Jak bydlím sama

Okolnosti tomu chtěly, abych si vyzkoušela, jaké to je bydlet úplně sama. Ačkoli jsem se za posledních sedm let stěhovala osm krát, nikdy se mi „nepovedlo“ bydlet sama. Až teď.

Nový byt, holobyt

Bydlím ve studentské vesničce, jež svojí velikostí a množstvím obyvatel předčí kdejaké středně velké město v Česku. Ale o Görükle vám víc povím až příště… Najít si tu byt není žádný problém, ale mě tenkrát ukrutně tlačil čas, tak jsem se nastěhovala do bytu našeho známého, kterému se nepodařilo jej prodat nebo pronajmout.

Když jsem svůj budoucí domov viděla poprvé, okna byla téměř neprůsvitná a nedokázala jsem si nevšimnout plovoucí podlahy šedé barvy. Vybavení bylo prosté: kuchyňská linka s dřezem, bez sporáku, trouby a ledničky. V koupelně byl pouze záchod a umyvadlo. Čekalo mě tedy dost práce.

Pár týdnů trvalo, než mi zapojili elektřinu a vodu, abych mohla začít se zvelebováním. Jaké to bylo překvapení zjistit, že po umytí oken mám docela pěkný výhled! A šedé podlahy? To byl bohužel omyl. Šedá byla jen ta pěti centimetrová vrstva prachu. Pod ní se objevila tuctová „dřevěná“ palubka. Ach jo :(

Zmetci, čekání na Godota a krajkové kalhotky

Od podání žádosti k zapojení plynu do momentu, kdy mi poprvé tekla teplá voda, uběhly tři týdny. Tady se na nic nespěchá, prodávají a montují se tu zmetky, na plynaře doma čekáte celý den, bojíte se zajít třeba jen pro chleba, abyste je neprošvihli, a oni přijdou v lepším případě v deset večer, v tom horším druhý den dopoledne, takže den a půl v pr… Servisní technici kombi plynových ohřívačů vás na sebe ale nechají čekat minimálně tři dny. Nikoho nezajímá, že venku je teplo (takže sprcha je nutnost), ale ne zas takové, abych se denně sprchovala v ledové vodě, nemluvě o mytí vlasů… Nicméně poté, co na zapomenutém sušáku viděli (mimo další oblečení) moje krajkové kalhotky, začali přicházet ve slíbeném termínu. Nakonec jsem se dočkala teplé vody. Té příležitosti jsem hned využila a dala si báječnou sprchu. Cítila jsem se zase jako člověk, čistá a ne za cenu husí kůže a drkotajících zubů. Radost mi ale nevydržela dlouho. Vykoukla jsem ze sprchy, a co nevidím: moje papuče plavou kolem plovoucího koberečku – celá koupelna vyplavená! Prodávají a montují se tu zmetky.

Fajn sousedi

Mám moc fajn sousedy. Ze začátku jsem je chtěla vystřelit na Mars i s tím jejich přenosným vařičem, na kterém na chodbě smažili ryby nebo vařili květák a podobné voňavé speciality. Pak jsem zjistila, že jejich dcera je těhotná a špatně ty pachy snáší. Ale jak je už napsáno výše, jsou moc fajn. Když jsem jednou zapomněla klíče zvenku v zámku, zazvonili na mě. Když se mi to stalo podruhé, zazvonili zase. A když jsem je tam nechala celou noc (považte – zevnitř jsem byla zamčená takovým tím kolečkem nahoře natřikrát!), zase na mě zazvonili. Prostě moc fajn sousedi.

A přišel podzim

Po krásných, slunečných a horkých dnech jakoby se slehla zem. Když se podívá z okna, nic nenasvědčuje tomu, že před pár dny to bylo bez slunečních brýlí na bolest hlavy a v dlouhých kalhotách na uvaření. Podzim v Burse přichází rychle, náhle. Večer se lehce ochladí, zaprší a ráno je o patnáct stupňů míň než den před tím. Babí léto tu není. Nebo vypadá jinak. Možná, že ty horké dny plné slunce a chladnější večery jsou zdejší babí léto. O kolik je babí léto mírnější než to české, o tolik je pak skok do podzimu horší. Ze dne na den vyměníte sandále za teplé, nejlépe nepromokavé a omyvatelné boty. Pro jistotu ještě vsadíte na vlněné ponožky. Na letní oblečení můžete ze dne na den zapomenout. Nevadí, že včera jste si to štrádovali v kraťáskách nebo šatičkách. Dnes vytahujete z nejvzdálenějších koutů vaší skříně bundy, kabátky, trenčkoty – a opět nejlépe nepromokavé. Vaším nejlepším přítelem se stane deštník, ze kterého setřete vysloveně čtyř až pěti měsíční nános prachu. Záleží na tom, jestli naposled pršelo v květnu nebo v červnu.

Do Bursy přišlo české počasí. A nejen to. Mám tři skvělé zážitky...

Jednou takhle jedu dolmušem, prší, je vlezlé chladno, těším se domů. Ne do tepla, doma teplo nemám, neteče mi ani teplá voda, natož tak doufat v topení, že? Nicméně… Přede mnou se v dolmuši baví kluk a holka. Typické turecké otázky. O škole, o počasí, o nějakém společném kamarádovi, o přítelkyni. A teď to přijde!

Holčina: „Jak se má tvoje přítelkyně?“

Kluk: „Dobře“

Holčina: „A jak dlouho jste spolu?“

Kluk: „Co je ti po tom?“ (Moje oblíbené „sana ne“)

Holčina: „Tak to řekni“

Předchozí dva řádky si představte jako refrén z nějaké popové písničky. Asi tak milionkrát se opakuje. Načež navazuje?

Holčina: „No tak jak dlouho teda?“

Kluk: „Šest měsíců, dvacet tři dní“ říká úplně klidně, tak jako my řekneme půl roku...

Teda pamatovat si výročí a narozeniny dá některým jedincům mužského pohlaví zabrat. A ted nevím, jestli je to náhoda nebo ne, ale tenhle kluk přesně pasuje mezi ostatních pár Turků, kteří si dokáží vypálit počet měsíců a dní ve vztahu třeba i o půlnoci nebo těch, kteří si pamatují datum výročí lépe, než jejich protějšky (např. můj Turek).

Druhým zážitkem pro mě bylo, když jsem potkala živoucí důkaz toho, k čemu jsem dřív byla velmi skeptická a ťukala si na čelo. Seznámila jsem se s párem Holanďanka – Turek, kteří se seznámili v turistickém resortu, kde Turek bez vzdělání na pláži fotil turisty za peníze a kam Holanďanka léta a léta jezdila na dovolenou. Jsou spolu už tři roky, před rokem a půl se vzali. A ačkoli on se k ní chová na moje gusto až moc ochranářsky, vypadají šťastně.

Poslední zážitek je ze včerejška. Sedím na posteli, zahloubaná do nějakého článku na netu, když vejde turecká máma (zrovna se vrátila od sousedky) a ptá se mě, jestli jsem před půl hodinou něco necítila. Říkám, že ne. Máma na mě udiveně hledí, že prý bylo zemětřesení. Koukám na ni, a říkám jí, že to bylo moje první zemětřesení, a zním podobně jako dítě, které dostane první jedničku a chlubí se doma. Turecká máma na mě hledí jako na exota a odchází do kuchyně, mumlajíc něco o tom, že tu českou holku nikdy nepochopí.