Pracovní povolení - jak na to - moje zkušenost

Jubilejní padesátý článek na tomto blogu si zaslouží nějakou pecku, a tou je moje pracovní povolení a jeho trnitá cesta ke mně.

Čím více jsem se o pracovní povolení zajímala, tím nedostupnější se vše zdálo. Taková mission impossible. Ale asi jsem lepší než Tom Cruise alias agent Ethan Hunt, protože se povedlo, a já můžu v Turecku legálně pracovat.

Na konci prosince jsem dostala práci. V Burse na cizinecké policii mi, co se povolení k pobytu týče, nic neusnadnili a nebýt šéfa, asi by mě nakonec deportovali. Celý příběh zde: Můj boj o ikamet.

Pracovní povolení vyřizuje firma. Jenže ne každá má kapacity na to, pro vás takové povolení dostat. Jaká jsou přesně pravidla nevím, ale slyšela jsem o předepsaném minimálním ročním příjmu a také, že mohou zaměstnat cizince, jen pokud je na stejné úrovni zaměstnáno pět Turků (nechuť zaměstnávat cizince vzhledem k relativně vysoké nezaměstnanosti Turků).

Koncem ledna jsem povolení k pobytu dostala (pro žádost o pracovní povolení musí být povolení k pobytu delší než šest měsíců, tj. dlouhodobé, NE studentské) a mohlo se žádat. Samotnou žádost o pracovní povolení vyplňuje zaměstnavatel na internetu. Je to trochu zdlouhavé, ale ptají se vás v podstatě na studium, praxi, znalost jazyků, atp. Do přílohy se pak vkládají naskenované dokumenty: fotka (ne starší než šest měsíců), pas, povolení k pobytu a diplom. Diplom musí být úředně přeložen do turečtiny. Z angličtiny mi diplom přeložili do hodiny na místě, asi půl hodiny jsem čekala na razítka.

Žádost by měla být vyřízena do jednoho měsíce. To bych ovšem nebyla já, aby se něco nepotentovalo. Po měsíci totiž z Ankary přišel zaměstnavateli e-mail, že prý žádáme o pracovní povolení se studentským povolením k pobytu, nikoli dlouhodobým. Nikdo z nás to nechápal, protože jsme se tolik nadřeli, abychom to dlouhodobé získali. 

• Zkontrolovali jsme žádost. Vše OK. 

• Šli jsme na cizineckou policii zkontrolovat, jak mě mají vedenou v systému. Tam nás uvítali slovy: „dali jsme ti povolení k pobytu, co po nás proboha ještě chceš?“. Jak milé. V systému taky vše OK. 

Z toho jsme vyvodili, že v Ankaře jsou asi úplně mimo. Věc se má takhle: povolení k pobytu je malá knížečka a my jsme naskenovali dvojstránku s povolením k pobytu ke studentským účelům (Erasmus, datum ukončení červen 2013) a na stránce druhé bylo mé těžce vydobyté dlouhodobé povolení k pobytu. Naše chyba! Mělo nás napadnout, že v Ankaře se podívají na to na to první (byť prošlé) a vůbec je nebude zajímat, co je vedle...

Tak jsme povolení k pobytu naskenovali znovu, ale tak, že to první erasmácké jsme zakryli, aby to konečně pochopili. Pak jsme čekali další měsíc.

Asi před čtyřmi týdny mi volali z firmy, že v Ankaře nemohou otevřít dokumenty v příloze (trvalo jim měsíc na to přijít), a že musíme zažádat znovu. V tu dobu jsem už naštěstí byla tak otrlá, že to se mnou nešlehlo. Zajeli jsme do firmy a celým procesem prošli znovu. Dokumenty naskenovali a vložili do přílohy. Po té je i okopírovali a poslali do Ankary poštou a další kopie po nějakém zaměstnanci. Čekali jsme trpělivě dál a stále nebylo jisté kdy a jestli vůbec povolení dostaneme.

Poštěstilo se, v Ankaře se umoudřili, a povolili té tvrdohlavé Češce v Turecku pracovat. Aleluja!

V pondělí tedy nastupuji a začíná nová kapitola mého života: Moni, the business woman!

Všem, kteří se rozhodnou v Turecku legálně pracovat, přeji hodně štěstí, silné nervy a opravdu dobrého zaměstnavatele. Nic není nemožné ;)

Červená čočka v akci

V turecké kuchyni jsou velmi populární luštěniny a ne jinak je tomu u nás doma. Točíme čtvery luštěniny pořád dokola; a to bílé fazole, cizrnu, klasickou čočku a červenou čočku, hvězdu dnešního článku. Tu můžete v Česku koupit snad kdekoli, já ji svého času kupovala v Albertu. Takže žádný strach, že ji neseženete.

Ačkoli moje dětství provázel odpor k polévkám, čím jsem starší, tím radši je mám. A nejvíc ty čočkové.

Klasická čočková polévka, jak jsem ji odkoukala v Turecku 
(jediná turecká polévka, kterou jím a kterou přímo zbožňuji)

Tahle polévka se dá uvařit jak z té klasické čočky, tak i červené. Chutí se moc neliší a postup je podobný, ale ta z červené čočky je rychlejší.

Jedna velká cibule, jedna velká brambora, čtyři hrsti červené čočky, kousek másla, sůl, pepř

Na másle lehoulince osmažím cibuli a bramboru nakrájené na kostky. Já krájím menší, protože polévku na konec nemixuji. Turkyně přidávají i mrkev. Pak zasypu opranou čočkou, osolím, hezky zamíchám a za minutku zaleji horkou vodou. Máte-li vývar, vůbec neváhejte! Zakryji pokličkou, lehce stáhnu plamen a nechám vařit asi 15 minut. V klasické turecké verzi se polévka rozmixuje, často ji dochucují sušenou mátou. Já nechávám, tak jak je, jen dochutím pepřem a až na talíři si každý přisype to své. Za sebe doporučuji zakápnout citronovou šťávou a dotáhnout pálivou paprikou.

Moje pikantní čočková polévka s krutony

Naučila jsem se tady vařit tak nějak za pochodu. Občas je potřeba mít v záloze něco super rychlého, sytého ale i zdravého. A to moje polévka splňuje, protože za dvacet minut mám navařeno, a stihnu i uklidit/kafe/dojít se smetím/apod.

Jedna velká cibule, jedna velká mrkev, čtyři hrsti červené čočky, pár krajíců chleba, česnek a pálivá paprika dle chuti, olivový olej, salča/rajčatová pasta/protlak, dvě střední rajčata/jedna plechovka rajčat, sůl, pepř, oregano, petrželová nať

Dobrý time management je klíčem k úspěchu (abyste stihli to kafe/smetí/whatever), takže než cokoli začnu, zapnu troubu na 200°C, napustím rychlovarnou konvici asi litrem (až litrem a půl) vody. Oloupu cibuli, oškrábu mrkev. Rozpálím olej v hrnci. Pak na kostky (kostičky jako takové nepraktikuji snad nikdy) nakrájím cibuli a mrkev, lehce osmahnu, přisypu pálivou papriku, čočku, velkou lžíci salči/pasty/protlaku, rajčata na větší kousky, sůl, pepř. Dobře zamíchám, zaleju horkou vodou, přiklopím, stáhnu plamen a dál se o polévku nestarám.

Na kostky nakrájím chléb (občas ze zbylého chleba nakrájím kostky, dám je do igelitového sáčku a zamrazím, když je spěch, jako když najde a dá se tak zužitkovat okoralý chléb) hodím na pečící papír na plech, zakápnu olejem, posypu stroužky česneku (nevyloupanými, jen trochu rozmáčklými plochou nože) oreganem a šup na deset minut do trouby. Tady nám vzniká slíbená pauza, po které stačí jen dochutit polévku utřeným česnekem (do lisu jej dávám jen rozmáčklý plochou nože, nevyloupávám jej).

Podávám s krutony ještě horkými z trouby a petrželkou.

Dobrou chuť & afıyet olsun