Vzpominam si na sve prvni dny ve skole. A pak na dalsich x let. Pamatuji si, jak jsme pani ucitelku milovali, nesnaseli, jak jsme se ji vtirali nebo vyhybali.
Ja jsem se stala pani ucitelkou. Ucim deti z druhe a treti tridy. Jsou to zlaticka, dablici, neposedove, stydlini, naprosti extroverti, rychlici i pomalousove, jsou to genialni kreativni hlavicky. Stravila jsem s nimi zatim jen par hodin, ale mame se radi a rozumime si. Tedy rozumime - rozhodne nemyslim lingvisticky. Kdyz je neco naucim, nejsem si jista, jestli vi, co to znamena. Nekdy mi odpovidaji na "how are you?" "my name is". Pozoruji na nich, jak jsme odlisni. Premysli uplne jinak. Detsky. Mohou v klidu prestat v pulce cviceni jen proto, ze zvoni na prestavku. Uprimne se smeji. Uprimne se mraci. Cokoliv barevneho hltaji ocima.
Mam velike stesti, ze me deti respektuji a maji rady - zatim :D
Ja je muzu ucit jen anglictinu, ale ony me uci premyslet jinak, byt vice kreativni, osvojit si jine pristupy a na pravidla se divat z druhe strany.
Žádné komentáře:
Okomentovat