Moje předvánoční Turecko

Vánoce v Turecku nejsou. Jak již Míša zmiňovala na svém blogu (http://madebymishi.blogspot.com), Turci zaměňují Vánoce se Silvestrem, Novým rokem. 

Pro nás expaty je tudíž advent o to těžší. Nejenže se nám stýská po našich blízkých, ale ještě k tomu jsme ochuzeni o vánoční trhy, rozsvěcování stromu na náměstí, svařák nebo grog na každém rohu, výzdobu (ikdyž tu brněnskou, silně připomínající falus, bych opravdu raději oželela), koledy a vánoční párty/besídky. Letos jsem se tedy rozhodla vytvořit tu Vánoce, tak jak je znám já, vonící po vanilce, skořici a jehličí, s plným žaludkem, strávené s rodinou, blízkými a milovanými.

Abych se dostala do té pravé adventní nálady, zařadila jsem do playlistu vánoční písně... Klik: Queen - Thank God It's Christmas

Oškubala jsem sousedům tůje a vyrobila adventní věnec. Velmi minimalistický...

Po té následovaly veliké nákupy v Ikei...

A když jsem měla byt plný krabic s dekoracemi, přišlo na řadu pečení cukroví. Nejdříve jsem posháněla recepty na cukroví, které je vyrobitelné z tureckých surovin. Tady byla velmi nápomocná jedna z nás, Monika Tutucu, Češka vdaná za Turka, žijící v Istanbulu. Prozradila mi osvědčené recepty a následně trpělivě zodpověděla všechny mé přihlouplé dotazy. 

Kuchyni mám malou a tak posloužilo vše okolo. Ještěže mám kočku, kterou kromě granulí, ryb a syrového kuřete nic nezajímá.

Pusinky z třtinového cukru

Během adventu se nám ochladilo a dokonce i nasněžilo. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Zledovatělé chodníky, poletující vločky a bílé střechy... Moc mi to připomnělo Česko.

Zasněžená Bursa

Zasněžená Bursa

Venku bylo nasněženo, z kuchyně to vonělo po vanilce a rumu (rumové aroma z Kipy + Talgarova zásoba tuzemáku), tak jsem vnesla trochu vánoční atmosféry do celého bytu.

Perníčky v procesu

Můj první stomeček, inspirovaný šikmou věží v Pize

Silver, zmožený všemi těmi přípravami

Dnes zapaluji poslední svíčku na adventním věnci a večer trávím se širší rodinou. Štědrý večer jsme odložili na 25., protože turecká máma jde 24. na operaci. Už se moc těším až celé turecké rodince představím Vánoce v celé jejich kráse. Donutila jsem všechny, aby nakoupili a zabalili dárky, hezky se oblékli a 25. večer dorazili. Je mi jasné, že Vánoce je moc nezajímají. O to víc mě těší, že se tolik snaží kvůli mně.

Nemůžu se dočkat až ochutnají moje cukroví, uvidí výzdobu, poslechnou si koledy, rozbalí si dárky... O tom, jak to celé proběhlo, poreferuji po Vánocích.

A vám všem milým čtenářům přeji krásné svátky prožité v klidu a ve zdraví s vašimi milovanými.

Domácí a pouliční mazlíčci

Jako malá jsem si myslela, že psi a kočky žijí v domě, v bytě, nebo na dvoře/zahradě v boudě (kromě koček, ale i ty mají jisté výjimky. V Turecku jsem vyrostla a poznala, že psi a kočky žijí na ulici. Tedy aspoň jejich značná část. Poprvé jsem si toho všimla v Istanbulu, když jsme první večer jeli taxíkem a všude okolo byly početné smečky psů. Dost mě to zarazilo. Méně početné smečky se však opakovaly i v Burse, v samotném Görükle, v Izmiru, Ankaře, atd. Zaujaly mě také kočky u stánku s rybami a u popelnic. Takový ranní skoro-infarkt, když ráno vyhazujete smetí do popelnice a z ní doslova vyletí kočka… nebo pět koček… 

Ptáte se, z čeho ta zvířata na ulici žijí? 

Z odpadků a z toho, co jim lidé dají. V létě například belediye (obec) nabádá pomocí billboardů, plakátů apod. lidi, aby dávali na ulici nádoby s vodou. A tak skutečně můžete vidět kelímky od jogurtů (jsou to stále ještě kelímky, když se do nich vejdou dvě nebo i pět kilo jogurtu?) nebo spodní poloviny plastových barelů plné vody na každém rohu. 

U nás v Görükle je jeden přímo legendární pes. Říká se mu Paša a je v psím důchodě. Krmí jej zaměstnanci kebap restaurací všemožnými zbytky, takže je skoro tak široký jako dlouhý.

Paša a jeho druhá nejoblíbenější činnost

 Pouliční psi jsou přítulní. Jakmile je jednou pohladíte, hrozí, že s vámi půjdou až domů/do práce/obchodu/na autobus. Kočky na druhou stranu jsou velmi plaché, až na výjimky se nenechají pohladit a před lidmi utíkají. Asi špatné zkušenosti… Tím se dostáváme k postoji Turků ke zvířatům. Existuje tu spousta majitelů a milovníku psů a koček, spousta lidí pouliční zvířata krmí a napájí. 

Na procházce po Tiriliyi se k nám připojil a zůstal s námi celý den

Kočičí dvorek v Tiriliyi

O tohohle krasavce se starají v bulharské kavárně v Burse

 Bohužel tu ale existují i lidé, a není jich málo, kteří před psem nebo kočkou (ať už jde o pouliční zvíře nebo domácí) uhýbají takovým stylem, jakoby dotyčné chlupaté stvoření mělo přinejmenším lepru. Chápu, že se někteří lidé zvířat bojí, nebo jim není příjemné na ně sahat (či naopak). Ale nechápu, proč někdo vypouští z pusy všechny citoslovce zhnusení, které zná, jenom proto, že kamarádce venčím psa. Každodenní rutina. Zažila jsem dokonce i místní děvče, které hodilo kamenem po psovi, který šel za ní. Moje holandská kamarádka tady má malého pejska a zažívá si s ním svoje. Když se zrovna pohybují v nějaké konzervativnější čtvrti, je to problém. Nedávno se ale přestěhovala do Görükle, studentského městečka, kde (jak pravila nějaká teta) každý drží v ruce vodítko nebo něčí ruku. Ve studentských čtvrtích a nekonzervativních residenčních oblastech to tedy není problém. Ale úšklebkům a různým citoslovcím se nevyhnete snad nikde. 

Vzít s sebou pejska, když jdete s přáteli na čaj/kávu/pivo/whatever? Nelze. Cestovat se psem? Pouze jedna společnost (z mnoha desítek) vám dovolí mít psa v kleci v zavazadlovém prostoru. Ale běda jestli zaštěká. Řidic vás pak oba může vyrazit z autobusu někde na dálnici uprostřed ničeho. Pokud jste majitelem křečka, donutí vás rovněž, abyste jej přepravovali v zavazadlovém prostoru. Argument, že křeček nevydává žádné zvuky ani pachy, tudíž nikoho neruší, nezabírá.

Další věcí, kterou nechápu, je mýtus, že zvířecí chlupy jsou zdraví škodlivé. Ptala jsem se několika veterinářů, všichni mi to vyvrátili. Jenže Turci si myslí svoje. I kdyby to bylo škodlivé, radši se vzdám cigaret, než zvířat. Turci se ale budou držet cigaret a nepustí si k tělu zvíře. Jejich škoda…

Na závěr, abych neskončila negativně, musím říct, že majitelé domácích zvířat, které znám, se o ně starají skvěle (někdy možná až přepečlivě). 

Kamarádka krmí svoji fenku Heru nejlepšími granulemi a myje ji šamponem, který je dražší než její vlastní. 

Gözde a její fenka Hera

Pamuk, kocour mojí turecké mámy, má zase k dispozici dva až tři druhy granulí, svůj vlastní záchod (myšleno místnost), denně čerstvou trávu a obrovskou nádobu s vodou v každé místnosti. 

Pamukovo království

Tři druhy granulí

Kamarád zase svému pejskovi nikdy nedává vodu z vodovodu, ale pouze vodu balenou. Tak mě napadá, že když už se Turci starají, starají se pořádně.

 

Hera

Siesta se Silverem