzervativní. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší. Tak například: v roce 2007 jsem si koupila telefon a až do mého odjezdu do Turecka natrvalo (2012) jsem jej nevyměnila a teď ho už tuplem měnit nebudu. V Turecku jsem používala mraky starých telefonů, nechtěla jsem přejít k novým technologiím – internet v telefonu, dotykový displej apod. Až nedávno jsem byla dokopána pořídit si nový telefon. A něco vám povím: pevně doufám, že mám na aspoň na pět let vystaráno. Vybírat, porovnávat a zvykat si na něco, co používáte x-krát denně, je pro mě absolutní noční můra. Kdyby mi dnes někdo nabídl sebelepší telefon, odmítla bych. Jen z té myšlenky mi běhá mráz po zádech. Vždyť já se už rok a půl vzpamatovávám z nového notebooku!

Ale k věci. Z výše uvedeného asi chápete, že změny nemám ráda. Důkazem nechť je moje neustupující nenávist vůči tchýnině domácnosti, kde se vybavení a nábytek točí asi tak jednou týdně. Tchýně ale říká, že beze změn a zkoušení nemůžeme najít to nejlepší řešení. Ano, má pravdu. To uznal i ten malý Rainman/Sheldon ve mně. Změny jsou občas dobré, prospěšné. Zvlášť když jde o to, změnit design blogu, který jsem vytvářela sama. Abyste tomu rozuměli, já jsem na web/blog/… opravdová blondýna. Nechci teď urazit blonďatou část populace, ale co se výše uvedeného týče, jsem prostě jako ta blondýna, co chtěla vypálit internet na CD.

Aby teda změna na blogu nedopadla hrůzostrašně, poprosila jsem o pomoc kolegyni blog(g)erku a absolventku stejného maličkého gymplu (všichni se jsme se tam znali/známe) Lucinku Pokornou z myblondworld.com. Nápadů jsem měla spoustu a Luc taky. Já dělala návrhy v malování a posílala je Luc, ta je přepracovala tak, že z nich vzniklo přesně to co jsem chtěla, ale třeba jsem ani nevěděla, jak to pořádně popsat/nakreslit. 

Bursa panorama. Jeden z prvních návrhů. Vytvořeno v Malování.

Istanbul panorama. Vysvětluji (v Malování), co chci na obrázku nechat/neoříznout. Topkapı palác (černě zakroužkovaný) a v nejhorším případě jej obětovat a ponechat jen červeně zakroužkovaný chrám Hagia Sofia.

Vymýšlím barvy - v Malování.

Vytvořily jsme takto na blogu menu, takže přibylo pár informací o mně a blogu, a konečně jsou články roztříděné podle témat. Velkou novinkou je i přidání blogu na portál blogerky.cz, a i instagram speciálně pro blog (můžete odteď sledovat můj každodenní život v Turecku). Ale tou největší bombou je design. Každou chvíli se musím podívat na blog, protože je tak krásný (a funkční)! Díky Luci. Máš to u mě!

Znovu se tedy potvrdilo, že změna může být dobrá a někdy dokonce i skvělá. Nechám se celou touto změnou blogu inspirovat i v životě a pak o tom třeba napíšu;)

Luc má hotovo! 

Plním si dětské sny

Děti mají různé sny. Od povolání jako je princezna, kaskadér, hokejista, popelář nebo instalatérka; k životním postojům jako zrušit růžičkovou kapustu a nikdy se nevdát/neženit. A že některým to zůstalo... Haha. Jenže někdy životem spěcháme tak moc, že se nestačíme ohlédnout zpátky a zjistit, kolik jsme si toho vlastně splnili.

Když jsem já byla malá, chtěla být instalatérkou po otci, pak dětskou doktorkou a nakonec asi fotografkou a spisovatelkou. Chtěla jsem se vdát nejdřív za svého bratra (je starší o devět let), když mi vysvětlili, že to nejde, rozhodla jsem se vdát za cizince. Moc jsem si přála rozumět, o čem zpívá Michael Jackson, kterým nám bráška polepil celý pokoj. Musím podotknout, že mě už v útlém věku (cca pět let) Michael nadchnul tak, že pokaždé, když na MTV byla jeho písnička, nalepila jsem se na televizi a můj náctiletý bráška na mě byl hrdý, že jeho malá ségra kouká na MTV. A navíc měl ode mě na chvíli pokoj... Michael Jackson - Earth Song (1995) pro poslech KLIK 

Ze všeho nejvíc jsem chtěla být velká (jakože dospělá), chodit do školy a vidět moře v zimě. 

Nedávno jsme si udělali výlet podél pobřeží u Bursy. To si takhle jedete po silničce, z jedné strany olivovníky, z druhé strany olivovníky, najednou na vás vykoukne hora Uludag se svou bílou čepicí sněhu a za chvíli už vidíte modro-šedé moře. Taková nádhera!

Na cestě na pobřeží

Když jsme se vyhřívali na mole na sluníčku, trklo mě to. Vždyť jsem moře v zimě viděla nespočetně krát! Rozumím, o čem zpívá Michael Jackson, jsem velká, chodila jsem do školy celých sedmnáct let a toho cizince si taky vezmu. Vždyť já si svoje dětské sny plním!

Mudanya, Marmaské moře, leden 2013

Kurşunlu, Marmaské moře, únor 2014

Můj budoucí manžel a já

A co vy? Plníte si své sny z dětství?

Moni v kuchyni & brokolice

Zkuste to jinak! Už to nemusí být jen zapečená brokolice se sýrem, ale svěží příloha k plátku kuřecího, grilované rybě nebo steaku. U nás tepelně upravená zelenina jede, ale po tomhle se jen zapráší! V létě s tímto "salátem" dělám parádu na pikniku, grilování nebo na iftar večeři. V zimě je brokolicová sezóna, takže kupuji brokolici snad každý týden. Z půlky připravuju tuhle lahůdku, druhá půlka jde do polévky (někdy příště). Tahle brokolice se stala naší stálicí v neděli večer, kdy máme ryby. Jde to tak nějak skvěle dohromady. Navíc, než se ryba/maso upeče/ugriluje, máte brokolici hotovou a se sklenkou v ruce čekáte, až se vaši strávníci dostaví ke stolu, kde jim zanedlouho naskáčí boule za ušima, jak říkávala moje maminka. Zástěry nachystat, jde se na to!

Půl velké brokolice (na tři porce, u nás na dvě - opět!), dvě mrkve, pomeranč, citron, olivový olej, sůl.

Do hrnce s osolenou horkou vodou přijde na silnější kolečka nakrájená mrkev a na růžičky naporcovaná brokolice. Zeleninu dávám do opradu horké vody, prý nepřijde o tolik vitamínů. Brzy hodlám přejít na vaření v páře. Vody také použivám pouze tolik, aby zelenina byla tak tak ponořená ve vodě. Brokolice může klidně i trochu čouhat. Pár minut povařím. Když je brokolice měkká (měkká, ne rozblemcaná), vyndám ji, nechám okapat. Mrkev vařím ještě chvilku. Mezi tím si připravím zálivku. Vymačkám půl pomeranče. Když je hodně sladký, přidám citronovou šťávu (asi čtvrt citronu); někdy dělám i variantu s mandarinkou, to pak citron musí být. Pak vyndám z hrnce i mrkvičku, také nechám zchladit. Vodu nevylívám, používám ji dál v jiných receptech. V servírovací misce smíchám brokolici s mrkví, zaleji citrusovou šťávou a zakápnu olivovým olejem. Jednoduché jako facka!

Dobrou chuť & afıyet olsun

Moni v kuchyni & bulgur

Když jsem žila v Česku, ráda jsem experimentovala s kuskusem, bulgurem, lilkem... Vždycky to ale dopadlo tak, že jsem nenašla zajímavý recept. Nakonec jsem tedy líhla k nějaké klasice, jako bulgur/kuskus smíchaný se zeleninou, sýrem... Nuda!

Už žiju v Turecku nějaký ten pátek, mám svoji vlastní kuchyni a Turka, který hodně, často a rád jí. Obkoukala jsem spostu receptů od Turkyní a lehce přizpůsobila. Prezentovat míním jen recepty, k nimž nepotřebujete nic speciálního.

Dnes bych vám chtěla ukázat můj bulgur. Ano, se zeleninou a sýrem, ale zajímavý. Jednoduchý, nenáročný na suroviny, nápaditý, skvělý. Konec samochvály, už se tu nedá dýchat. Jdeme na to!

jeden hrnek bulguru na tři porce (u nás na dvě), cibule, olivový olej, rajčatová pasta/salča/protlak, rajčata (mohou být i z konzervy), paprika, hrst vlašských ořechů, sůl, pepř, libovolně něco zeleného: jarní cibulka, petržel, ...

V hluboké pánvi s rovným dnem na olivovém oleji osmahnu cibulku a papriku, přidám dvě lžíce rajčatové pasty/salči/protlaku, hrnek bulguru, dva hrnky horké vody, lehce nadrcené ořechy, na větší kousky nakrájená (oloupaná) rajčatam osolím a opepřím. Dobře zamíchám, přiklopím pokličkou a na mírném ohni nechám svému osudu. Po čtvrt hodině či dvaceti minutách se voda vyvaří a bulgur je měkký. Odstavím ze sporáku a někdy přimíchám hladkolistou petržel nebo jarní cibulku. 

Připravím zelený salát (směs salátů "co bylo na trhu", olej, citronová šťáva) a bulgur servíruji s horou bílého (balkánského/feta) sýru. 

U masožroutů stoprocentně budete slavit úspěch na grilování!

Dobrou chuť, afiyet olsun!

Můj boj o ikamet

Jak zpívá Iné kafe, "život není růžová zahrada" a já dostala za poslední tři měsíce dost zabrat.

Pro neznalé: pokud chcete v Turecku studovat (třeba Erasmus) nebo pracovat (Erasmus stáž, AISEC, klasické zaměstnání, atd.) déle pobývat nebo žít, musíte mít povolení k pobytu.

Povolení k pobytu je taková malá modrá knížečka, které říkáme ikamet. Čeští občané mají právo ikamet dostat.

A jak na to? Pas, čtyři fotky, vyplněná žádost, tuším asi 200 TL (každý rok se to mění). A podle toho, ve kterém městě žijete, prokážete se dostatečnou sumou na vašem tureckém bankovním účtě (v Istanbulu 300 USD/měsíc, Erzurum 2000 TL/rok, Bodrum 300 Euro/měsíc, Alanya 500 USD/měsíc -> chápete tu nesynchonizovanost?), nebo váš milý Turek sepíše, že uhradí vaše případné pokuty, poplatky, atp.

Co se studia týče, jen doložíte dopis o přijetí na tureckou univerzitu.

Do Turecka jsem přijela někdy v srpnu a na podzim jsme se měli stěhovat za prací do Dubaje, takže devadesát dní na pas mi mělo stačit. Jenže s Dubají jsme si to rozmysleli a mně zbyl poslední měsíc legálního pobytu. Vyrazili jsme tedy na cizineckou zažádat o povolení k pobytu, čímž by se celý problém vyřešil. V Burse ale máme vždycky něco extra, v tomto případě příslušného úředníka. Sedí si ve svém kanclu jako paša a v minutě rozhoduje o budoucnosti spousty lidí. Nás arogantně vypoklonkoval s tím, že ikamet dostanu jedině pokud prokážu, že studuji/pracuji/jsem vdaná za Turka. No tak to pěkně děkuji. Poprosila jsem jej tedy o povolení zůstat ještě aspoň měsíc nebo dva, abych měla možnost si najít práci. To prý v žádném případě, když si nenajdu práci do měsíce, nebudu schopná najít práci vůbec.

Jak si chcete najít práci v Turecku za méně než měsíc? V zemi, kde všechno trvá neskutečně dlouho a na termíny se nehraje? Navíc pokud jste cizinka v Burse, kde nechápou benefity, které jim můžete do firmy přinést.

Honila se mi hlavou spousta věcí a měla jsem sto chutí se vším seknout. Moc možností jsem neměla: najít si práci, vdát se, nebo se vrátit zpátky do ČR, zažádat o vstupní víza a až teprve po tom vyjet do Turecka. Parádní vyhlídky.

Na cizinecké v Burse jsme to pak zkusili ještě jednou, tentokrát s tureckou mamkou (univerzitní profesorkou), ale dopadly jsme úplně stejně.

Jak jsem už výše zmínila, do měsíce jsem práci sehnat nemohla a o sňatku sice řeč byla, ale k němu jsou třeba různé dokumenty z ČR, které jsem neměla. Na ambasádě se sice snažili pomoct, ale na tvrdohlavé úředníky byli krátcí. Objednali jsme mě tedy online na schůzku na cizinecké v Istanbulu, čekací lhůta byla tři měsíce, ale protože jsme se objednali ještě než mi vypršely víza, byla jsem tu legálně. Nicméně po dvou měsících jsem dostala pracovní nabídku a k pracovnímu povolení je nutné mít ikamet. Dle instrukcí toho arogantního paši jsme dorazili na cizineckou se zaměstnavatelem s tím, že v tu chvíli už ikamet dostanu. To jsem byla velmi naivní. Hned si spočítal, že mám měsíc a půl vypršelá víza. Vytasili jsme tedy termín na cizinecké v Istanbulu. Vysmál se nám a oznámil, že máme tedy čekat na tu schůzku (do schůzky zbývaly asi tři týdny), pak klasicky deset dní na vyřízení ikametu, a pak v Burse požádat o změnu adresy. Takového vyřizování jen proto, že mi nechtěli dát dvouměsíční povolení, na které jsem ještě k tomu všemu měla právo!

Šéfovi se však nechtělo čekat, zatahal za nitky, a najednou se nám otevřely dveře až k tomu nejvrchnějšímu oficírovi na celé cizinecké v Burse. Ten si nechal do kancelíře zavolat arogantního pašu a vysvětlil mu, že nás posílá jeho velmi dobrý kamarád z dětství, a že mi má být ikamet vyřízen. Arogantnímu pašovi se zkřivil úsměv na rtech a musel udělat to, co mu nadřízený řekl. Museli jsme jen doložit pracovní smlouvu a nějaké drobnosti. Zajeli jsme tedy do firmy pro smlouvu, sepsali co bylo třeba a uháněli zpět. Se všemi dokumenty jsme si oběhli povinné kolečko několika úředníků, z nichž jeden nám doslova vyrazil dech. Pozastavil se nad tím, že jsem v Turecku měsíc a půl nelegálně. Když jsem mu vysvětlila, že jsem u nich pořád a pořád je prosím o povolení k pobytu a ani zažádat mi není dovoleno, kroutil hlavou, že Češi a Dáni to mají nejjednodušší a proč jsem nikdy nepřišla za ním. No málem jsem padla pod stůl! Nicméně mě poslal na daňový úřad (???) zaplatit 320 TL. Za co? Dodnes nechápu. Hned druhý den jsem tedy tuhle sumu zaplatila, doklad o zaplacení donesla na cizineckou a těšila se na ikamet. Jenže! V pátek mi zvoní telefon, zvednu ho, tam policajt z cizinecké, že mi vrátí těch 320 TL, ale budu muset zaplatit pokutu 140 TL za ilegální pobyt. Super, říkám si, dostanu nějaké peníze zpět.

Instrukce jsem si vyzvedla na cizinecké (podotýkám, že je z domu to mám minimálně 30 km) - poslali mě na obecní úřad zaplatit pokutu. Byla jsem tam sama a pouze turecky mluvící policista mi vysvětlil co a jak následujícím způsobem: "Vidíš na kopci tu vlajku? Tak tam běž, zaplať pokutu a přines mi zpátky doklad o zaplacení". Ale kam přesně jít, do jaké budovy, kanceláře, patra, to mi neřekl. Jelikož jsem ale holka šikovná, nakonec jsem našla co jsem potřebovala. Donesla jsem doklad na cizineckou a uháněla na daňový úřad, vyzvednout svých 320 TL. Opět jsem byla naivní, jelikož oni sice hotovost vyžadují, ale v hotovosti neplatí, takže do patnácti dní na účet. Se slovy "never ending story" jsem se vlivem horka (ano v lednu!)/stresu/nízké hladiny cukru v krvi sesunula pod stůl a měla pocit, že se ikametu (a svých peněz) nikdy nedočkám.

A víte vy co?
Ikamet jsem dostala na rok a už jsme s firmou i stihli zažádat o pracovní povolení. Život už zase připomíná růžovou zahradu!

Raduju se z ikametu tak moc, že ho držím vzhůru nohama!

!KLIK Iné kafe - Ružová záhrada KLIK!

Jak jsem se stěhovala

Přišel čas na stěhování. Opět a zase. Tentokrát na delší dobu, s milým. 

Před časem jsem ztratila přehled, kolikrát jsem se vlastně stěhovala. Moje druhé jméno je nomád. Jsem profík v rychlém balení celého bytu, podvědomě schovávám igelitové tašky a sáčky, krabice a noviny, protože se přece budou hodit při stěhování, že jo. Izolepa a popisovač (lihovka) jsou moji nejlepší přátelé. Stokilová lednice moje noční můra. Co se týče stěhování, zažila jsem už všelicos, ale abychom v Turecku odstěhovali veškerý náš majetek Škodou Felicií (pickup) naloženou  na tři patra, s prošlou technickou, to byla novinka.

Lepší foto bohužel nemám, zapojte trochu fantazie ;)

A kam že jsme se to vlastně stěhovali? 

Zůstali jsme v Burse. Chtěli jsme bydlet v moderní čtvrti, kde žijí nekonzervativní lidé, kde bych se cítila pohodlně a nikdo na mě necivěl. První volbou byl Beşevler, asi patnáct let stará rezidenční oblast v blízkosti metra. Na první pohled super nápad. Na druhý tolik ne. Všeobecně se v Turecku staví velké byty, 4+1. My jsme chtěli něco menšího, ale to v klasické residenční čtvrti neseženete. Nebo jsou ceny úplně stejné jako za čtyřpokojáč. Obešli jsme i pár realitek, ale vesměs se stejným výsledkem: "malé byty nemáme v nabídce", nebo: "jaký je váš rodinný stav? kdy se budete brát? naši klienty to zajímá... co děláte? pracujete? ne? ano? kde?". To je něco na mě. Procvičila jsem si po dlouhé době třískání dveřmi při odchodu. Nesnáším miliony otázek, nesnáším zvědavce. Nesnáším vtíravé dotazy. 

Nakonec jsme se rozhodli pro čtvrť, která není blízko metra, ani centra, a není tak "fancy" jako třeba Beşevler. Ale nikdo tam na mě neciví, můžu si chodit kam chci, kdy chci a jak chci, nájemné je směšné a byty nejsou velké. Všude jsou chodníky, zahrady, parky a hřiště. Ani ne padesát metrů od domu je naše oblíbená kavárna s výbornou kávou, netureckou hudbou, zahrádkou, krásným výhledem (v noci máte pocit, že jste u moře) a super ťuchňacím kocourem. 

Kavárenský kocour, kterému říkáme Zub, protože to je momentálně nejoblíbenější české slovo měho milého. Mimochodem, vánočnímu cukroví říká "ježíšek zub"

Máme to sice daleko do centra, a já do práce (z konečné metra na konečnou), ale okolí je nádherné a lidé vážně zlatí. 

Celá tato čtvrť vznikla (nebo se rozrostla) asi před 25 lety, kdy z Bulharska odešli (nevím, jestli je "odešli" zrovna správný výraz - nejsem expert na tuto problematiku) bulharští Turci. Turecká vláda tady pro ně vystavěla malé byty, a levně je prodala, neb většina z nich přišla s holou zadnicí. Starší generace těchto imigrantů  i dnes mluví s přízvukem a všudy přítomným "bee": "Arti bee, cigara versene bee". Skoro všichni mají dvojí občanství a dva pasy, což jim umožňuje vstup do Schengenu jak se jim zlíbí, za to Turci (jakože Turci ne-imigranti) musí projít všemi peripetiemi spojenými s vyřizováním víz. Navíc se tu dají v neděli na trhu koupit uzeniny s vepřovým a i vepřové samotné není problém. Ne, že bych byla fanoušek, ale mám po krk typické turecké reakce na vepřové "fůůůj", "yuck", "bleee". A když si tu večer na lavičce v parku otevřete pivo, nikdo ani necekne. Dokonce tu tak trochu ignorují nový zákon o zákazu prodeje alkoholu po 22. hodině. Pivo nepiju a alkohol piju velmi zřídka, ale mám rada možnost volby - kdy a kde pít.

Co by to bylo za městskou čtvrť, kdyby se tu nepásly ovce

Klukům se v novém líbí

Tááámhle bydlíme!

A takovýhle výhled máme z nedalekého kopce na jednu stranu...

...a na druhou stranu, na horu Uludağ.

Našli jsme pravděpodobně nejbenevolentnější čtvrť v celé Burse a jsme tu šťastní.

Vánočně povánočně, jak to vidí Turek

Jedna čtenářka přišla s nápadem, aby můj přítel napsal, co o Vánocích a našem Štědrém dnu myslí. A jelikož nerad píše, vyzpovídala jsem ho a celé to tu zkusím co nejautentičtěji sepsat já osobně. Mluvíme spolu anglicky, takže volně překládám.

M: Co se ti líbilo na Vánocích?
T: Dobré jídlo, dárky - což bylo super, byli jsme celá rodina pohromadě a ty jsi byla šťastná. No a taky cukroví, které by mohlo být častěji. Nestarám se o tu náboženskou část a osobně si myslím, že to nijak neodporuje mojí víře, protože Ježíše považujeme za našeho proroka. Pro mě to prostě byl večer, kdy jsme se sešli s rodinou, nějaké dárky, dobré jídlo, toť vše.
M: Myslíš si tedy, že Štědrý den může být další příležitost pro to, aby se sešla celá rodina?
T: Určitě.
M: Existuje něco, co se ti nelíbilo? Trochu jsem tě donutila pomáhat... Něco s čím si měl problém?
T: Ne vůbec. Ale až budeme mít děti, nechci jim říkat, že dárky nosí Ježíšek...
M: O tom můžeme diskutovat. Co příští rok, budeme pokračovat v tradici?
T: Jasně, proč ne. Ale příště chci na Štědrý den svíčkovou.
M: Svíčková ale není vánoční jídlo.
T: Losos taky není vánoční jídlo.
M: Losos byla alternativa, kdyby náhodou někdo nejedl smaženou rybu.
T: Můžeme udělat novou tradici.
M: Co by si vzkázal těm, co mají problém s Vánoci?
T: Nic, kdo nechce, ať neslaví.
M: OK, a co multikulturní pár? Jeden slavit chce, druhý ne...
T: Je to o toleranci, o tom udělat toho druhého šťastným. My tě máme rádi, proto s tebou Vánoce slavíme. 
M: Takže si myslíš, že je fér, když s vámi slavím bayramy a vy se mnou Vánoce?
T: Určitě. Funguje to a máme víc příležitostí slavit ;)

Toť vše.