Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt).
Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.
Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry.
Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.
Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)
A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd.
Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.
Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já.
Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.
