Nedávno jsem byla na večeři s kamarády a známými. U stolu se to jen hemžilo moudry a životními radami. A hlavně k mé osobě. Jakby taky ne, že jo. Je jim o deset let víc, pracují na vrcholových pozicích, služebně létají po celém světě, vydělávají v lirách pěticiferné částky. Zatímco já se živím tím, co mě naplňuje. Srdíčko si přijde na své a já nemám stres. Taková zaměstnání jsou sice v Turecku daleko více respektovaná než v Česku, ale pořád jsem u našeho stolu ta, co takovým zaměstnáním ztrácí čas a potenciál, nemá vlastní dům ani auto. Jo, soudí mě. A já bych mohla taky. Mohla bych jim říct, že to dle mého mají špatně nastavené. Že roky, které strávili honěním kariéry, měli trávit budováním rodiny, hledáním partnera, hnízděním. Ale kdo jsem, abych jim radila? Kdo jsem, abych je soudila? Kdo jsou oni, aby soudili mě? Aby kroutili hlavou nad tím, proč jsem v Turecku. Aby mě odsuzovali za moje cíle a hlavně role, které chci na prknech života hrát.
Možná jsem tehdy u večeře byla lehce pod vlivem rakı, ale začala jsem si předstovat boty, které by si dotyčný obul předtím, než začne někoho soudit. Jako jediné dvě varianty takového úkolu vhodné mě napadly klasické Louboutinky nebo ty královsky modré od Manolo Blahnika, které měla Carrie v Sexu ve městě.
Dotyčný by se v nich procházel kolem všech bolístek, zlomených srdcí, lásek, záchvatů smíchu, úspěchů. Prožil by si všechny ty Vánoce s nekompletní rodinou, probrečel by filmy, u kterých nikdo nebrečí. A hlavně by prošel křižovatky rozhodnutí.
Pevně veřím, že po takové procházce by měl nejen zaděláno na pořádné puchýře, ale přišel by i o chuť ještě někdy někoho soudit. A já bych třeba už měla jednou pro vždy pokoj od otázky "proč jsi vlastně v Turecku?".
Když jsem v Turecku trávila první léto, dusila mě neskutečná vlhkost vzduchu a horko. Teploty v Burse se pohybují okolo 35-37 stupňů. Nezní to jako moc, že? Ale když teploty v noci nespadnou pod 28 stupňů, nevyspíte se. Tenkrát to první léto jsem se pořád turecké mámy ptala, kdy bude pršet, vycházejíc ze zkušeností z Česka, kdy přijde bouřka a aspoň na pár dní se ochladí. Máma na mě vždy vrhla zmatený pohled. Když pochopila, že to myslím vážně, prohlásila, že koncem září přece. A mně vyhrkly slzy. Byla půlka června, já tu noc propotila dvě trička, přes den šla třikrát do sprchy a nevycházela z domu. Do září daleko.
O dva roky později jsem léto strávila v práci, bez dovolené. Veřte mi, bylo to úžasné. Klimatizace je v dobrých rukou dobrým sluhou.
Letos jsem při své každoroční dovolené v Česku měla štěstí na chladné a deštivé počasí. Užívala jsem si to neskutečně. V dubnu jsem totiž dostala famózní trenčkot a byla nešťastná, že s nošením budu muset počkat až do listopadu. Skvěle se mi v půlce července hodil.
Jenže po návratu do Turecka zase začaly bezesné noci a o tom, že od minulého týdne jsem zase v práci, kde se na mě lepí děti, ani začínat nechci.
Dnes je však krásných 22 stupňů a prší. Sedím na balkóně, usrkávám čaje, užívám si to a chci se s vámi o to podělit. Někdo hledá naději v tom, že ráno zase vyjde slunce, nebo že se mračna rozplynou a sluníčko se ukáže ve vší síle. Já však vidím naději jen při západu slunce nebo když je zataženo. Když prší, tiše ale intenzivně slavím. Pojďte slavit se mnou!
Jak je to dlouho?
Dva roky, dva a půl roku? Proč jsem se vrátila? Co se změnilo?
Některé otázky
jsou jednodušší na zodpovězení, některé však daleko těžší.
Nedávno jsem
přemýšlela nad tím, kdo vlastně jsem. Nejednalo se ani tak o existenční otázku,
jako spíš o jakousi polemiku nad mojí osobou v Turecku. Jsem v Česku jiná
než v Turecku?
V začátcích mého
blogu to bylo tak jednoduché… Posbírat, analyzovat a sepsat různé kulturní
odlišnosti. Pobavit se rozdílnostmi. Prošťourat se zábavnými historkami z poznávání
nové kultury. Jenže turecké Moni bude v září pět let. Kdo je turecká Moni?
A kdo je vlastně česká Moni? Sama nevím. Prolínají se dnes tak silně, že už
nedokážu určit, vlivem které kultury vlastně jednám.
Na začátku své
turecké kariéry mi bylo 21. Byla jsem naivní modrooká holka ve třeťáku, která s krátkým
mikádem a velkým kufrem přistála na tom menším z istanbulských letišť v domnění,
že je na tom větším. Kdo mě zná, toho to nepřekvapí. Pamatuju si svoje první
kroky na turecké půdě. Vyšla jsem z příletové haly a stála na chodníku
omráčená hlukem, chaosem, horkem a nezvyklou vlhkostí vzduchu.
2011
Je mi 26 let a po
příletu je před letištěm stejný hluk, stejný chaos, stejné horko a stejná
vlhkost vzduchu způsobující okamžitý pocit lepivosti celého těla. Zhluboka se
nadechnu, zaposlouchám se a uvědomím si, že jsem doma. Byť tu na přechodu nikdo
nedodržuje pravidlo přednosti pro chodce, nebojím se přejít a troubit si na mě
můžou, jak chtějí. Nahodím poker face a jdu si za svým.
2016
Zdá se to
nesmírně dávno, kdy jsem tu začínala. Neznalost jazyka, kultury, náboženství a
mentality lidí mi rozhodně nic neulehčovala. Jedno ale daleko jednodušší bylo.
Jak mě lidé vnímali. Tenkrát mě prostě hodily do přihrádky „cizinka“. Nic jsem
nevěděla a všichni tak ke mně přistupovali. Dnes? Mluvím turecky, jaksi chápu
tureckou kulturu, islám a mentalitu Turků. Kam si mě mají lidé zařadit dnes?
Tak úplně cizinka nejsem, Turkyně také ne. Co jsem? Kdo jsem? Jakýsi hybrid. A
lidé si mě hůř pouštějí k sobě, protože jsou zmatení. Systém přihrádek
zklamal. Ani do jedné se nehodím. Necítím se být expatem nebo emigrantem. Cítím
se být někým, kdo dokázal vyměnit svou vlast za jinou ne z politických,
ekonomických nebo srdečních důvodů.Cítím se být někým, kdo si dokázal udržet lásku k vlasti a všemi
drápky se naučit žít v jiné.
Nechci a vlastně nejsem
schopna psát jako dřív. Z pohledu cizinky. Chci psát z pohledu hybrida,
který nepasuje do žádné přihrádky. A o tom to všechno je a bude. Jsem zpět.
