Jak zpívá Iné kafe, "život není růžová zahrada" a já dostala za poslední tři měsíce dost zabrat. Pro neznalé: pokud chcete v Turecku studovat (třeba Erasmus) nebo pracovat (Erasmus stáž, AISEC, klasické zaměstnání, atd.) déle pobývat nebo žít, musíte mít povolení k pobytu.
Povolení k pobytu je taková malá modrá knížečka, které říkáme ikamet. Čeští občané mají právo ikamet dostat.
A jak na to? Pas, čtyři fotky, vyplněná žádost, tuším asi 200 TL (každý rok se to mění). A podle toho, ve kterém městě žijete, prokážete se dostatečnou sumou na vašem tureckém bankovním účtě (v Istanbulu 300 USD/měsíc, Erzurum 2000 TL/rok, Bodrum 300 Euro/měsíc, Alanya 500 USD/měsíc -> chápete tu nesynchonizovanost?), nebo váš milý Turek sepíše, že uhradí vaše případné pokuty, poplatky, atp.
Co se studia týče, jen doložíte dopis o přijetí na tureckou univerzitu.
Do Turecka jsem přijela někdy v srpnu a na podzim jsme se měli stěhovat za prací do Dubaje, takže devadesát dní na pas mi mělo stačit. Jenže s Dubají jsme si to rozmysleli a mně zbyl poslední měsíc legálního pobytu. Vyrazili jsme tedy na cizineckou zažádat o povolení k pobytu, čímž by se celý problém vyřešil. V Burse ale máme vždycky něco extra, v tomto případě příslušného úředníka. Sedí si ve svém kanclu jako paša a v minutě rozhoduje o budoucnosti spousty lidí. Nás arogantně vypoklonkoval s tím, že ikamet dostanu jedině pokud prokážu, že studuji/pracuji/jsem vdaná za Turka. No tak to pěkně děkuji. Poprosila jsem jej tedy o povolení zůstat ještě aspoň měsíc nebo dva, abych měla možnost si najít práci. To prý v žádném případě, když si nenajdu práci do měsíce, nebudu schopná najít práci vůbec.
Jak si chcete najít práci v Turecku za méně než měsíc? V zemi, kde všechno trvá neskutečně dlouho a na termíny se nehraje? Navíc pokud jste cizinka v Burse, kde nechápou benefity, které jim můžete do firmy přinést.
Honila se mi hlavou spousta věcí a měla jsem sto chutí se vším seknout. Moc možností jsem neměla: najít si práci, vdát se, nebo se vrátit zpátky do ČR, zažádat o vstupní víza a až teprve po tom vyjet do Turecka. Parádní vyhlídky.
Na cizinecké v Burse jsme to pak zkusili ještě jednou, tentokrát s tureckou mamkou (univerzitní profesorkou), ale dopadly jsme úplně stejně.
Jak jsem už výše zmínila, do měsíce jsem práci sehnat nemohla a o sňatku sice řeč byla, ale k němu jsou třeba různé dokumenty z ČR, které jsem neměla. Na ambasádě se sice snažili pomoct, ale na tvrdohlavé úředníky byli krátcí. Objednali jsme mě tedy online na schůzku na cizinecké v Istanbulu, čekací lhůta byla tři měsíce, ale protože jsme se objednali ještě než mi vypršely víza, byla jsem tu legálně. Nicméně po dvou měsících jsem dostala pracovní nabídku a k pracovnímu povolení je nutné mít ikamet. Dle instrukcí toho arogantního paši jsme dorazili na cizineckou se zaměstnavatelem s tím, že v tu chvíli už ikamet dostanu. To jsem byla velmi naivní. Hned si spočítal, že mám měsíc a půl vypršelá víza. Vytasili jsme tedy termín na cizinecké v Istanbulu. Vysmál se nám a oznámil, že máme tedy čekat na tu schůzku (do schůzky zbývaly asi tři týdny), pak klasicky deset dní na vyřízení ikametu, a pak v Burse požádat o změnu adresy. Takového vyřizování jen proto, že mi nechtěli dát dvouměsíční povolení, na které jsem ještě k tomu všemu měla právo!
Šéfovi se však nechtělo čekat, zatahal za nitky, a najednou se nám otevřely dveře až k tomu nejvrchnějšímu oficírovi na celé cizinecké v Burse. Ten si nechal do kancelíře zavolat arogantního pašu a vysvětlil mu, že nás posílá jeho velmi dobrý kamarád z dětství, a že mi má být ikamet vyřízen. Arogantnímu pašovi se zkřivil úsměv na rtech a musel udělat to, co mu nadřízený řekl. Museli jsme jen doložit pracovní smlouvu a nějaké drobnosti. Zajeli jsme tedy do firmy pro smlouvu, sepsali co bylo třeba a uháněli zpět. Se všemi dokumenty jsme si oběhli povinné kolečko několika úředníků, z nichž jeden nám doslova vyrazil dech. Pozastavil se nad tím, že jsem v Turecku měsíc a půl nelegálně. Když jsem mu vysvětlila, že jsem u nich pořád a pořád je prosím o povolení k pobytu a ani zažádat mi není dovoleno, kroutil hlavou, že Češi a Dáni to mají nejjednodušší a proč jsem nikdy nepřišla za ním. No málem jsem padla pod stůl! Nicméně mě poslal na daňový úřad (???) zaplatit 320 TL. Za co? Dodnes nechápu. Hned druhý den jsem tedy tuhle sumu zaplatila, doklad o zaplacení donesla na cizineckou a těšila se na ikamet. Jenže! V pátek mi zvoní telefon, zvednu ho, tam policajt z cizinecké, že mi vrátí těch 320 TL, ale budu muset zaplatit pokutu 140 TL za ilegální pobyt. Super, říkám si, dostanu nějaké peníze zpět.
Instrukce jsem si vyzvedla na cizinecké (podotýkám, že je z domu to mám minimálně 30 km) - poslali mě na obecní úřad zaplatit pokutu. Byla jsem tam sama a pouze turecky mluvící policista mi vysvětlil co a jak následujícím způsobem: "Vidíš na kopci tu vlajku? Tak tam běž, zaplať pokutu a přines mi zpátky doklad o zaplacení". Ale kam přesně jít, do jaké budovy, kanceláře, patra, to mi neřekl. Jelikož jsem ale holka šikovná, nakonec jsem našla co jsem potřebovala. Donesla jsem doklad na cizineckou a uháněla na daňový úřad, vyzvednout svých 320 TL. Opět jsem byla naivní, jelikož oni sice hotovost vyžadují, ale v hotovosti neplatí, takže do patnácti dní na účet. Se slovy "never ending story" jsem se vlivem horka (ano v lednu!)/stresu/nízké hladiny cukru v krvi sesunula pod stůl a měla pocit, že se ikametu (a svých peněz) nikdy nedočkám.
A víte vy co?
Ikamet jsem dostala na rok a už jsme s firmou i stihli zažádat o pracovní povolení. Život už zase připomíná růžovou zahradu!
Raduju se z ikametu tak moc, že ho držím vzhůru nohama!
!KLIK Iné kafe - Ružová záhrada KLIK!
