Jak bydlím sama

Okolnosti tomu chtěly, abych si vyzkoušela, jaké to je bydlet úplně sama. Ačkoli jsem se za posledních sedm let stěhovala osm krát, nikdy se mi „nepovedlo“ bydlet sama. Až teď.

Nový byt, holobyt

Bydlím ve studentské vesničce, jež svojí velikostí a množstvím obyvatel předčí kdejaké středně velké město v Česku. Ale o Görükle vám víc povím až příště… Najít si tu byt není žádný problém, ale mě tenkrát ukrutně tlačil čas, tak jsem se nastěhovala do bytu našeho známého, kterému se nepodařilo jej prodat nebo pronajmout.

Když jsem svůj budoucí domov viděla poprvé, okna byla téměř neprůsvitná a nedokázala jsem si nevšimnout plovoucí podlahy šedé barvy. Vybavení bylo prosté: kuchyňská linka s dřezem, bez sporáku, trouby a ledničky. V koupelně byl pouze záchod a umyvadlo. Čekalo mě tedy dost práce.

Pár týdnů trvalo, než mi zapojili elektřinu a vodu, abych mohla začít se zvelebováním. Jaké to bylo překvapení zjistit, že po umytí oken mám docela pěkný výhled! A šedé podlahy? To byl bohužel omyl. Šedá byla jen ta pěti centimetrová vrstva prachu. Pod ní se objevila tuctová „dřevěná“ palubka. Ach jo :(

Zmetci, čekání na Godota a krajkové kalhotky

Od podání žádosti k zapojení plynu do momentu, kdy mi poprvé tekla teplá voda, uběhly tři týdny. Tady se na nic nespěchá, prodávají a montují se tu zmetky, na plynaře doma čekáte celý den, bojíte se zajít třeba jen pro chleba, abyste je neprošvihli, a oni přijdou v lepším případě v deset večer, v tom horším druhý den dopoledne, takže den a půl v pr… Servisní technici kombi plynových ohřívačů vás na sebe ale nechají čekat minimálně tři dny. Nikoho nezajímá, že venku je teplo (takže sprcha je nutnost), ale ne zas takové, abych se denně sprchovala v ledové vodě, nemluvě o mytí vlasů… Nicméně poté, co na zapomenutém sušáku viděli (mimo další oblečení) moje krajkové kalhotky, začali přicházet ve slíbeném termínu. Nakonec jsem se dočkala teplé vody. Té příležitosti jsem hned využila a dala si báječnou sprchu. Cítila jsem se zase jako člověk, čistá a ne za cenu husí kůže a drkotajících zubů. Radost mi ale nevydržela dlouho. Vykoukla jsem ze sprchy, a co nevidím: moje papuče plavou kolem plovoucího koberečku – celá koupelna vyplavená! Prodávají a montují se tu zmetky.

Fajn sousedi

Mám moc fajn sousedy. Ze začátku jsem je chtěla vystřelit na Mars i s tím jejich přenosným vařičem, na kterém na chodbě smažili ryby nebo vařili květák a podobné voňavé speciality. Pak jsem zjistila, že jejich dcera je těhotná a špatně ty pachy snáší. Ale jak je už napsáno výše, jsou moc fajn. Když jsem jednou zapomněla klíče zvenku v zámku, zazvonili na mě. Když se mi to stalo podruhé, zazvonili zase. A když jsem je tam nechala celou noc (považte – zevnitř jsem byla zamčená takovým tím kolečkem nahoře natřikrát!), zase na mě zazvonili. Prostě moc fajn sousedi.

A přišel podzim

Po krásných, slunečných a horkých dnech jakoby se slehla zem. Když se podívá z okna, nic nenasvědčuje tomu, že před pár dny to bylo bez slunečních brýlí na bolest hlavy a v dlouhých kalhotách na uvaření. Podzim v Burse přichází rychle, náhle. Večer se lehce ochladí, zaprší a ráno je o patnáct stupňů míň než den před tím. Babí léto tu není. Nebo vypadá jinak. Možná, že ty horké dny plné slunce a chladnější večery jsou zdejší babí léto. O kolik je babí léto mírnější než to české, o tolik je pak skok do podzimu horší. Ze dne na den vyměníte sandále za teplé, nejlépe nepromokavé a omyvatelné boty. Pro jistotu ještě vsadíte na vlněné ponožky. Na letní oblečení můžete ze dne na den zapomenout. Nevadí, že včera jste si to štrádovali v kraťáskách nebo šatičkách. Dnes vytahujete z nejvzdálenějších koutů vaší skříně bundy, kabátky, trenčkoty – a opět nejlépe nepromokavé. Vaším nejlepším přítelem se stane deštník, ze kterého setřete vysloveně čtyř až pěti měsíční nános prachu. Záleží na tom, jestli naposled pršelo v květnu nebo v červnu.

Do Bursy přišlo české počasí. A nejen to. Mám tři skvělé zážitky...

Jednou takhle jedu dolmušem, prší, je vlezlé chladno, těším se domů. Ne do tepla, doma teplo nemám, neteče mi ani teplá voda, natož tak doufat v topení, že? Nicméně… Přede mnou se v dolmuši baví kluk a holka. Typické turecké otázky. O škole, o počasí, o nějakém společném kamarádovi, o přítelkyni. A teď to přijde!

Holčina: „Jak se má tvoje přítelkyně?“

Kluk: „Dobře“

Holčina: „A jak dlouho jste spolu?“

Kluk: „Co je ti po tom?“ (Moje oblíbené „sana ne“)

Holčina: „Tak to řekni“

Předchozí dva řádky si představte jako refrén z nějaké popové písničky. Asi tak milionkrát se opakuje. Načež navazuje?

Holčina: „No tak jak dlouho teda?“

Kluk: „Šest měsíců, dvacet tři dní“ říká úplně klidně, tak jako my řekneme půl roku...

Teda pamatovat si výročí a narozeniny dá některým jedincům mužského pohlaví zabrat. A ted nevím, jestli je to náhoda nebo ne, ale tenhle kluk přesně pasuje mezi ostatních pár Turků, kteří si dokáží vypálit počet měsíců a dní ve vztahu třeba i o půlnoci nebo těch, kteří si pamatují datum výročí lépe, než jejich protějšky (např. můj Turek).

Druhým zážitkem pro mě bylo, když jsem potkala živoucí důkaz toho, k čemu jsem dřív byla velmi skeptická a ťukala si na čelo. Seznámila jsem se s párem Holanďanka – Turek, kteří se seznámili v turistickém resortu, kde Turek bez vzdělání na pláži fotil turisty za peníze a kam Holanďanka léta a léta jezdila na dovolenou. Jsou spolu už tři roky, před rokem a půl se vzali. A ačkoli on se k ní chová na moje gusto až moc ochranářsky, vypadají šťastně.

Poslední zážitek je ze včerejška. Sedím na posteli, zahloubaná do nějakého článku na netu, když vejde turecká máma (zrovna se vrátila od sousedky) a ptá se mě, jestli jsem před půl hodinou něco necítila. Říkám, že ne. Máma na mě udiveně hledí, že prý bylo zemětřesení. Koukám na ni, a říkám jí, že to bylo moje první zemětřesení, a zním podobně jako dítě, které dostane první jedničku a chlubí se doma. Turecká máma na mě hledí jako na exota a odchází do kuchyně, mumlajíc něco o tom, že tu českou holku nikdy nepochopí.

Podivná fakta o Turcích, Turkyních a Turecku všeobecně

V Ikei si Turci rádi dávají švédské kuličky, ale ještě jsem neviděla Turka, který by si na ně nechal dát omáčku a brusinky.

V turecké autoškole se může stát, že vás na první jízdu vytáhnou do nějakého šíleného provozu, instruktorka se nepřipoutá a celou dobu je na telefonu.

Stevard vás může vyrazit z autobusu, máte-li s sebou v přepravce dva křečky.

Velmi málo Turků čte, velmi často se ptám proč. Prý je literatura manipulativní.

Turci kouří, hodně. Kouří tak moc, že to vydá na samostatný článek. Ale hlavně: odhazují nedopalky. Vedle koše, vedle popelníku, vedle popelnice, do řeky, za strom, do květináčů, do písku na pláži...

Turecké smoothie je prachobyčejný mléčný koktejl. Pokud se v kavárně pídíte po nějakém obdobném nápoji, ale bez mléka, nestydí se vám nabídnout MILKshake.

Turci (stejně jako ostatní muslimové) nejí vepřové. Mají to zakázané. Navíc při jakékoli zmínce o vepřovém se začnou tvářit, že budou brzy zvracet. Podle nich totiž prase žere svoje vlastní výkaly.

Turkyně v TV, zpěvačky a jiné celebrity se zřejmě řídí heslem "čím víc make-up, tím víc celebrita".

Slečny z TV pořadu Adnana Oktara. Adnan Oktar v tomto pořadu mluví o náboženských tématech. Tyto slečny jsou povětšinou jeho studentky náboženství. Více o tomto nesmyslu zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Adnan_Oktar

Turci nesmrkají na veřejnosti. Je to prý neslušné a nechutné. Zato několika hodinové posmrkávání s frekvencí 10 posmrků za minutu je naprosto v pořádku.

Hledáte-li ubytko, Turci vám nabídnou dvě vybavené ložnice v bytě za 550 TL, po prohlídce zjistíte, že nájem je 600 TL a po nábytku ani stopy.

Turecké tiramisu neobsahuje žádný alkohol.

Panuje tu všeobecná přezaměstnanost: jeden číšník otvírá dveře, druhý usazuje, třetí přináší jídelní lístek atd. Jedná se tedy o skvělý servis... Až do chvíle, kdy vám odnesou nedopitý nápoj, což bytostně nesnáším :(

Na trhu s ovocem a zeleninou (a dalším zbožím) můžete všechno nejdřív ochutnat.

Spousta studentů lektorství angličtiny neumí pořádně anglicky. Ve dvou větách udělají čtyři chyby, ale často vlastně ani nemluví, neb neví jak. Slyší-li pak české erasmáky mluvit anglicky, myslí si, že je to náš mateřský jazyk. (Čestný pionýrský, už jsem tuhle domněnku slyšela několikrát!)

Některé věci jsou tu tak levné, že nechápete.

V kavárně si můžete objednat čaj za 1 TL (asi 11 nebo 12 Kč), sedět tam půl dne, a nikdo z obsluhy vás nebude probodávat očima.

Kadeřnictví pro ženy a holičství pro muže je striktně odděleno, byť v dámském kadeřnictví často pracují muži.

Pánské kadeřnictví/holičství

Dámské kadeřnictví "Irem"

Přiznání po dvou letech

Včera to byly dva roky, co jsem vstoupila na tureckou půdu, respektive co se mnou přistálo letadlo v asijské části Istanbulu. Myslím, že po těch dvou letech by (úvodem) mělo proběhnout malé desetibodové přiznání.

1. Přistávali jsme pozdě odpoledne, chvíli před západem slunce. Výhled, který se mi naskytl byl jak z bollywoodského filmu. Domky, fotbalová hřiště, mešity. Vše zalité měkkým oranžovým světlem. Hrkly mi slzy. Asi únavou a stresem.

2. Netušila jsem, kolik je hodin. V Turecku je časový posun +1 hodina. Byla jsem pěkně zmatená. Asi únavou a stresem.

3. Netušila jsem, že jsem přistála na asijském letišti. Dva měsíce před tím, za neustálého dlachnění letenky, jsem měla za to, ze přiletím na Atatürk letiště - to evropské. To už se na únavu a stres nedá svádět.

4. Po hodině jsem se dala dohromady a zjistila, kde jsem, kolik je hodin a že jsem blbá blondýna s dvaceti kilovým kufrem sama v Turecku.

5. V jednu chvíli jsem se už připravovala na to, že kamarádčin turecký kamarád, který se o mě měl o víkendu postarat, za to bude chtít něco víc než jen dárečky z Čech nebo pivo.

6. Druhý den jsem v Istanbulu poprvé sama vyšla na ulici. Při každém kroku jsem se ohlížela, vystrašená všemi těmi pohádkami od lidí, kteří v Turecku v životě nebyli, které jsem si musela vyposlechnout. 

7. Celý den, při běhání po památkách, jsem odmítala dát Turkovi do ruky můj foťák, aby mi s ním náhodou neutekl. 

8. Když jsem se ten den pozdě večer vracela do kamarádova bytu, nemohla jsem najít, ve kterém domě že bydlí. Baterka v telefonu vybitá. Vytáhla jsem foťák a našla fotku z rána, (kterou jsem udělala jen proto, abych pak doma mohla ukázat, že jsem z ložnice viděla moře) a začla podle ní hledat kamarádův dům. Jsem chytrá holka.

9. Byla jsem absolutně neschopná se dle té fotky zorientovat. Na pokraji zhroucení jsem dala foťák do ruky kolem jdoucím Turkům, kteří se o mě na ulici začali zajímat, a posunky se jim snažila naznačit, že hledám ten dům. Dům našli, kamarád ale nebyl doma, tak mu zavolali, mě vzali na čaj a starali se o mě, dokud si mě u nich kamarád nevyzvedl.

10. Po prvním dnu stráveném v Turecku jsem usínala s neuvěřitelnou hanbou za předsudky mého okolí i za moje vlastní.

Za odkládání slíbeného auditu se omlouvám. Je to trošku komplexnější téma, nechám si to ještě trošku rozležet;)

FAKE

Řekl-li někdo "fake", představovala jsem si vždy Čínu. Tato neskutečná země dokáže velmi rychle zkopírovat vše od boxerek Calvin Klein, přes tepláky Adidas, kabelky Prada nebo Louis Vuitton, Iphone, auta, až po města (například rakouský Hallstatt). 

Jenže Čína je daleko, nikdy jsem tam nebyla a žádného Číňana neznám. Znám ale Turky a ještě trochu lépe Turkyně. Takže řekne-li někdo "fake" teď, představím si mnohé aspekty turecké společnosti.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (nositel Nobelovy ceny za literaturu) v některé své knize popisuje, jak se kopírování a napodobování rozmohlo někdy na  přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Po ekonomickém boomu zatoužila istanbulská smetánka po všem ze západu. V knize Muzeum nevinnosti vypráví, jak se mnozí předháněli, kdo co měl jako první v Turecku. Myslím, že jako příklad použil elektrický odšťavňovač nebo elektrický otvírák na konzervy. Dále popisuje jak bohaté paničky "dovážely" (rozumějte kopírovaly) kosmetiku, kabelky, oblečení atd. a prodávaly je ve svých buticích. Sám ve stejné knize vyslovuje myšlenku, že Turci se stali "fake" mistry. 

Já to vidím každý den, kdy se bez kapky ostychu prochází Turkyně, mající rty namalované tou nejrudější a nejlevnější rtěnkou, a na rameni se jim houpe kabelka Louis Vuiton. Někdy si říkám, jestli vůbec ví, co je to za značku. A jestli pak si třeba nemyslí, že "LV" je jen moderní potisk.

Jako další příklad uvedu prsa. To je v těchto končinách tak trochu nedostatkové zboží. Ač Turecko holocaust nezažilo, mnohé místní slečny vypadají, jako by si v Dachau pár let pobylo. My bychom na ně v Česku volali "najez se!" nebo "anorektičko!", Turci to vítají a místní slečny jsou na to ještě hrdé. No proti gustu žádný dišputát. Ale pokud je někdo hrdý na to, že je kost a kůže, že má mezi stehny deseti centimetrovou mezeru, proč se taky nesmíří s tím, že má prsa jako dvanáctiletý kluk? Nesmíří a nesmíří. Nedostatek tukové tkáně pro tvorbu prsou dohánějí molitanem. A množstvím (stejně tak jako u rtěnky a očních linek) vůbec nešetří. To, co se tady snažím popsat, nejsou jen normální push-up podprsenky. Jsou to double, triple a nevím co ještě push-upky! Dokonce i u plavek! Pokud je dotyčná slečna majitelka pouze bradavek, s touto podprsenkou se jí vytvoří něco, co by s přimhouřením obou očí mohlo vypadat jako prsa. Ale celý den mhouřit oči - to se nedá. Bolí z toho hlava. Takže chtě nechtě jste nuceni dívat se na zvláštní tvar ještě zvláštněji umístěných prsou. Tak to rozhodně není bayram pro oči. (Bayram pro oči = něco, na co se hezky kouká.)

A ještě jeden fake bych pro vás dnes měla. Představte si někoho, kdo pochází z "horní dolní", ale každému tvrdí, že pochází z nějakého velkého města. Nedávno jsem jela ke své kamarádce do Izmiru. Známe se rok, a vždycky říkala, že pochází z Izmiru, její rodina bydlí v Izmiru, jak je v Izmiru horko/větrno/deštivo/whatever, jak v Izmiru je ten a ten obchod, že jede do Izmiru za rodinou, že sousedé v Izmiru mají roztomilé dítě atd. 

Vyjeli jsme z Bursy. V autě mi řekla, že do Izmiru - jakože na nákupy - je to trochu dál. Asi po třech nebo čtyřech hodinách jsme jeli klikatými silnicemi. Tak mě napadlo, jestli teda vůbec v Izmiru bydlí. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje její město. No a vypadlo z ní, že Ödemiş. OK, říkala jsem si, třeba je to jako Buštěhrad u Prahy nebo Šlapanice u Brna. Když jsme přejížděli nějaké pohoří, po silnici si pochodovaly kozy a ovce. Vzpomněla jsem si na zemědělský pach Šlapanic, kterému jsem po osm let, co jsem tam dojížděla na gympl, přezdívala "vůně domova". Nahoře se nám naskytl výhled do okolí. Izmir to nepřipomínalo. Ödemiş je totiž asi sto tisícové zemědělské město, bez kultury, poznamenané odlivem mladých vzdělaných lidí. Jediné, co je na tomto městě pěkné, jsou staré domy po Řecích (odešli v rámci řecko-turecké vyměny obyvatel v roce 1923). Jenže v Ödemiş zřejmě nikdo nemá zájem tyto krásné domy zachraňovat (přitom o pár stovek kilometrů dál jsou tyto domy na pobřeží hlavním finančním přítokem) a tak jsou z nich vlastně jen ruiny, vedle kterých se staví většinou škaredé turecké apartmány. Ödemiş není zdaleka tak zašátkovaný, jako je Bursa. Na druhou stranu, v jeho těsných uličkách ještě více vynikne evropské oblečení. Silnicemi a jedním jediným místním bulvárem se prohání stará auta, převážně pick-upy, a velká spousta nových amerických džípů. Ödemiş vůbec není chudý, jen tam není kultura a tím připomíná naše větší vesnice.

Po pár dnech jsme vyjely směr Çeşme. Na cestě do Izmiru jsem se zeptala, jak je Izmir daleko. Kamarádka mi oznámila, že dvě a půl hodiny. Chápete to? Do našich měřítek bych to převedla asi následovně: někdo vám slíbí úžasný výlet do Prahy - památky, nákupy, atd. A přitom se octnete v Chomutově, nebo v nějakém podobně škaredém malém městě, a do Prahy to trvá celou věčnost. Cítíte se podvedeni a ve vašich očích je Chomutov ještě škaredější než doopravdy je. Přesně takhle jsem se cítila já. 

Turecko je nádherná země. Fake ale číhá na každém rohu, ať už ve formě prsou, mlžení o rodném městě, nebo "original imitation". Tak s tím počítejte, ať pak nejste zklamaní, tak jako jsem byla já v Ödemiş.

Trochu jina turecka dovolena

Vsichni znaji dovolene v Antalyi, Bodrumu, Side, Alanyi apod. Kleopatrinu plaz, hotelove komplexy, turisticke ceny, mistni nahanece z vychodu a vsude mraky suvenyru...

Chtela jsem podniknout trosku jinou dovolenou. Moje dovolena snu (s batohem po pobrezi Cerneho more) to sice nebyla, nicmene balzam pro dusi ano. Dukazem necht je i to, ze jsem vydrzela tyden 'uzamcena' v nasi male zatoce.

Erdek lezi na malem poloostrove v Marmarskem mori jihozapadne od Istanbulu. Je to male mesto s obchody, restauracemi, hotely a letnimi domy. Kousek dal lezi Ocaklar, popularni vesnicka pro letni radovanky. Kdyz se vydate severne napric poloostrovem a pak vychodne po pobrezi, dorazite do Ormanlı. Tato mala vesnicka je ohranice ze severu pobrezim a z ostatnich svetovych stran horami. Byvala drive reckou osadou o ctyrech kamennych domcich. Rekove tu obdelavali policka a na upati kopcu a hor zasadili stovky olivovniku a ovocnych stromu. Pak prisla vymena obyvatel: Rekove odesli, z recke casti prisli Turci a usadili se tu. Sady a olivove haje na upatich nechali zpustnout a dal obdelavali jen policka a zahrady. Proto jsou hory v okoli plne ovocnych stromu a oliv. Postupem casu domky a obyvatele pribyvali. Dnes tu najdete na pobrezi par skromnych penzionu, jednu rybi restauraci, malou mesitu, pak obchudku a samozrejme par 'kavarnicek', ktere serviruji caj, tureckou kavu, limonadu a toasty.

Cajova zahrada 'more'

Hlavni ulice

Pozustatky po Recich

Do Ormanlı jezdi lide prevazne z Istanbulu a Bursy. Jezdi sem kvuli cistemu mori a klidu. Cizince tu nepotkate, o teto vesnicce nevi. Je to misto, kam sami Turci jezdi na dovolenou. Je to autenticke. Je to raj.

Co byste si s sebou vzali na pusty ostrov? Ja uz od mala tvrdila, ze knihy. Na tyden do Ormanlı jsem tedy zabalila knihy, opalovaci kremy, plavky a bryle na potapeni. 

Cele dny jsme lezeli na plazi, uzivali more (jednou jako rybnik, pak zase velke vlny), v kavarne hrali tavlu (slovnik tvrdi, ze jsou to vrhcaby), od mistnich kupovali cerstvou zeleninu a varili.

Obcasna spolecnost na plazi

Neslo smat se jen v duchu!

Na nakupu

Ubytovani (v jiz zminenych penzionech) bylo velmi skromne. Ale pro ucely dovolene u more bohate stacilo.

Koupelna

Urcite bych se jeste mela zminit o dvou vyletech. Jeden jsme si udelali do Erdeku. Prochazeli jsme se po meste, pili caj, jedli ryby na lodi a hrali tavlu. Bylo tam krasne a rusno...

Zad lodi

Na druhy vylet jsme se vydali k vodopadu. Moc jsme nestihali, za chvili se melo stmivat, ale po ceste jsme stopli mistniho stryce na traktoru, usadlili jsme se ve vlecce a vystoupili asi az sto metru pred vodopadem.

Taxi k vodopadu

Nezda se, ale zadny prcek to neni!

Raj

Tyden ubehl jako voda. Prvni den jsem myslela, ze do tri dnu se ukousu nudou. Temer panenska zatoka me dostala a donutila uzit si bez signalu, internetu, televize, novin... Jen sumeni more, slunicko, dobre knizky, mili a vreli lide, mistni jidlo...

Jak rozhodně NEcestovat

Od unora jsem nepsala. Vlastne ano, psala, ale ne blog. Potrebovala jsem dokoncit studium, tzn. napsat bakalarku a odstatnicovat, coz si zadalo pauzu od blogu.

Ale jsem zpatky!

Sest tydnu jsem pobyvala v Cesku. V Brne, na Boskovicku, na Vltave, v Damboricich, v Praze. Mise splnena, bylo na case se vratit domu. Ale jak? V sezone stoji letenky kolem 300 Euro a ja si chtela z Brna odvezt knihy a obleceni, boty a mraky kosmetiky co jsem si tam nakoupila. (Dle mych zasob by jeden rekl, ze za nedlouho nastane kosmeticky konec sveta.) Jak toto tedy rozlousknout? Autobus! Autobus se zdal tim pravym resenim.

Vyrazila jsem pred druhou hodinou odpoledni z Brna. Dva ridici, Bulhari, se vubec nesnazili byt mili, nebo treba mluvit tak, aby jim aspon nekdo z nebulharskych cestujicich porozumel. Plusem byl poloprazdny autobus. A ted k tem zbylym minusum. Srbsko ma horsi dalnice nez Cesko. Hned za hranicemi se na nas u benzinky vrhli detsti zebraci. Polorozpadle vesnice u dalnice. Turecky motel se vsim tureckym nekde uprostred Srbska. Vytouzena hranice s Bulharskem. Hnusny baracek s toaletami, prekvapive vonicimi a i pres absenci toaletniho papiru, zrcalda, mydla a cehokoli na ususeni rukou, tekla tam tepla voda! Oplzlouni kam se clovek podiva. Dela to muj blond melir? Hranicni kontrola. Celnici se hrabou v kufrech bez ohledu na to, ze majitel zavazadla u toho neni. Konecne vytouzene Bulharsko! A hle, jake to prekvapeni, spina a bordel. Ano, v tomto bode se lecktery ctenar zarazi a pomysli si: "neni na to uz z Turecka zvykla?" Ne, nejsem. Teda ano jsem, ale tohle byl BORDEL! No nic, dejme Bulharsku sanci, je prece v EU. 

Sofia. Hnusny zaplivany moci pachnouci autobusak asi sto metru od vlakoveho nadrazi, hnusneho, ponureho, moci pachnouciho objektu. Smenarna. Uschovna zavazadel, ve ktere nedokazete odhadnou, z kterych let minuleho stoleti pochazi. Nikdo, absolutne nikdo neumi anglicky, a kdyz ano, zkousi na vas treba to, jak vam odnese zavazadlo za pet Euro. Planek mesta? To nevedeme. 

Kafe, levne (12 Kc) a silne. Taxik. Taxikar co se vam snazi namluvit, ze nerekl 7, ale 27, kdyz jsem se ho ptala pred nastupem do taxiku. Placate mesto (ok, tady to neni ale vubec objektivni, placata mesta nesnasim). Mesita v rekonstrukci. Spousta palacu, vylidnene mesto. Archeologicke muzeum, nadhera. Problem koupit vodu, najit toalety. Znovu levne kafe, tentokrat asi za 15 Kc, ale jeste lepsi. Pamatky prohlednuty, sup zpatky na autobusak. A cestou se zastavit na pedikuru. Dovolte abych se zasmala. Ano, pedikura je mozna. Na hlavni ulici je cedule jako krava, zminujici se o pedikure. Ale v salonu vam reknou, ze delaji jen vlasy, a pedikura je pry nekde dole. Zeptate se kde, odpovedi je "nekde dole". Neochotni lide, stari a nevrli. Nevidela jsem ani jedno dite. 

Na autobusaku se musite pretahovat s temi chlapiky-nosici, protoze oni ne/no/nein/fuck off/hayir neberou jako odpoved. Natazene svaly na predlokti, protoze pretahovat se s chlapem o 60 kilo zavazadel neni uplna lahudka. Turecky autobus (Boze, dekuji!), turecky mluvici ridic, hodny, mily, ochotny. Stevardka a pani spolucestujici, bulharska Turkyne, co me svoji velectenou prdeli neustale utlacovala. Sofia, smer Plovdiv a pak Haskovo. Obri panelaky, kde kazdy opravuje po svem, takze je kazdy byt jinak zatepleny (v tom horsim pripade ani zatepleny neni), jina okna, jina barva fasady. Moje maminka by prohlasila, ze je to jak u kolotacaru. Rozbite silnice, odpadky, toulavi psi, prach, spina, zebraci. Jsem skutecne v clenske zemi Evropske Unie? 

U hranic turecke napisy "KAŞAR, PEYNIR, SUÇUK". Na hranicich pauza, konecne turecka mobilni sit. Celni kontrola relativne rychla. To se ale neda rict o te turecke. Pasy musite sami donest do okynka. Celnik, co vas mile oslovuje jmenem, mluvi dostatecne pomalu a vysvetluje, ze po 90 dnech pobytu vam hrozi pokuta. Peklo prichazi. Zavazadla musi projit rentgenem. Olala, mam slzy v ocich pri predstave, jak tahnu svych 60 kilo do vedlejsi budky. Rentgen nestacil, muj kufr jsem byla nucena otevrit, jestli nahodou nevezu maso. Pan celnik, co se divi, ze vezu 20 kg knizek. Ano, to Turek vetsinou nepochopi. Po hodine a pul na hranicich konecne vyrazime a po dalsich 8 hodinach jsme v Burse. V me milovane, kopcovate, zelene, zabordelene Burse s autobusakem, ktery nepachne moci a s toaletami, ktere nabizeji toaletni papir, mydlo, osuseni rukou a zrcadlo, ale stejne jako u vsech dalsich tureckych toalet tu chybi tepla voda.

Brno - Sofia 18 hodin.

Sofia 10 hodin.

Sofia - Bursa 13 hodin.

A po cele te ceste jsem tak unavena, ze ani nevim, co napsat zaverem. Domyslete si to sami. Jen vam reknu: jsem rada ze jsem doma!